Můj pozitivní vztah k nízkosacharidové stravě je už asi poměrně známý. Ostatně i tady jsem se o něm v minulosti mnohokrát zmiňoval a rozebíral ho. Že se do spousty potravin – často navíc propagovaných jako zdravé (například nejrůznější zdravé cereálie nebo nízkotučné jogurty) – přidává úplně absurdní množství cukru, je asi také poměrně známá věc. Když jsem proto před časem zaznamenal zmínky o filmu Cukr-blog režisérky Andrey Culkové, pochopitelně vzbudil můj zájem. Dvojnásob proto, že reakce na něj byly velice kontroverzní. Zdálo se, že se věnuje víceméně přesně těm věcem, které zajímají i mě samotného. Trvalo ale relativně dlouho, než jsem se ke zmíněnému filmu dostal a mohl ho zhlédnout. Teď se mi to konečně podařilo. Tady je mimochodem trailer (bohužel pouze v angličtině, česká verze zřejmě neexistuje):
Základní linie celého filmu je relativně prostá. Jeho autorce je v průběhu jejího třetího těhotenství něco po třicítce diagnostikována těhotenská cukrovka. Poměrně pochopitelné reakce z počátečního šoku jsou záhy vystřídány potřebou vyhlásit cukru kolem nás válku. Následně sledujeme výjevy ze zhruba pěti let jejího rodinného života plného nejistoty, zda za zdravotní problémy jejího novorozeného dítěte může právě cukr a potažmo její těhotenská cukrovka, prokládané cestami po celém světě a rozhovory s různými „experty na cukr“, ale také například záběry z jejího snažení na problematiku všudypřítomného cukru upozornit či hlubokomyslnými úvahami, ať už o cukru či o zkaženosti a prohnilosti moderní společnosti. A to je vlastně všechno.
To, co takto stručně možná zní celkem rozumně, je ovšem v praxi zážitkem, na jaký jsem rozhodně nebyl připravený, a to navzdory komentářům, které upozorňovaly, že je celý film poněkud…svérázný. Což je upřímně řečeno slabý výraz. To, co se ve filmu odehrává a ozývá, je často tak neuvěřitelně absurdní, že si vlastně ani nejste jisti, zda je to skutečně myšleno vážně. Autorka filmu působí dojmem, že jí cukrovka zcela zatemnila mysl (což by ostatně bylo v souladu s výroky, které ve filmu zaznívají) a své tažení proti zlému cukru, který ji přinejmenším v jejích představách evidentně obklopuje, vede s urputným zápalem, který by jí mohl závidět i Don Quijote (a poněkud smutná je skutečnost, že do těchto aktivit zapojuje i své děti, patřičně názorově zpracované). Když ji sledujete, jak na dovolené v Itálii nalepuje na náhodné zboží v obchodech samolepky se slogany stylu „Sugar Kills“ nebo se v Německu pokouší improvizovaně demonstrovat na akci plné sladkostí a následně je odvedena policií, nejste si jisti, zda by vám jí mělo být líto nebo zda byste se měli začít zcela nepokrytě smát bizarnosti toho, co vidíte. Tenhle pocit vás ostatně provází celým filmem od začátku až do konce a souvisí i s nejedním cukrovým odborníkem, kteří ve filmu vystupují.
Pokud se ale na celý film podíváme trochu vážnějším pohledem, je na něm zcela fascinující jedna věc – totiž že v něm v podstatě neustále zaznívají velice vážná tvrzení či teorie, aniž by bylo následně byť jen slůvkem zmíněno, co k jejich vyřčení vedlo. Ve filmu se dozvíte, že cukr může prakticky za veškeré zlo světa, stejně jako za spoustu současných chorob, ale nikdy už se nedozvíte, PROČ si to dotyční (včetně autorky filmu) myslí. Film na sebe prostě jen vrší jedno bizarní tvrzení za druhým, která už ale nikterak nevysvětluje. Prostě to tak je, smiřte se s tím. Jinými slovy jde o ukázkový příklad klasických internetových konspiračních blábolů ve stylu „A média o tom mlčí!“. Před pár dny, když jsem film zhlédl, jsem na Facebooku napsal, že je to vlastně taková „Doba jedová: The Movie“. Do jisté míry se to tak dá popsat – podobně jako Anna Strunecká ve své knižní sérii i film Cukr-blog přichází s těmi nejšílenějšími tvrzeními, maskovanými patřičnou dávkou emocí (vždyť tu jde o životy dětí!) nebo iluzí pseudoodbornosti (je to doktor, ten ví, co říká!), aby své údajné pravdy předložil šokované veřejnosti. Ovšem Anna Strunecká se na rozdíl od tohoto filmového počinu snaží svá tvrzení alespoň podložit nějakými zdánlivě relevantními důkazy. Ty jsou sice povětšinou podobně vyšinuté jako její tvrzení samotná a nezřídka jsou dokonce vyloženě vycucaná z prstu internetovými pomatenci (nemůžu opět jednou nezmínit aspartam coby látku na seznamu biologických zbraní Pentagonu), ale alespoň nějaká vysvětlení tu k dispozici máme. Film Cukr-blog se něčím takovým vůbec neobtěžuje. Svým způsobem je to ale vlastně velice charakteristické – působí díky tomu přesně tak, jako tisíce nejrůznějších internetových blogů, na kterých denně dochází k odhalování největších spiknutí světa. Možná by proto bylo přesnější Cukr-blog označit spíš jako „Citation Needed: The Movie“.
Tady by velice klidně mohl celý text skončit. Mohl bych konstatovat, že boj proti nadužívání cukru a nadměrné konzumaci sacharidů obecně rozhodně velmi podporuji, ovšem ani omylem v pomatené aktivisticko-pseudovědecké podobě, kterou předvádí Andrea Culková svým dokumentem. Mohl bych vám namísto toho o cukrovce a nízkosacharidové stravě doporučit (pokud vládnete angličtinou) třeba už pár let starý dokument My Big Fat Diet, popisující experiment, kdy se velká část jedné cukrovkou a obezitou poměrně silně postižené komunity rozhodla přejít dlouhodobě na nízkosacharidovou stravu. Nebo, pokud opustíme čistě rovinu cukru, například filmy jako Super Size Me nebo Potraviny a.s., které vlastně dělají skoro totéž, co Cukr-blog, a mají také nejednu slabinu či problém, ale dělají to alespoň nesrovnatelně profesionálněji (jakkoliv to někdy nemusíme vnímat jako klad). Nebo bych vám, opět pokud umíte anglicky, mohl doporučit blog Intensive Dietary Management, psaný doktorem Jasonem Fungem, který už několik let slaví poměrně velké úspěchy se zcela odlišným přístupem k léčbě cukrovky než je ten aktuálně uznávaný, spočívající zjednodušeně ve skutečnosti, že snižováním hladiny cukru diabetiků řešíme pouze symptomy jejich choroby, ale nikoliv její příčiny (a dokonce jim tím dost možná v řadě případů nepřímo škodíme), má na svém kontě řadu zachráněných lidských životů a o tom všem na zmíněném blogu píše. To všechno bych asi mohl udělat. Naopak bych vám asi nemohl doporučit se na Cukr-blog podívat sami – i když, na druhou stranu je třeba uznat, že něco takového se hned tak nevidí a možná to není tak docela od věci, už jen čistě pro ten faktor neuvěřitelné absurdnosti celého filmu. A také abyste zjistili, s čím vším je možné dneska cestovat po světě a slavit úspěchy na filmových festivalech.
Ovšem sledování filmu Cukr-blog bylo pro mě tak intenzivním zážitkem, že jsem si nakonec začal dělat poznámky, když zaznělo něco, co mi přišlo dostatečně pozoruhodné. Kdo má tedy zájem, následuje seznam některých citátů z filmu, které se budu snažit nějakým způsobem okomentovat – ať už lépe uvést kontext, nebo se třeba vyjádřit k obsahu onoho tvrzení. Kdo zájem nemá, může už spokojeně přestat číst.
—————————
Autorka filmu se dramaticky motá v jakémsi skalním bludišti:
Když chcete v Čechách najít někoho, kdo je k cukru kritický, musíte dlouho bloudit v temném lese.
Následuje záběr na staršího muže, který nechává lidi přikládat si na hruď nejprve šišku a následně kostku cukru, zatímco se on snaží pohnout jejich druhou rukou, kterou mají nataženou před sebe. Když mají na hruď přiloženou šišku, má práci jim rukou pohnout. S kostkou cukru jim s ní pohne ihned. Pán prohlašuje cosi o tom, že to je důkaz o tom, jak jim cukr bere sílu. Autorka pokračuje v monologu:
Šaman jako jediný ukazuje jasnou spojitost mezi tím, co jím, a v jakém stavu jsem.
Pokud byste čekali, že to bude nějak dál rozvedeno, pletete se. To, co jste viděli, byla ona „jasná spojitost“.
—————————
Gary S. Eglinton, primář newyorské gynekologie:
My neznáme přesnou genetickou informaci, která způsobuje obezitu a cukrovku. Ale o to nejde. Jde o změnu stravovacích návyků.
Tenhle výrok si pamatujte, bude se ještě hodit.
Poprvé v dějinách západní kultury se u novorozenců zkracuje průměrná délka života. A to způsobily změny za posledních 30 let. Způsobil to cukr.
To je od pana primáře myslím velmi pozoruhodné tvrzení, o kterém by se nepochybně dalo poměrně úspěšně diskutovat (nemůže to třeba být tím, že je zkrátka nereálné, aby se průměrná délka života donekonečna prodlužovala? nemohou za to nějaké další/jiné faktory?), a které, jak jistě tušíte, už není dál ničím podloženo. Prostě za to může cukr. Se stim smiř.
—————————
Autorka se vydává za jakousi další odbornicí:
Internet je plný tvrzení, že neexistuje žádná spojitost mezi cukrem a ADHD. Yoko Nomura tvrdí opak a přináší důkazy.
Nečekali jste snad, že se obejdeme bez zmínek o ADHD, že ne? Kdepak. Tohle je první. Bude jich ještě mnoho. A Yoko Nomura, výzkumná pracovnice na Queens College, přináší důkazy:
Že je něco v nepořádku, zjistíme až v předškolním věku. Dítě může být hyperaktivní a neschopné udržet pozornost. Je prostě jiné. Nemusí to být ADHD, může to být jakákoliv jiná neurologická porucha. Třeba souvislost se schizofrenií v pozdějším věku. Nebo s Alzheimerem. I když ty nemoci mají různá jména, všechny se týkají mozku.
Přesvědčila vás Yoko svými důkazy? Mě moc ne. Hlavně asi proto, že žádné nepřinesla. Vlastně neřekla vůbec nic. Ale je to doprovázeno záběry dětí, krmících se sladkostmi. Důkaz!
—————————
Máme tu dalšího amerického odborníka. Je jím Brian Hu, který je uveden prostě jako „mikrobiolog“:
Nezdravá strava v těhotenství ovlivňuje mikroflóru matky a mění i mikroflóru plodu. To zvyšuje riziko nervových onemocnění, jako je autismus, ADHD, Parkinsonova choroba, ale i astma nebo zánětlivá onemocnění střev. Prostě všechny choroby související s poruchou imunitního systému.
Nechci zpochybňovat výroky o mikroflóře. Na to nemám příliš kvalifikaci a navíc mi to v zásadě asi dává smysl. Ale díky Brianovi si můžeme kromě ADHD na seznamu povinných témat odškrtnout také autismus, astma a další choroby. Mimochodem, přiznávám, že jsem doteď neměl tušení, že autismus, ADHD nebo Parkinson jsou chorobami, souvisejícími s poruchou imunitního systému. Je třeba přiznat, že letmý pohled na internet potvrzuje, že takové teorie skutečně existují. Všimněte si slova „teorie“ – rozhodně nejde o hotovou věc, jak to prezentuje mikrobiolog Brian. Ale teorií existuje řada. Taky existují teorie o tom, že zmíněné choroby způsobily experimenty mimozemšťanů. Ale na Brianovu obhajobu bych asi poznamenal, že mám (nejen z něj) velmi silný dojem, že ve filmu byly jeho výroky poněkud vytrženy z kontextu.
—————————
Adelbert Nielsen, výživový poradce a učitel zdravého životního stylu:
Výrobci vyměnili cukr za BIO cukr, tak ale získáte BIO alergie, poruchy pozornosti a hyperaktivitu – BIO ADHD a nesoustředěné a nezvladatelné děti.
ADHD opět na scéně. Mimochodem, vůbec si nejsem jistý, jestli to s těmi „BIO alergiemi“ a „BIO ADHD“ je myšleno vážně, nebo je to nadsázka. Pan výživový poradce říká jedním dechem celkem smysluplné věci a vzápětí je proloží naprostými konspiračními nesmysly a je pro mě zhola nečitelný stran toho, kdy to, co říká, myslí vážně.
—————————
Autorka konečně u porodu:
Cítím úlevu. Velenkovi nechybí nic. Má ale bohužel gen cukrovky. Co jeho orgány a mozek? Má to všechno v pořádku?
Vzpomínáte si, jak jsem vám říkal, že tvrzení newyorského primáře o tom, že neznáme genetickou informaci, která by byla zodpovědná za cukrovku, se ještě bude hodit? Je to tu! Velen má „gen cukrovky“. Ať už to znamená cokoliv. Hezký způsob, jak na veřejnost citově zapůsobit kombinací záběrů novorozence a dramatických tajemných pseudovědeckých blábolů o genech.
—————————
Sledujeme jednu z dcer autorky filmu, jak vepisuje do školní písanky první slova:
Moje dcera mi vysvětluje, co ji učí ve škole.
Dcera do kamery:
Ty věci, mami, co nejím!
Autorčin monolog pokračuje:
Její první slova, která se učí psát, jsou cukr, limonáda a lízátka. Kapitola se jmenuje „Co obvykle moje máma kupuje“.
Nechci tvrdit, že jsem odborník na filmovou režii, ale nemůžu se zbavit velmi intenzivního pocitu, že by tenhle pokus o manipulaci našimi názory fungoval podstatně lépe, kdyby nám jen o chvilku dříve nebyl poskytnut velmi detailní záběr oné stránky v písance. Ano, zmíněná slova se na ní skutečně objevují. Mezi asi dvaceti dalšími potravinami, mezi kterými figurují například šunka, párky, sůl, káva a dokonce pivo. Že se v té škole nestydí dělat z tak malých dětí alkoholiky! A mimochodem, přijde mi smutně ironické, jak si autorka filmu neustále stěžuje na to, že jsme od dětství pod vlivem všudypřítomné cukrové masáže a jak je takové počínání hrozně odporné, a celým filmem prolínají vstupy s jejími vlastními dětmi, které přesně po vzoru matky žvatlají cosi o tom, jak je cukr špatný, a nalepují na zboží v obchodech proticukrové samolepky, jako to dělá maminka. Krapet dvojí metr, ne?
—————————
Kathie Dolgin, bývalá gogo tanečnice a nyní zakladatelka programu „Škola bez cukru“ (mimochodem jedna z nejbizarnějších postav celého filmu):
Když jsem před 35 lety přestala pít a brát drogy, všimla jsem si, že po průmyslově upravených potravinách, speciálně cukru, se můj mozek chová jako na drogách.
Kdo jiný by měl přinášet jasné důkazy o tom, že cukr je droga, než smažka, která se sama přiznává k tomu, že roky jela na tvrdých drogách. Důvěryhodnější autoritu a vzor stěží pohledat. What is this I don’t even.
—————————
Autorka sedí v kavárně a pozoruje matku s dítětem, jak společně jedí zákusek. Matka potom dítěti nedojedený zákusek sebere a začne ho jíst sama. Dítě pláče:
Viděla jsem to snad stokrát. Klidné, spokojené dítě přijde do kavárny a po pořádném cukrovém dopingu se promění ve vztekající se nezvladatelné monstrum.
Ať žije hra na city.
—————————
Kathie Dolgin předvádí školákům, kolik je v čem cukru:
V Mountain Dew je 69 lžiček cukru. Tohle je Mountain Dew (ukazuje sáček cukru). Když vidíte lidi bez zubů a s ošklivou pletí, tak toto je důvod. Cukr.
Protože prostě proto. Já zcela chápu, že s dětmi je asi potřeba pracovat trochu jinak, ale ani v takovém případě mi nepřijde, že by podobně zavádějící argumentace byla úplně korektní.
—————————
Autorka filmu opět sleduje matky s dětmi a znovu filozofuje:
Tolik lidí kolem mě má nemocné děti. Trpí alergiemi, ekzémy, Crohnovou nemocí, autismem, ADHD…jestli jsou varování před cukrem jen trochu pravdivá, je to šílené.
Vážně tahle směšná hra na city na někoho funguje? Ale že se ptám…
—————————
Autorka filmu je u rodiny na zabíjačce a vzdychá nad tím, jak ji její rodina vůbec nechápe a jak je pro ně zabijačka se sladkostmi spojená:
Vyzkoušela jsem si, že čím více jíme masa a solíme, tím víc toužíme po cukru a sladkostech. Je to začarovaný kruh.
Hm, to se někomu opravdu děje? Možná jsem divný, ale neřekl bych, že u mě to takhle funguje, a nevšiml jsem si takové závislosti ani u nikoho, koho znám. Tohle působí spíš trochu jako snaha vymezit se kromě cukru ještě taky proti masu a soli.
—————————
Dwight Lundell, kardiochirurg:
Pamatujte – všechno, co dáme do úst, končí v našich cévách a způsobuje zvýšenou hladinu triglyceridu a cholesterolu.
É, já bych sice nerad oponoval kardiochirurgovi, ale opravdu se obávám, že takhle to tak docela nefunguje. Nemáme zažívací trakt snad (tedy mimo jiné) právě proto, aby ne všechno, co dáme do úst, skončilo v našich cévách? A pokud všechno, co dáme do úst, způsobí zvýšenou hladinu „triglyceridu“ a cholesterolu, není pak celkem dost jedno, co si do těch úst vkládáme? Mám trochu podezření, že to pan doktor myslel trochu s nadsázkou, ale zase – ono se to z toho, jak je to ve filmu podané, prostě moc nedá poznat, je to tu prezentováno spíš jako seriozní fakt.
—————————
Autorka opět o své rodině:
Jsem pro ně blázen. Větší blázen než přítel mé sestry, který raději bere inzulin, než by přestal jíst cukr.
Záběr na velmi hubeného člověka s inzulinovým perem. Nerad bych se mýlil, protože navenek to samozřejmě poznat stoprocentně nejde, ale vzhledem k tomu, že je dotyčný hubený, poměrně mladý a na inzulinu, troufal bych si tvrdit, že jde pravděpodobně o cukrovkáře 1. typu. A pokud ano, tak je uvedený citát naprosto pomatený, protože cukrovkář 1. typu má jediné dvě alternativy – píchat si inzulin nebo umřít. Ono se totiž bez inzulínu nedá žít – a cukrovkáři 1. typu neprodukují vůbec žádný vlastní, na rozdíl od valné většiny cukrovkářů 2. typu.
Miliony lidí jsou ochotni (sic) kombinovat závislost na cukru se závislostí na inzulinu do konce svého života. Ale já doufám, že tohle není moje cesta!
No, viz výše – spousta z nich vůbec nemá na vybranou. A jak už taky bylo zmíněno – mluvit o „závislosti na inzulinu“ je trochu asi jako mluvit o závislosti na vodě nebo vzduchu. Bez inzulinu prostě člověk nemůže žít, tečka. A ani v případě cukrovkářů 2. typu to není vždycky jen otázka volby mezi pícháním inzulinu a „jezením cukru“. Dvojnásob ne proto, že autorka filmu neustále mluví skutečně doslovně o cukru, ne o sacharidech obecně. Nejeden z cukrových expertů ve filmu hovoří o „hodných“ komplexních sacharidech, takže ty jsou zřejmě podle ní v pořádku – ovšem inzulin je k jejich zpracování potřeba naprosto stejně jako v případě „zlého“ cukru. Ten je koneckonců potřeba k zajištění fungování lidského metabolismu obecně – ale to už se opakuju.
—————————
Thomas Smith, autor svépomocné příručky pro diabetiky popisuje, jak mu byla diagnostikována cukrovka 2. typu:
Lékařský předpis jsem roztrhal, protože jsem nechtěl dovolit, aby mi léky během pár let zničily játra. Z cukrovky jsem se vyléčil za tři a půl měsíce. A do toho počítám čas, kdy jsem se učil, jak to udělat. V podstatě je to jednoduché. Nejíst to, co způsobuje cukrovku. A cukr je jednou z hlavních příčin.
Ano, je vědecky podložené, že vám cukrovkářské léky během pár let zničí játra. V originále mimochodem dokonce říká „za dva, možná tři roky“. Ne, že bych se domníval, že užívání jakýchkoliv léků játrům kdovíjak prospívá, ale podobné výroky jsou skutečně zase zcela opačný extrém. Navíc jsem velmi alergický na výroky o „vyléčení cukrovky“. Už jsem to tu kdysi probíral – valná většina těch, kteří hovoří o tom, že si „vyléčili cukrovku“, ve skutečnosti jen velmi minimalizovala šance na to, aby jim výrazněji stoupla hladina krevního cukru. To není vyléčení. To je asi jako říkat, že jsem se naučil plavat, protože jsem přestal lézt do vody. Existují sice lidé, kteří si cukrovku skutečně vyléčili, ale je to velice výjimečný úkaz a zatím se stále přesně neví, jak k tomu přesně došlo. Tenhle pán takřka jistě není jedním z nich.
A že je cukr jednou z hlavních příčin vzniku cukrovky je bohužel pořád jen teorie – lékařská věda vlastně stále neví, co PŘESNĚ ke vzniku cukrovky vede. Evidentně to není tak jednoduché – kdyby byl na vině čistě cukr, tak by měli cukrovku všichni. Ale nemají. A tak jako tak se bavíme jenom o cukrovce 2. typu – v případě cukrovky 1. typu je velice pravděpodobně celkem jedno, co dotyčný jí, v jeho případě má cukrovka jednoznačně zcela odlišný původ.
Dřív jsme jedli asi kilo cukru za rok. Dnes je to 500-700 gramů za den.
No, já pravda netuším, jakou stravu pan Smith jí, ani vlastně přesně nevím, jaká je situace v Americe, kde žije, ale jestli je tam zvykem jíst denně 500-700 gramů cukru, tak vlastně možná celkem chápu, proč zastává názor, že cukr je jednou z hlavních příčin vzniku cukrovky. Já si nedokážu moc představit, že bych do sebe dostal za den 500 gramů byť jen sacharidů obecně, natož dokonce jenom cukru. To je naprosto šílená koňská dávka.
Někteří považují cukrovku za předstupeň k rakovině, protože k ní obvykle vede.
A největší kalibr si Thomas Smith nechal úplně na konec. A máte to. Cukrovka obvykle vede k rakovině. Tvrdí to autor svépomocné příručky pro diabetiky. A nemá pro to vůbec žádný důkaz. Nepotřebuje ho. Rakovina zabere vždycky.
—————————
Na autorku filmu udělal výrok o rakovině taktéž velký dojem, takže se s divákem dělí o velmi osobní příběh:
Matčin bratranec umíral na rakovinu mozku. Prodělal chemoterapii, operace, kdy mu vyřezali část lebeční kosti, ale navzdory tomu všemu řekli doktoři tetě, že nemá šanci, ať se s ním přijde rozloučit. Místo pláče si ho vzala domů sama. Změnila tehdy celou jeho stravu. Vyloučila rafinovaný cukr, bílou mouku, maso a všechny mléčné výrobky. Díky změně stravy žil o pět let déle. Všem se to zdálo jako zázrak.
Vlastně by mě docela zajímalo, jestli je ten popsaný příklad někde dokumentovaný. Jestli ne, je to obrovská škoda. Česká matka dokáže pokořit lékařskou vědu i rakovinu. Omlouvám se za cynismus, ale tváří v tvář ničím nepodloženým emocionálním manipulacím typu „díky změně stravy žil o pět let déle“, prezentovaným s vážnou tváří jako nevyvratitelný fakt a důkaz, se asi na nic lepšího prostě nezmůžu.
—————————
Hans Ulrich Grimm, potravinový detektiv a investigativní novinář:
Podle mě by měl stát přísně regulovat, co lidé jedí. Stát má velkou starost o to, co jedí zvířata, ale na lidech jim nezáleží. Je jim jedno, co jíme. Zvlášť v případě cukru. Dávají ho třeba i do chleba. Ale já chci jíst chléb, ne cukr.
Ano. Protože stát nejlépe ví, co je pro lidi dobré. S tím máme zrovna tady u nás bohaté zkušenosti. Ostatně v Německu, odkud pan detektiv je, by o tom také mohli něco málo vědět. Mimochodem, nerad bych se mýlil, nejsem příliš zdatný kuchař, ale není náhodou cukr tak nějak při výrobě klasického chleba odjakživa celkem standardní surovinou? Nepodílí se náhodou celkem přímo na procesu kynutí těsta? A neměl by tohle někdo, kdo si říká „potravinový detektiv“, tak nějak vědět? Nebo se k tomu zatím ještě nedopátral?
Celá tahle scéna s potravinovým detektivem je ovšem nechtěně komická ještě na docela jiné úrovni. Odehrává se na břehu řeky. Pan detektiv mluví o tom, jak se stát stará o krmení zvířat. Aby to autorka potvrdila, ukáže nám v jednom záběru ceduli, na které je žádost, aby lidé nekrmili kachny, že jim to nedělá dobře. Pan detektiv stojí nedaleko od ní a zatímco se dožaduje státního dohledu nad stravou, celou dobu u toho kachny krmí rohlíky. Je to rebel! Přiznávám, že mě tahle přiblblost celého toho výjevu upřímně rozesmála (i když mi bylo trochu líto těch kachen.)
—————————
Sledujeme záběr velmi zasviněného kuchyňského sporáku, na kterém se cosi vaří v podobně zasviněných hrncích. Jeden z hrnců zrovna začíná přetékat:
Jedním z výsledků našeho rodinného výzkumu je fakt, že když chcete jíst sugar free, musíte vařit pravidelně. A když vaříte, rozlučte se s nablýskaným sporákem a zářivě čistou kuchyní.
Smál jsem se.
—————————
Sledujeme spoustu dětí, vesele si hrajících na dětském hřišti:
Vědci mají důkazy, že cukr a sladkosti, které děti tak milují, velmi výrazně snižují jejich mentální schopnosti. Scany ukazují zřetelné změny v mozku u dětí s metabolickým syndromem, včetně snížení objemu hipokampu. Tyto děti mají jednoznačně horší výsledky ve čtení a matematice. Jak můžou být školy bezpečným místem pro vzdělávání, když jsou tak otevřené závějím cukru?
Řekneme vám, že vědci mají důkazy o něčem velmi zásadním. Ale ty důkazy vám už nepředložíme. Cože, vám snad přijdou podstatné? Ale vždyť se podívejte, jak jsou ty děti šťastné! A my všichni je přitom svou lhostejností zabíjíme! Vážně! Vědci o tom mají důkazy! Hele, veverka!
—————————
Autorka filmu smutní nad stavem současné společnosti:
Multimilionář a starosta New Yorku Michael Bloomberg také zaútočil na potravinářský průmysl. A také bez úspěchu. Amerika už je asi ve své cukrové závislosti navždy ztracená.
Nad propastí! Ne, zcela vážně, v Americe je s cukrem a stravováním obecně nepochybně větší problém než u nás, ale ten fatalismus, s jakým je to tu podáváno, tenhle výrok posouvá někam docela jinam.
Tenhle citát ostatně reprezentuje dost možná nejbizarnější část celého dokumentu, kterou jsem stran citátů víceméně ignoroval, protože bych si ji musel zapsat prakticky celou, a beztak by to ani zdaleka nepůsobilo tak, jako když ony výroky posloucháte na vlastní uši podané velmi zoufalým a beznadějným stylem a doprovázené záběry toho, jak se autorka dokumentu snaží tu účastnit jakéhosi soudního jednání s výrobcem čokolády, na které není vpuštěna, tu se pokouší získat podporu nějakého amerického senátora, tamhle je s improvizovaným transparentem „Sugar can kill“ vyváděna z jakési instituce (z jaké, to už jsem zapomněl), putuje světem s velkou urnou plnou cukru a snaží se rozkrývat masivní cukrovou konspiraci, kdy je v podstatě celý svět ovládán cukrovarnými společnostmi. Jestli má smysl kvůli něčemu na tenhle film koukat, tak patrně právě kvůli téhle pasáži. Celé to velmi připomíná některé absurdnější scénky Monty Pythonů a je to skutečně fascinující a svým způsobem i velmi zábavné. Jenom mám nepříjemný dojem, že je to ve skutečnosti celé myšleno smrtelně vážně.
—————————
Na scénu se znovu vrací investigativní detektiv:
Zeptal jsem se, kolik z 32 milionů lidí, kteří ročně zemřou na neinfekční nemoci, umírá na následky kouření. Je to jen 14 % z 35 milionů. U zbytku je většinou příčinou úmrtí cukr.
Další z nekonečné řady naprosto ničím nepodložených tvrzení, která ve filmu zazní. Šugr ken kil! Šugr ken kil!
Cukrová mafie je jiná mafie než drogová, protože tahle je legální a spolupracuje s vládou a úřady už stovky let.
Jsem si skoro jistý, že kdybyste zjistili, kde pan potravinový detektiv bydlí, a položili mu v noci za dveře tabulku čokolády, hrůzou nevyjde týden z domu v domnění, že mu jdou po krku cukroví Ilumináti.
—————————
Sledujeme dvojici bíle oblečených mužů, kterak na zelené louce na kopci instalují na stojan gigantickou bílou kostku. V pozadí za nimi je vidět tepelná elektrárna Mělník:
A zatímco já se snažím bojovat proti cukru doma i ve světě, co si vybrala moje země za symbol svého předsednictví v EU? Cukrovou kostku!
Je mi paní režisérky skoro až líto. Ona se tak snažila…a nic z toho. Ale aspoň se nám do toho podařilo zamotat taky EU, to na Čechy funguje.
—————————
Autorka filmu se vysmívá politikům:
Spousta politiků trpí metabolickým syndromem a cukrovkou. Cukrovka 2. typu u lidí ve středním věku je spojována s nedostatkem krátkodobé paměti, pozornosti, rozhodovacími funkcemi a efektivitou úsudku. Možná to je důvod, proč jsou naši politici tak nevýkonní.
Citation fucking needed. Ale nakonec, posmívat se politikům taky vždycky zabere, tak proč se obtěžovat nějakými důkazy svých výroků.
—————————
Výživoví poradci neváhají se zhnuseně pohoršovat i nad potravinovou pomocí pro africké uprchlíky, samozřejmě za doprovodu záběrů na podvyživené plačící černoušky:
Může to být jen opravdu krátká pomoc pro podvyživené děti, aby neumřely. Ale silné děti z nich takhle neuděláte. Potřebují celozrnné obiloviny, fazole, zeleninu. Jedině tak může mít Afrika zdravé a nezávislé děti, namísto toho zůstávají slabí vlivem jídla s velkým obsahem cukru.
Tady je potřeba zdůraznit, že české titulky (které cituji) se poněkud rozcházejí s tím, co dotyční skutečně říkají. Z titulků se totiž poněkud vytratila jedna věc, kterou považuji za celkem důležitou – totiž že dle výroků dotyčné výživové poradkyně nejde „jen“ o to, že Afričané vlivem potravinové pomoci nesílí, ale že jsou tak zcela záměrně udržováni. Což mi od dotyčné přijde dost hnusné – opravdu se pokoušíte kritizovat potravinovou pomoc hladovějícím kvůli tomu, že se neshoduje s vaším přesvědčením? To fakt myslíte vážně? Ale když jsem viděl, jak se jiná odbornice na zdravou výživu nepokrytě zhnuseně šklebí nad jakousi tyčinkou, která je taktéž součástí toho, co je v rámci potravinové pomoci Afričanům poskytováno, tak se obávám, že to zřejmě skutečně je myšleno naprosto vážně. Bohužel.
—————————
No a je tu závěrečné zamyšlení:
Představte si, že bychom všichni najednou přestali používat cukr. Změny by byly obrovské. Doprava by se masivně omezila. Produkce lokálních potravin by vzrostla. Velké farmaceutické firmy by kvůli poklesu nemocných lidí výrazně zchudly. Afrika by mohla lépe čelit chudobě a hladu. Rodiny by trávily více času v kuchyních a mohly by spolu více mluvit. Změny by byly pro někoho bolestné, ale většina by je jistě přivítala.
Je prostě fascinující, za co všechno může na světě cukr, a jak moc by se svět změnil, kdybychom cukr přestali používat.