V diskusi pod článkem o Adobe Lightroom padla zmínka také o produktech společnosti DxO. Ta dělá jednak svůj produkt DxO Optics, který se poměrně dost podobá Lightroom (přinejmenším tedy funkcemi a určením), ale současně vyrábí také balík DxO Filmpack. Jedná se o plugin pro PhotoShop (nebo samostatnou aplikaci), který se snaží na digitální snímky aplikovat filtry tak, aby se výsledek co nejvíce blížil podobě snímků z těch nejznámějších a nejslavnějších fotografických materiálů, ať už jde o kinofilmy, střední formát nebo o diapozitivy.
Realita a fotografie
21
2012
Velice často v souvislosti s fotografiemi a fotoaparáty přijde řeč na „věrnost“ nebo „reálnost“ fotografií. Zejména v poslední době je s rozvojem digitální fotografie tohle téma velice oblíbené. Každou chvíli někdo řeší, zda ta či ona fotka vypadá reálně nebo ne. V minulosti už jsem se k tomuhle tématu chtěl několikrát vyjádřit, ale příliš jsem se do toho, stejně jako v případě jiných fotografických témat, nehnal, protože se zkrátka nepovažuji za někoho, kdo by se měl k fotografování kdovíjak vyjadřovat (jakkoliv se mě mnozí „serioznější“ fotopisálci snaží svými výplody vytrvale přesvědčovat o opaku). V poslední době jsem opět narazil na několik podobných zmínek a tentokrát mi to už zkrátka nedá.
User style pro Google+ a něco o kritice
13
2012
Jako řadu dalších mě včera poměrně nepříjemně překvapil redesign, se kterým přišel Google na své sociální síti Google+. Protože mi přišlo, že v něm celá řada věcí prostě nedává na monitoru desktopu smysl (klíčové věci jsou příliš malé a příliš stranou pozornosti) a Google+ by se mi s nimi používala mnohem hůř, chtěl jsem si vytvořit uživatelský CSS styl pro Operu, který by tento problém napravoval. Netušil jsem sice, do čeho se pouštím a že mi to zabere více než den (pravděpodobně by mi to šlo líp, kdybych se v CSS alespoň vyznal nebo byl třeba dokonce webdesigner), ale nemám ve zvyku před výzvou couvnout. Nakonec se vcelku zadařilo.
Silkypix versus Lightroom
20
2012
Mým favoritem, co se zpracování RAW fotografií týče, je už řadu let u nás relativně neznámý program japonské firmy Ichikawa Soft Laboratory s názvem Silkypix Developer Studio. Kdysi, když jsem hledal program, který by vyhovoval mým potřebám, jsem na Silkypix narazil v jedné diskusi, kde byl tento program zmiňovaný jako velice dobrý, co se týče výsledků na výstupu. Současně ale dotyčný varoval před poněkud neobvyklým rozhraní, které tento program používá, a upozorňoval také na poněkud obskurní terminologii. Se svérázností terminologie v Silkypix rozhodně souhlasím – je důsledkem právě toho, že se jedná o japonský program a jeho anglickou lokalizaci nedělal rodilý mluvčí. Proto se v Silkypix občas objevují podivnosti jako třeba výraz „cloakroom“ (v praxi něco, co se dá nejlépe popsat asi jako „clipboard nastavení“). S dalšími verzemi sice kvalita anglické lokalizace stoupala, ale některé z uvedených podivností v rozhraní zůstaly – patrně z důvodů „zpětné kompatibility“.
Ta fotka je zase šedivá
17
2012
Další ukázky z volné série „ta fotka je šedivá“.
Originály těchhle fotek si ode mne zase jednou vysloužily uvedené označení. Abych demonstroval, oč jde, pár z nich jsem takhle „rozpůlil“ a jednu jejich část upravil podle svého vkusu tak, aby „šedivá“ nebyla. Níže vložený náhled vede na album se třemi ilustračními fotografiemi.
Šedivá fotka 2 |
Národní tragédie!
08
2011
Děje se to s až alarmující pravidelností – dojde k nějakému neštěstí, které se týká celebritních (nebo rádobycelebritních) osob, a okamžitě se vyrojí plačky, které, ačkoliv dotyčné znaly tak maximálně z televize, začnou bědovat nad tím, jaká se stala strašlivá tragédie, jak je to hrozné a jak je to zdrtilo. To celé za vydatné pomoci českých, tedy bulvárních médií (jiná tu bohužel už dávno nemáme). V dnešní internetové době se národní smutek šíří rychlostí světla a zamořuje v neuvěřitelných dávkách každé místo, kam se hnete. Všude se někdo okázale dojímá a pláče, protože „to je přece taková tragédie, tak mladý a umřel!“ V reakci na to se pak objevují další, kterým to celé přijde nechutně přehnané a nezřídka silně pokrytecké a přichází druhá vlna, jejíž členové často nešetří sarkasmy a cizí jim není ani černý, nezřídka až morbidní humor (respektive v mnoha případech bohužel spíše velmi rozpačité pokusy o něj, to si přiznejme), který je zajímavý tím, že je pro většinu lidí naprosto přijatelný až do chvíle, než se týká něčeho, co považují za nedotknutelné právě oni.