Vím, že nejde o žádnou novinku, ale já se k tomu dostal až dneska při pročítání starších nepřečtených RSS. Velice zvláštní a netradiční hra Passage. Jedno zahrání trvá přesně pět minut. Jít se dá víceméně kterýmkoliv směrem (tedy až na to, že na začátku nemůžete jít doleva ani nahoru). A to je vlastně všechno, co je potřeba říct.
Každopádně jde o dost možná nejzvláštnější hru, jakou jsem kdy hrál. A poměrně hodně nutí k přemýšlení. Rozhodně je v ní ale víc, než se na první pohled zdá. Mnohem víc. Stačí jen hrát, vnímat svoje akce a jejich následky, vnímat svoje okolí…a přemýšlet o tom všem. Jen je třeba upozornit, že ne vždy jde o příjemné myšlenky. Neříkejte pak, že jsem vás nevaroval. Mě nevaroval nikdo, a možná měl…
A další (podobná, ale přesto jiná) hra od téhož autora: Gravitation.
Asi mi něco uniklo, nebo jsem ignorant, ale zdá se mi, že jsem vůbec nestihl co je na tom tak zajímavého.
Možná opravdu uniklo. A možná prostě může tahle hra oslovit jen někoho a někdo jiný ji bude považovat za naprostou blbost a obě skupiny budou mít pravdu. Tak už to chodí.
Sekory: Treba ti napovi tenhle clanek – http://www.hrej.cz/clanky/tema/vazne-hry-nova-generace/
Mio jiné je v Passage taky velice zajímavý systém bodování…
Ok, pak mi někdo napište o co tam vlastně jde. Umřela jsem už asi pětkrát a nějak v tom nevidím žádný rozdíly, ta hra je vizuálně i zvukově jinak velice rušivá, takže se mi moc nechce to sjíždět pořád dokola.
Očividně to neoslovuje ani ty, u kterých bych čekal, že by mohlo, ale na druhou stranu, ono to vlastně není tak divné a měl jsem to tušit, dává to vcelku smysl.
Každopádně „o co tam jde“ viz newtonův odkaz na hrej.
To co se v tom odkaze píše jsem víceméně pochopil teda alespoň u Passage, u Gravitation už jen tak napůl. Každopádně prošel jsem, viděl jsem, ale přesto, že jsem hlavní myšlenku troufám si říct pochpil mě to nějak moc nezaujalo, ani nedonutilo k nějakému přemýšlení.
Jak vidíš, nejsi sám. Ale ono to velice pravděpodobně, krom spousty dalších věcí, záleží taky na věku.
Tahle hra vlastně ani není hra, je to spíš taková self-psychoanalýza. Někdo si k ní cestu nenajde, protože třeba nemá potřebu se rýpat ve svém já, takže i přístup Sekoryho nebo Trofo je v pořádku a vypovídá to o člověku úplně stejně, jako případ, kdy to člověk „hraje“ celý den a odhaluje význam symbolů.
Po vizuální stránce ta hra nemá chybu. Leckdo si teď možná ťuká na čelo, ale je to tak. Tady je potřeba pracovat s náznaky, ne naservírovat vše na stříbrném podnosu až pod rypáček. Proto je vše dost neostré, mlhavé. Stejně tak je dobře (ačkoli se to „normálním“ hráčům tak nemusí jevit), že hráč nevidí daleko od sebe. I to má velký (velmi velký) význam.
Tahle „hra“ mne hodně dostala a ano, i já jsem po několikerém hraní upadl do stavu jakési polodeprese. Když vám třeba ve hře vaše partnerka „brání“ dostat se k „pokladům“, tak to chvíli naštve. Po čase se najednou změní v hrobeček a vy jste v tu chvíli svobodnější. Ale je to opravdu tak? Ano, můžete k pokladům, ke kterým jste se ještě před chvílí nedostali. Ale za jakou cenu? A je potřeba si uvědomit, že ten hrobeček nepatřil anonymní postavě. Dosaďte si do hry jméno svého životního partnera či partnerky a pak se hezky porochněte v představách, jak se vám žije po jeho či její smrti.
Ohavně vážná hra, ohavně pravdivá hra. Ale fakt jen pro ty, kteří se chtějí rýpat ve svém nitru. Pro ostatní je to ztráta času.
Jak si mam treba vysvetlit ze jsem umrel uz v prvnim sektoru? Takovem tom zelenem. Ten dalsi se mi proste nelibil :-)
Ale hry hraju proto abych uniknul realite a sebeanalyzu provadim denne i bez toho abych musel neco hrat. Takze ani me tahle vec neoslovila.
No já nevím, já jsem na spoustu těch „významů“ očividně přišla, ale nějak mě to nešokovalo, že s partnerem se nedostanu k některým pokladům, ale že s ním se víc boduje. Nějak mě nešokuje že ve hře umře jako první partner, ačkoliv poprvé mě to trochu překvapilo.
IMHO to je self-psychoanalýza, ale tak nějak na hodně low-level úrovni, jakoby se snažila tajnými náznaky sdělovat věci, které jsou v podstatě jasné. A zajímavá je jenom tím, že si tam každý najde co potřebuje. Lidi si můžou najít to co potřebují v různých věcech a je to tak správně, ale asi bych tomu nedávala jakousi auru úžasné hlubokomyslnosti. Vy jste do té doby opravdu nikdy nepřemýšlely jaké by to bylo, kdyby váš dlouholetý partner třeba zemřel, po letech? Jakou cenu platí člověk za soužití s někým jiným a jaké to má výhody? Jak těžká bývá cesta k cíli, a že se k němu nejdá lehce dostat i když je jasně vidět? Asi bych od podobně „významné“ hry čekala mnohem jemnější a subtilnější detaily života, aby mi přišla opravdu zajímavá.
Nebo to fakt působí jinak na lidi po třicítce, kteří si začínají myslet, že jsou jednou nohou v hrobě, a přemýšlejí o minulosti, budoucnosti nebo čem.
Mně se třeba v souvislosti s vizuální stránkou líbí to, jak na začátku vidíme před sebou v podstatě celou svou potenciální „budoucnost“, ovšem vypadá dost jinak, než jaká je, když se k ní propracujeme, a současně z ní vidíme stále méně a méně, jak se vytrácí, a naopak ve druhé polovině hry vidíme stále víc z toho, co „máme za sebou“, stejně jako ve skutečnosti, ovšem stejně jako ve skutečnosti z toho vidíme jen něco.
Ale nejsem si jistý, jestli je opravdu podstatné, že tu jde vlastně o „věci, které jsou v podstatě jasné“. Navíc si nejsem jistý, jestli obyčejní lidé přemýšlejí kdovíjak často a kdovíjak usilovně o tom, jak jejich životy pozitivně i negativně ovlivňuje partner, nebo jaké by bylo, kdyby zemřel. Minimálně ne do určitého věku (ale myslím, že jde o vyšší věk než zrovna třicítka). Obyčejní lidé prostě žijí a takovými věcmi se nezabývají (ostatně, podle mého názoru jde do značné míry o jistý způsob sebeklamu, který je prostě ke každodennímu životu potřeba, jinak by nám dávno hráblo). A tahle hra není ani tak moc hra, jako spíš určité umělecké vyjádření. Tak jako se mi někdy stane, že si přečtu pár veršů, které na mě nějak silně zapůsobí, nebo zhlédnu film, který na mne silně zapůsobí, tak právě tak na mne zapůsobila i tahle hra. Přestože jde ve všech zmíněných případech o „věci, které jsou v podstatě jasné“. Co třeba takové Requiem for a dream? Celá myšlenka toho filmu je v podstatě „drogy jsou špatné a zničí vás“, o nic víc vlastně nejde. Takže ten film přece nemůže skoro nikoho ničím šokovat, ne?
Prostě se mi na tom líbí, že někdo využil velmi promyšleným způsobem naprosto netypické médium a velice netradičními a vlastně primitivními prostředky mě dost silně oslovil a donutil mě se zamyslet, byť u věcech, které „jsou vlastně úplně jasné“. Kolikrát se vám to u hry stalo? Jestli chcete jemnější a subtilnější detaily života, zahrajte si Sims, ti jsou mnohem víc hrou a mnohem méně metaforou.
A výrok „hry hraju proto, abych uniknul realitě“, mě asi tak trochu děsí – jistě, že jde o únik z reality, každá zábava je určitým únikem z reality, ale pokud takhle natvrdo prohlašuju, že je to pro mne primární účel hraní her, pak bych skoro myslel, že tu „každodenní sebeanalýzu i bez toho, abych musel něco hrát“ možná nedělám zrovna nejlépe.
No spíš bych si myslela, že ta hra je asi zvláštní způsob, jak procpat k lidem nějaké úvahy, ale rozhodně ne všem tenhle způsob vyhovuje nebo je pro ně stravitelný. Stejně jako na každého nezapůsobí Requem for a dream nebo cokoliv jiného. A já musím říct, že zřejmě nejsem cílovka. Mě mnohem víc k uvažování zaujal třeba KOTOR, i když jsou tam taky samozřejmé věci, jen jde o to, že úhel pohledu na ně je díky té hře jiný.
Ostatně třeba i různé ezoterické knihy dle některých obsahují moudra, ale ty zase nejsou stravitelná ani přístupná pro jiné lidi, nebo ty nepotřebujou informace tohoto typu. Ostatně se říká, že ty nejdůležitější věci jsou nesdělitelné.
Však já psal hned zpočátku, že možná prostě tahle hra nemůže oslovit každého a nelze říct, že jedno je dobře a druhé ne. Akorát mi zkrátka přijde, že kritizovat ji proto stylem „ukazuje věci, které jsou beztak úplně jasné“ není tak úplně relevantní.
Ostatně třeba zmínka o Sims nebyla ani myšlena nějak posměvačsky nebo tak, já si skutečně myslím, že pokud někdo chce jemnější a subtilnější detaily života v nějaké hře, pak zrovna Sims jsou docela dobrou volbou.
GHANDI: Píšeš: „Jak si mam treba vysvetlit ze jsem umrel uz v prvnim sektoru? Takovem tom zelenem. Ten dalsi se mi proste nelibil :-) Ale hry hraju proto abych uniknul realite…“
Neznám tě, takže teď budu těžce střílet od boku. Ale mohlo by to třeba znamenat nechuť dospět (ať už je ti 15 nebo 40), touhu zůstat v tom bezstarostném dětství, kdy toho člověk moc nemusel a spoustu mohl (byť mu to tehdy mohlo připadat dost jinak). Jenže dětství končí dospělostí a začne spousta nepříjemností a povinností a ten svět už není tak hezký, jak se zdál ze začátku…
A docela mi k tomu pasuje i ta věta „hry hraju, abych unikl realitě“. Přeloženo do „Passageštiny“ by to bylo „budu dál utíkat do toho hezkého zeleného sektoru, abych zapomněl na to, že o kus dál je ten ošklivý dospělácký.
TROFO: „IMHO to je self-psychoanalýza, ale tak nějak na hodně low-level úrovni, jakoby se snažila tajnými náznaky sdělovat věci, které jsou v podstatě jasné.“
To je ale právě ta správná psychoanalýza. Ta ti nemá dát podrobný soupis faktů, ale spoustu náznaků, které si člověk musí v sobě sám dál zpracovávat. Dokonce bych řekl, že v té hře jsou ty symboly ještě málo symbolické, mohlo by to klidně být ještě méně jasné.
„Ostatně se říká, že ty nejdůležitější věci jsou nesdělitelné.“
Důležitější, než slova vyslovená, jsou ta nevyslovená. A proto
Scalex: Vidíš, to mě ani nenapadlo, že vzhled jednotlivých úseků je taky symbolem (a dává to smysl, rozhodně), ale ono tam toho nepochybně je ještě mnohem víc věcí, které nejsou tak očividné a nedojdou jednomu hned.
Neznas me Scalexi ale presto jsi podle meho nazoru trefil hrebik primo na hlavicku. Sam jsem o tom premyslel v uplne stejnem duchu.
Jenze pak jsem si uvedomil ze u kazde hry kterou hraju vzdy zkoumam vsechny jeji moznosti v plne sirce (napriklad pokud je na vyber vice postav tak hru rozehraju se vsemi z nich) takze mozna jsem v passage proste jen chtel ten 1 sektor prozkoumat uplne. A to o me zase vypovida neco uplne jineho.
Ja sam se ale povazuju za cloveka dusevne ne uplne vyspeleho (na svych 29 let ;-)
Case: Ja si naopak myslim, ze clovek, ktery o sobe vi, ze urcite cinnosti provadi proto, ze mu tim umozni uniknout, dela tu sebeanalyzu dobre.
Muzu stejne tak dobre rict, ze hraju protoze me to bavi, nebo naplnuje, nebo se u toho odreaguju. Nebo ze jen zabijim cas, ze se branim nude. Muzu to nazvat jak chci ale podle me se vsichni bavime hlavne proto, ze kdybychom se nebavili tak se zblaznime. A zabava je tak pro nas unik pred realitou.
Hmmm ale kdyz tak nad tim premyslim tak jsem mozna pouzil spatny vyraz. Rekneme, ze je to spis unik pred vsednosti.
Ghandi: To je složitější. Pokud prostě někdo prohlásí „hry hraju proto, abych unikl před realitou“ a nic víc, tak je sice hezké, že si uvědomuje, že to je forma jistého úniku před realitou, ale současně by IMHO zábava, tedy i hraní, měla mít nějaký další smysl, ne jen natvrdo tenhle. Já hry hraju proto, protože mě to prostě baví, smyslem je pro mě zábava. Takže i když je zábava obyčejně jistou formou úniku před realitou nebo všedností, rozhodně by mě nenapadlo klást to na první místo jako hlavní důvod toho, proč hraju hry. A myslím si zkrátka, že pokud to někdo dělá, měl by se nad sebou docela zamyslet, protože má IMHO dost velký problém s motivací. Totéž ten, kdo by řekl třeba to „hry hraju, abych zabil čas“ (leda by to znamenalo, že je hraje pouze tehdy, když čeká u doktora nebo jede v MHD).