Přemýšlím, co bych tak mohl ještě o novém Batmanovi napsat, co už nepadlo tisíckrát někde jinde. Nedá se totiž nic dělat, ten film je skutečně takřka dokonalý. Nevzpomínám si, kdy mi naposledy v kině dvě a půl hodiny tak uteklo, natož abych na konci chtěl klidně ještě koukat dál. I když už Batman Begins byl skvělý, tady se Nolanovi laťku podařilo ještě posunout. A ano, samozřejmě je to v nemalé míře zásluhou Heatha Ledgera. Na jeho výkon v roli Jokera se pějí ódy takřka všude. Samozřejmě právem, protože je skvělý. Ale nedá mi to nepoznamenat k tomu dvě věci. Jednak je dle mého názoru taková role malým hereckým snem – jakmile se k ní dostane dostatečně schopný herec, prakticky neexistuje možnost, jak ji zkazit (zejména, když ho hlídá schopný režisér). Čímž samozřejmě ani v nejmenším nechci shazovat Ledgerovo nadání, naopak. Druhá věc mě napadla, když jsem se po zhlédnutí nového Batmana díval na pár rozhovorů s Ledgerem (nějak mě tenhle herec nikdy předtím až tak nezajímal). A při jejich sledování jsem s překvapením zjistil, že Ledger hrál IMHO v nemalé míře svoje civilní já (samozřejmě obohacené o spoustu dalších věcí a patřičně „překroucené“). Ale všimněte si například té specifické nejistoty a nervozity, která z Jokera do značné míry vyzařuje (a zdůrazňuje ji ono tolikrát zmiňované mlaskání a olizování si rtů), na to zadrhávání řeči, koktání a podobně. Spoustu z těchhle náznaků vidím v o něco menší míře v podstatě v každém rozhovoru s Ledgerem, který byl podle všeho dost introvertní a neměl „veřejné vystupování“ a rozhovory příliš v lásce. Připadá mi to docela zajímavé. Přesto, nebo možná právě proto, ale vytvořil Jokera, který je mnohem působivější, než byl ten Nicholsonův. Zatímco Burton nám prostřednictvím Nicholsona (jakkoliv skvělého) představil spíše takového legračního strejdu s různými hračkami, Nolan nám tu v Ledgerově Jokerovi nabízí nevypočitatelného a „chaotického“ sociopata s výtečnými schopnostmi manipulace s lidmi, který se s nikým a ničím nemazlí a přitom mu v podstatě nejde o nic jiného, než aby se dobře bavil. Je mi líto, ale ačkoliv mám Burtonova Batmana rád a Nicholsonova Jokera jakbysmet, toho Ledgerova se musím na mnoha místech filmu doopravdy a upřímně bát. Nicholsonův Joker i svým občasným „nesmyslným“ násilím vyloudí na tváři spíše pobavený úsměv („Bobe, půjč mi pistoli“). Ledgerovu Jokerovi se sice občas taky musíte od srdce zasmát (koho z cyniků srdečně nerozesmál „trik s tužkou“?), ale současně vám při tom není dvakrát dobře po těle.
A když už jsem tak srovnával Burtonovy a Nolanovy Batmany, napadla mě ještě jedna docela zvláštně absurdní věc. Jelikož by to asi někdo mohl považovat za spoiler, tak raději bíle:
Svět Burtonova Batmana je vcelku pestrobarevný, vcelku nereálný a skoro až cirkusový. Svět Nolanova Batmana je ponurý, drsný a velmi realistický. A přesto je zajímavě absurdní skutečnost, že v obou Burtonových filmech na konci hlavní padouch umírá ošklivou smrtí, zatímco v těch Nolanových přežívá (Joker), nebo je jeho smrt alespoň do jisté míry sporná (přinejmenším comicsový Ra’s Al Ghul by se z té „patálie“ na konci Batman Begins dokázal takřka jistě dostat).
A snad alespoň jedna výtka – mám dojem, že tentokrát to autoři s „děsivostí“ Batmanova hlasu trochu přehnali, protože dle mého názoru zašli na samou hranici srozumitelnosti.
100 %
