Vyplnila jsem si konečně jeden malý sen a navštívila Jeseníky ze vzduchu. And all I got were these lousy videos. A teda splněná navigační úloha.
Něco málo o létání, kinetóze a moravském zeměpisu.
Jak někteří víte, už asi sto let si dělám pilotní průkaz na bezmotorový kluzák, lidově větroň. S delší přestávkou na školu, stěhování, finanční soběstačnost a druhou světovou válku. Poslední úlohou, kterou je nutné mít splněnou před samotnými pilotními zkouškami je navigační let s aspoň 50km otočným bodem. Vzhledem k tomu, že udržet kluzák ve vzduchu tak dlouho, aby doletěl 50 km, je obvykle pro žáka dost obtížné a vyžaduje to vhodné termické podmínky, je možné tuhle úlohu splnit i tak, že se žák v podstatě veze v motorovém větroni, který neřídí, ale naviguje.
Využila jsem přítomnosti vhodného instruktora pro podobnou špatnost právě v první květnový den, kdy bylo sice hrozné vedro, ale dobrá dohlednost, takže jsme se mohli chladit pohledem na zasněžené vrcholky už skoro od Olomouce. No a protože jsem vždycky chtěla obletět v letadle Praděd, který zrovna naplňuje potřebný vzdálenostní limit, bylo rozhodnutí „kam s ním?“ velmi jednoduché. Že jsem si navigaci trochu ulehčila vybráním nejvyššího bodu v dalekém okolí, to jsem celkem tušila, že jsem si to ulehčila i tím, že je úplně přesně na sever od letiště to už ne, každopádně do té doby jsem nikdy z letadla podle mapy nenavigovala, takže jsem nevěděla jak to bude vypadat. Map se nebojím, ale naposledy jsem podle mapy navigovala loni v Londýně, kde mi trvalo asi deset minut rozhodutí na které straně dané ulice vlastně jsme a to jsme nikam neletěli a jediné co hrozilo bylo, že si o mně bude šéf myslet, že jsem idiot.
Ostatně byl to taky můj první let ve Vivatu (motorovém kluzáku) vůbec, přesto že jinak jsem do výletů v něm dostrkala polovinu rodiny. Takže jsem si údajně jako první člověk v historii létání stěžovala na bizarně řešené „automobilní“ pásy, které mě tlačily do boku. Ovšem pak mi bylo takové vedro, že jsem na to zapomněla. Pro lepší pocit z letu jsem byla vybavena sluchátky, která mi zmáčkla hlavu do úzké nudličky. V Blanících je nepotřebujeme, protože je tam pouze jemně šumící vzduch za letu a jemně hučíčí vzduch v momentě, kdy rychlost spadne k minimálce. Ovšem bez sluchátek není slyšet rádio ani vnitřní interkom a motor je dost hlasitý. Já jsem ovšem po startu neslyšela v tom interkomu sebe a když říkám, že vůbec, tak tím myslím opravdu vůbec. Je to velmi zvláštní pocit, kdy víte, že jste něco řekli, ale není to absolutně slyšet, jako by vám někdo slova ukradl od úst. Po krátké manipulaci s mikrofonem, který bylo potřeba téměř žužlat, slovní zlodějina přestala. (k videím si v podstatě nemusíte pouštět zvuk, je tam celou dobu slyšet jenom motor)
Pak už nastala ta podstatná část. Srovnávací navigace spočívá v porovnávání mapy a v ní zakresleného kurzu se situací pod vámi. Je to potřeba dělat kontinuálně, protože letadlo pořád letí a kupodivu je za chvíli někde úplně jinde, když se někam zahledíte, můžete zjistit, že jste se ztratili. Letecká ICAO mapa má kromě takových tradičních věcí jako jsou města, hory a vodní plochy samozřejmě ještě výrazně vyznačené silnice a železnice a vysoké objekty, které leckdy v navigaci dost pomohou, a pak tam má vyznačené různé prostory, abyste věděli kam letět nesmíte a taky aby vám na ty čáry na mapě zavazely. Kromě věcí, které se dají z mapy vyčíst je ještě spousta letecko-geografických poznatků, které vám ochotně sdělí ochotný instruktor, když je ochotný. Nakonec mi nedělalo větší problém poznat větší města a ty malé vesnice.. no ty vlastně nikoho nezajímají.
Na té cestě k Jeseníkům bylo zajímavé to, že trasu přes Rýmařov a na Praděd léta znám, ale autem. No, tak to vám vůbec k ničemu není. Snažila jsem si vybavit, jak se projíždí deset minut Dlouhou Loučkou (která je opravdu dlouhá) a pak se začne stoupat lesy do hor k Rýmařovu a najednou ty celé hory ležely směšně placaté pod vámi. Nám se na druhou stranu vysmál hrad Sovinec, který je z auta dobře vidět, ale my jsme ho nakonec nenašli. Na GPS záznamu jsem pak vydedukovala, že byl mnohem víc vpravo, než jsem se dívala. Zato jsem viděla nejedno stádo malých bakterií krav.
Jak jste si už všimli, dostala jsem doma po cestě za úkol natáčet video, takže jsem v momentech mezi koukáním do mapy koukala do foťáku. Výsledek se brzy dostavil, protože mi začalo být blbě, ostatně jako vždycky v letadle, když neřídím. Když jsme se blížili k Rýmařovu, přepadaly mě nostalgické pocity a vzpomínky na babičku a taky vedro. Nad kopci to začalo víc házet a my se hlavně snažili stoupat a stoupat, abysme nahoře neškrtli o vysílač kolečkama. Přece jenom je to skoro 1500 metrů. Pardon, 4900 feetů.
Praděd, jak jsem říkala, byl vidět už z dálky, protože svítil sněhem, který se stále držel na hřebenech a na sjezdovce na Ovčárně. Jestli jsem to ještě neřekla, tak to bylo moc krásné. Obletěli jsme vysílač z režisérských důvodů a zamířili na západ, kde je pěkně vidět vodní nádrž s elektrárnou s vizáží dekapitovaného kopce. Šumperk, kde právě probíhají závody leží pár údolí za tím a instruktor pojal nápad letět zpět přes něj. Já jsem pojala přání abysme byli už rychle zpátky. Nad kopci navíc začínala trochu termika, takže to házelo ještě víc. V rádiu byl čilý hovor nějakých chroustů z Šumperka a polských pilotů z druhé strany hor. Poptali jsme se na situaci nad šumperským letištěm a proletěli kolem. Viděli jsme sešikované kluzáky připravené na startu ve větším než malém množství. Někdy si na nějaké závody musím zajet, protože by mě fakt zajímalo, jak to všechno pak tak rychle nacpou do vzduchu. Už jsem to sice řekla, ale bylo to moc krásné.
Za Šumperkem jsem se trochu ztratila, ale pak jsem se chytla zpátky a poslouchala krátkou přednášku o uničovském rybníku. Cesta zpátky se táhla zpět nad rovinu a já už nic nenatáčela, protože jsem nechtěla koukat moc jinam než před sebe a bylo mi blbě. Instruktor mi pak pujčil řízení, což pomohlo, protože když řídíte, tak nemáte čas na to aby vám bylo blbě. Můj dojem z ovládání Vivatu je takový, že se to řídí jaksi telepaticky, protože většinou to zatočilo tam kam jsem se rozhodla tak nějak samo, skoro bez pohybu řídící pákou, na druhou stranu na skutečné pohyby to moc nereagovalo. A to už se v dálce začala blýskat Olomouc. Před letištěm jsme podlétali krásný mrak, tak to jsem ještě naposledy vytáhla foťák a vypnula ho až na zemi.
Na závěr celá trasa na Google mapách. Minimálně od pohledu se zdá, že někde v okolí Pradědu GPS na chvíli vynechala, ale důvod mi teda není znám.
Tady jsou všechna videa v jednom playlistu.
