(Před)minulý týden jsem se dostala poprvé v životě do USA, konkrétně do New Orleans. Jela jsem tam na konferenci, která byla obří a výborná, ale o tom tu až tak psát nechci.
Prvně pár postřehů z prvních dní:
- Všechno je tu veliké, teda myslím opravdu veliké. Letiště, domy, dálnice, auta, silnice, palmy, kongresové centrum, hranolky i postele v hotelu.
- Lidi jsou tu hrozně milí, obzvlášť ve službách. Je úplně běžné, že vás zdraví řidiči autobusů, prodejci v obchodech, všechno je neformální a příjemné. I lidi na ulici se s vámi začnou normálně bavit a jsou fajn. Navíc to nevypadá nijak strojeně, jen že prostě jsou dobře naladění, opravdu je zajímá co si přejete a podobně. Ono se to asi všeobecně říká takže tu teď znouvynalézám kolo, ale skutečně je hodně příjemné se v takové atmosféře denně vyskytovat.
- Cokoliv je k jídlu, Američané z toho udělají sendvič, nebo přesněji hamburger (pod slovem sendvič si totiž z Čech představuju něco jiného, kam patří toastový chleba), kde místo „ham“ je ono cokoliv. A když to náhodou není sendvič tak je to stoprocentně aspoň smažené (už jste jedli smaženou kyselou okurku?).
- Celá Amerika, se kterou jsem měla tu čest divně „smrdí“, uvozovky jsou tu proto, že je patrně má být vůně, ale je hodně divná. Je to všude, letiště, hotel, tuhle jsem viděla uklízečku stříkat nějakou vůni i do odpadkového koše na trajektu. Vůbec celé New Orleans je nějak víc cítit než naše města, jídlem, různými vůněmi, a jinak nedefinovatelnými pachy.
- Američané neumí udělat čokoládu. Ta tabulková co jsem sehnala je velmi hnusná, až nejedlá, má odporný „ocas“ z něčeho co bych identifikovala jako palmový olej, ale ve složení nic takového není.
- Taky si zrovna nepotrpí na design nebo jak to říct. Většinou jim v restaracích a barech čouhají všemožné kabely nebo trubky a ty jsou vkusně zamalované v barvě stěny. I poměrně slušné restaurace tu vypadají tak nějak omšele a trochu pajzlovitě, leckde s přemnohými neonovými nápisy. Ale nevím jestli tohle není jenom specifikum New Orleanské Francouzské čtvrti, která je hodně historická a dřevěná, takže to možná není kam schovat.
- Američané jsou tu velmi organizovaní a skutečně ty různé příkazy i poslouchají, třeba spořádaně stojí ve frontách a řadách a všude kde se něco děje jsou postávající „organizátoři“ kteří celou situaci koordinují. Myslím, že to někdo nazval přezaměstnanost, ale když máte třeba konferenci pro 20 000 lidí, tak to není zas tak špatné. Bylo to poprvé co jsem viděla chodit „nacpávačky“, tedy paní s headsetem, které sledovali kde je v sále ještě místo a zuřivou gestikulací tam navigovali postávající návštěvníky.
Nejdřív něco o jídle
První americké jídlo jsem si dala už při cestě tam na letišti v Charlotte, ale to byl obyčený Whopper z Burger Kingu. Hamburger jsem tu měla celkem asi třikrát, z toho jednou v restauraci a všechny byly lepší než standardní McDonalds plátek u nás, což mě teda nepřekvapilo, protože těžko mohly být horší, ale je to takové průměrné jídlo. Místní kuchyně je směska klasické americké, creolské a cajunské kuchyně a jídla jsou tu obvykle kořeněná, pikantní a moc dobrá. Ochutnala jsem BBQ krevety i opravdický tlustý šťavnatý steak, pak něco v housce čemu se tu říká po-boy. Taky nějakou rybu když jsme tu už na pobřeží a ochutnala jsem i aligátora. Chutná jako něco mezi kuřecím a rybou. Jediné na co jsem nenašla odvahu byly ústřice, a beztak je tu většinou měli jen smažené. Hned první den jsem z autobusu zahlídla suši bar a dvakrát jsem tam jedla a dospěla k názoru, že bych dobré suši mohla jíst každý den. Obsluhovala milá Japonka a zdarma mi nalívala zelenou Senchu nebo něco takového. Z dalších jídel které jsem měla v plánu vyzkoušet to byl hotdog (chutnal jako nedobrý český párek) a donuts (nechutně sladké, ale jinak jedlé na rozdíl od „amerických“ minikoblížků, které prodávají u nás). Co jsem taky jedla jenom jednou byl americký „bagel“, pečivo ve tvaru kruhu, myslím, že to existuje i v Nemecku nebo tak, ale tady tohle bylo z nějakého strašně hutného těsta, takže výsledek byl velmi kompaktní a rozhodně ne co byste čekali třeba od bagety nebo rohlíku. Taky byl jako většina amerického pečiva poněkud nasládlý. Jinak na amerických restauracích a café je zajímavé to, že je tam ve většině zdarma voda s ledem (a i na letištích a v konferenčním centru byly pítka), někde ji dokonce vždycky přinesou i bez požádání, balená voda se tam nevede a ledový čaj je často opravdový čaj s ledem a ne nějaké uměliny. Vyzkoušela jsem jak běžné točené pivo (bylo hnusné), tak místní obdobu Kelta – Amber Turbo Dog, a skončila jsem tak asi jako všichni na mexickém pivu Corona, které se podává s limetkou a je překvapivě osvěžující. Na rozloučenou jsem si tu dala ještě jednou jahodové daiquiri, ale nějak jsem omylem řekla „large“ takže jsem to pila asi dvě hodiny ;)
Město
New Orleans je na americké poměry poměrně malé, na naše je ale celkem rozhlehlé takže je logické, že jsem viděla jen malou část, obzvlášť když jsem byla pěšky. Bydleli jsme v hotelu ve French Quarter což je historická čtvrť a jen jednu ulici od slavné Bourbon street, kde jsou naňahňané bary, noční a jiné kluby. Celá čtvrť je plná restaurací, kaváren, galerií a na ulicích k večeru postávají zpěváci a hudebníci. Osobně se mi v celé Franch Quarter navigovalo velmi dobře zejména proto, že tu jsou všechny ulice na sebe kolmé a celá čtvrť tvoří hezký obdélník. Jedním krajem tohoto obdélníku je Canal street, asi hlavní tepna downtownu, s kolejemi pro tramvaje lemované vysokými palmami a věžemi luxusních hotelů a bank. Tou jsem projížděla přes týden celkem často, protože tudy vedla cesta do kongresového centra. Canal street končí u řeky Mississipi, kde se dá zadarmo trajektem dojet do Old Algiers, staré čtvrti s velmi hezkými starými dřevěnými domy. Některé z nich byly velmi svérázně vyzdobené jak je vidět na fotkách. Ve francouzské čtvrti se nachází taky park a St. Louis Cathedral, která mě teda moc nezaujala, protože vypadá jako nějaký běžný kostel. Kousek od něj směrem doprava byl French market, což je v podstatě ulice s obchody a bleším trhem. Na něm ostatně jako na většině turistických cílů v New Orleans ale byly v podstatě jen cetky tretky. Lidé tu zpeněží opravdu cokoliv, například jeden tu vyrábel šperky z „Katrina debris“.
Ve volném dni jsem se vydala směrem na jihozápad do Garden District, kde se mají nacházet velké plantážnické starobylé domy, ale došla jsem jen nakraj po Philip street protože mě už bolely nohy. Cestou zpátky jsem si ještě vyfotila místní University medical center a vydala se na cestu ke hřbitovu. New Orleans je proslulé i svými hřbitovy, kde se pořádají turistické výlety, ale ty jsou daleko na sever na Canal street, takže jsem si našla na mapě nějaký malý kousek od French Quarter, že něco vyfotím aspoň tam. Když jsem vlezla na hřbitov začal na mě mluvit nějaký černoch, a nejdřív jsem si myslela že po mě chce peníze. Pak jsem pochopila, že je to správce hřbitova a oznamuje mi, že už zavírají, ale jelikož jsem asi vypadala jako turista, tak s vidinou nějakého dýška řekl, že mě provede v rychlosti po hřbitově abych si ho mohla vyfotit. A taky skutečně všude možně říkal „take a picture of this“ a já radši skutečně ve spěchu fotila, takže fotky sice nestojí za moc, ale zato jich mám spoustu. Ukázal mi všechny voodoo královny, starosty a zakladatele konferenčních center, stejně jako čáru zatopení při hurikánu Katrina. Myslím, že si svých 5 dolarů zasloužil.
Lidé
Jak jsem už psala lidi jsou tu hrozně milí, a v pohodě a je to nakažlivé. Sice asociál jako já je občas trochu zaskočen, ale oni nevypadají, že by jim to moc vadilo. V kavárně v Algiers (kde jsem se mimochodem polila ledovou kávou) jsem se chvíli bavila s místní Newyorčankou z Manhattanu, ptala se mě odkud jsem a dokonce věděla kde je Česká republika, protože její nejlepší kamarádka z dětství pocházela z Československa. Zato černoch na hřbitově prohlásil jen něco jako „to je hrůza, každý je odevšad, z Brazílie, z xxx…“ takže jsem se dál nesnažila vysvětlovat kdeže to Česká republika vlastně je.
Hotel
Na hotelu mě překvapilo několik zvláštností, první byl inverzně fungující záchody (ten se nejdřív napustí a po použití „spláchne“ pryč a zas napustí čistou vodu) nebo absence stropních světel v hotelových pokojích. Co mě překvapilo hned po příchodu byly obrovské postele, na nichž by se vyspali i dva (dobrá, možná ne se mnou). Každý pokoj měl vlastní regulovatelnou klimatizaci, což byla cena za to, že nešly otevírat okna. Hotel to byl pěkný, dokonce s bazénem a já jsem jen litovala, že ta konference nebyla v červenci. Snídaně byla v ceně, tak jsme pravidelně dopřávala čerstvě vlastnoručně udělané vafle s javorovým sirupem (ten teda nebyl tak úplně javorový, ale kukuřičný s příchutí). Jen mě trochu zarazilo, že všechno nádobí bylo na jedno použití, plastové a polystyrenové, člověk se jen pozastavoval nad tím, kolik je z jedné snídaně odpadu. Ale ten zvyk dávat jídlo a pití do plastu byl patrný i na recepcích na konferenci a dokonce v některých horších restauracích. Na závěr pobytu mě docela příjemně překvapili, že mi poslali pohledy a zaplatili poštovné. Inu služby hostům. Teda tak mě napadá… jenom doufám, že je poslali.
Cesta
Zcela nelogicky ke konci chci něco napsat o cestě tam a zpět. Byla to moje teprve druhá cesta letadlem a první takhle dlouhá. Z Prahy do New Orleans jsme dvakrát přestupovali, jednou v Mnichově a podruhé v Charlotte v Severní Karolíne. Cestou jsem zkoušela na letištích volné wifi, ale nebylo to nic moc, na Ruzyni se každých pět minut zobrazovala startovní stránka a po druhých peti minutách už se mi nezobrazovalo nic jiného, v Mnichově bylo wifi zdarma jen pro předplatitele T-Mobile až v Charlotte byl jakýsi internet zdarma sponzorovaný Googlem, který opravdu fungoval. Tedy opravdu, nefungoval mi v Opeře. Letěli jsme s Lufthansou a německý komfort byl opravdu znát. Dostali jsme deku a polštářek, stewardky byly skvělé, usměvané, příjemné a na dlouhém zaoceánském letu pořád nosily něco na pití. Těch deset hodin z Mnichova do Charlotte se dalo překvapivě snést, díky monitorům v každém sedadle a výběru z filmů (i když ze špatných). Jen na výběr pasažérů jsem měla trochu smůlu, ve vlaku do Prahy se mnou jeli nějací slávisté a v letadle zas přede mnou sedělo dvouleté dítě, pro než musela být ta cesta skutečně peklo. Nejhorší ze spojů byl jednoznačně vnitroamerický let s US Airways, nevím jestli je to tím, že američané cestují letadlem jako my vlakem, takže ten standard je tam nižší, ale byl to opravdu rozdíl.
A nakonec přece jen něco o konferenci
Ten hlavní důvod, proč jsem byla v Americe. ASH, výroční setkání Americké Hematologické společnosti, největší a nejlepší konference svého druhu. Konalo se v Ernest N. Morial Convention center což je prý třetí největší v Americe a prý to byl první velký kongres po hurikánu, který se ve městě konal. Konferenční centrum bylo jedním slovem obrovské, pěšky se šlo z jednoho konce na druhý čistého času čtvrt hodiny a to nemluvím o tom, že mělo tři patra. Kupodivu jsme v materiálech nedostali žádnou mapu, takže prvních pár dní byla orientace v komplexu celkem dobrodružství, než jsem přišla na to, že mapa je v ASH Daily News, které byly k dispozici každý den. Přednášky byly samozřejmě špičkové a člověk měl na vlastní oči možnost spatřit vůdčí osobnosti v oboru nebo slyšet přednášet legendy. Skutečně mě to naplnilo pýchou na můj obor a bylo to vůbec velice povznášející. Skoro mě mrzí že se na další hned tak nepodívám.
A konečně, odkaz na fotky.
V každém případě, se mi těžko odjíždělo. Asi jsem se zamilovala.
Co kontroli na letišti byli nějaké? Někde jsem četl, že při příletu do USA člověk sejmou otisky prstů a tak podobně… Je to pravda?
Jo, to jsem nějak radši vytěsnila. Po příletu na americké letiště jsme hodinu čistého času stáli ve frontě a pak si nás vyfotili a sejmuli otisky, poptali se pár větami co tam budeme dělat a kdy se vracíme. Už v letadle jsme vyplňovali dva formuláře, pro imigrační a celní správu, v podstatě stejný otázky jako při registraci do bezvízového programu a nějaké navíc.
Joo, taky jsem zamilovaná do Anglie. Ono když z tohodle burákova člověk vypadne někam do civilizace, tak je jak v Jiříkově vidění. Uvidíme, co řeknu na Japonsko. Teda jestli se tam dostanu.
Jo a omlouvám se, že jsem onehdá tak zmizela z ICQ – měla jsem zavirovanej PC a von furt padal, prevít.
Ale jinak gratuluju ke konferenci!
Zajímavé, dík za odpověd.
Arevin: Upřímně, pokud má někdo možnost uniknout někam jinam, měl by to co nejdřív realizovat. Ono je v zásadě skoro jedno kam. V tomhle vohnoutském blbákově na nikoho žádné štěstí nečeká.
Case: Moje řeč.
To Case: když já blpka jsem v srdci něco jako patriot.. umím si představit zdrhnout na rok. Možná i na dva.. ale na celej život si to neumím představit a jsem srab to zrealizovat :-(
Už proto, kolik lidí bych tu musela nechat.. a von nějakej blbákov je svým způsobem asi všude..
To bezpochyby je. Na druhou stranu mi dlouhodobým pozorováním přijde, že jen málo národům je snaha někoho nebo něco neustále přečůrávat a dělat ze sebe mistry světa (aniž by na to ve skutečnosti měli) tak vlastní jako právě Čechům.
Patriotismus k téhle zemi sice vůbec nechápu, nicméně ho respektuju. To, že bys tu musela nechat spoustu lidí, to je asi taky zásadní argument. Já to osobně v tomhle ohledu vidím jistě zkresleně, protože přestěhovat se někam jinam, tak se pro mě oproti stávající situaci nezmění v tomhle ohledu v zásadě skoro nic (jen to zkrátka bude všechno ještě o kousek dál).
Já chápu patriotismus i vzhledem k této zemi. Sice mi zde vadí několik podstatných i nepodstatných věcí, které jsou třeba v západoevropských zemích lépe ošetřeny, ale odejít na celý život jinam bych asi těžko dokázala. (Nehledě na to, že se svým oborem bych asi jinde než tady těžko hledala uplatnění. A možná i vztah k češtině je jednou z příčin toho mého patriotismu.)
Me by to vadilo asi kuli cestine. Ale jinak ja i kdyz neco jako patriotismus citim tak by me nedelalo problem zmizet na cely zivot kamkoliv jinam.
Já mám asi období, kdy jsem se chtěla odstěhovat natrvalo, za sebou. Celý dospívání jsem žila s tím, že se chci přestěhovat do Austrálie (nejdřív tam jet jako au-pair). O něco pozděj na Nový Zéland. Ale po gymplu jsem skončila školu a šla na vysokou a najednou se mi nějaké au-pairování do života nevešlo.
Asi jsem postupem času došla k názoru, že je to všude asi svým způsobem stejný, jenom abych si to ověřila, bych si to musela nějakou dobu vyzkoušet. Odstěhovat se do zahraničí natrvalo je tak trochu zpřerážet všechny ty kořeny co člověk má, a který si uvědomuje. Člověk by se pořád cítil jako cizinec, ale možná že se jako cizinec cítí už teď, jen to neví.
Mně se tohle „období“ (jestli se tak dá říkat něčemu, s čím žiju většinu života) po jisté pauze před pár měsíci zase (bohužel) dost intenzivně vrátilo.
„Odstěhovat se do zahraničí natrvalo je tak trochu zpřerážet všechny ty kořeny co člověk má, a který si uvědomuje. Člověk by se pořád cítil jako cizinec.“
Na to se ale nemusíš stěhovat do zahraničí, na to stačí pár set kilometrů v téže zemi. Kdo ví, jestli ne pár desítek (minimálně pokud nevlastníš auto).
Je to strašně těžký vysvětlit. Nesympatizuju se systémem. Nesnáším ty dementy, kteří určují, jak se tady bude žít. Na druhou stranu, i když mi to v Anglii připadalo jako v nebi, stejně jsem se cítila jako buran z Balíkova. Myslím, že ten Čechismus ze mě nikdy nevysákne a vždy bude určitá hranice, kterou se mi nepodaří překročit, ať bych se snažila, jak chtěla.
Moje touha zdrhnout je v poslední době na maximálních otáčkách. Je to ale spíš tendence utéct od momentální neutěšené existence, než cokoliv jiného.
Odejít natrvalo by znamenalo zpřetrhat vazby s těma několika lidma s kterýma mě pojí něco dobrýho. A to je něco, co zatím a možná ani nikdy nedokážu…
krom jiného si neumím představit jiné bydliště, než někde na jižní Moravě. Ivančice mi vyhovují dokonale a i když se mi tam na jednu stranu žít nechce (kdo by chtěl žít s rodičema v jednom městě..), na druhou si říkám, jestli vůbec existuje někde něco podobnýho, co by mi taky vyhovovalo…
„stejně jsem se cítila jako buran z Balíkova“
Troufám si ale tvrdit, že tohle je čistě tvůj problém a že jsi byla jediná, kdo to tak vnímal. Silně mi to připomíná jednu nejmenovanou osobu, se kterou jsme před dvěma lety byli v zahraničí na dovolené (šlo o její první dovolenou v zahraničí v životě, důležitý dodatek) a ona byla celou dobu hrozně nesvá a pořád řešila, jak je (přesně jak říkáš) za burana a balíka a kdesi cosi. Pořád. Naprosto bezdůvodně (respektive spíš naopak, čím víc to řešila, tím nepatřičněji působila). A dost možná to řeší doteď. Proč? Přehnané sebevědomí je jistě na škodu, ale na druhou stranu se takhle dobrovolně deptat myšlenkami na to, že jsem oproti ostatním nějak podřadný jen proto, že jsem z jiné země? Britové se taky leckdy chovají jako burani, v některých ohledech možná víc než leckterý Čech. Tohle je všude stejné. Co NENÍ všude stejné je ale obecná mentalita lidí, ta se liší. Třeba Řekové, jak jsem je (zběžně, ano, ale i tak) poznal, jsou IMHO vysloveně vesničani a „burani“, abych se držel téhle terminologie. Ale jsou to jedni z nejsympatičtějších lidí, co jsem kdy poznal, s naprosto úžasným přístupem k životu (vyjma poloZorby, interník). A právě česká mentalita je jednou z věcí, co mi tu nesedí a proč bych raději žil někde jinde.
No, tak ne že bych nějaký sebevědomí měla normálně, tam spíš byl jinej problém: to, jak se tam chovali, tam bylo normální, ale já bych se tak normálně nechovala. Takže ne, že bych chtěla vědomě vyčnívat, ale prostě jsem vyčnívala. Ne, že bych to během pobytu nějak zásadně řešila nebo to tam někdo řešil, spíš, když se na to tak zpětně podívám, tak je to tak.
Hm, tak když si to teď po sobě čtu, tak to vůbec nedává smysl… takže to ignoruj..
Dává.
Ja chvilku v Anglii zil, nebylo to uplne spatne, ale spousta veci me chybela (zajit s kamosema na pivko) penezne jsem na tom byl uplne stejne (pravda tam jsem delal defakto uklizecka tady delam pocitace) a byl jsem i rad ze jsem se vratil. Ted uz by se me v tom Orwelistanu s kamerou za prdeli zit nechtelo :(
Trofo, moc děkuju za pohled, došel¨po Vánocích a fakt mi udělal velkou radost! Na toho aligátora mám taky docela chuť :-)
Trofo, to je super zážitek! Doufám, že se brzo taky vypravím na nějakou slušnou konferenci do zahraničí, zatím jezdím jen po naší vlasti. Jak ses k tomu dostala, to ti to nabídli šéfové, nebo sis ji musela najít a zajistit sama?
—
Btw. k tomu „buranství“ v zahraničí. Taky jsem vždycky považovala třeba Brity za jakousi „lepší společnost“, jenomže ono je to asi jako všude: Někdo je balík, někdo ne. Rozhodně není celý národ jenom v jedné kategorii. Bydlím v Ruzyni a to, co se mnou občas jezdí autobusem z letiště, je sběř, že by si o ně člověk kolo neopřel. Snad má ta „lepší společnost“ na taxíka, protože pokud bych měla posuzovat cizince včetně Britů podle toho, jak se chovají a mluví v pražské MHD, snad by se mi z téhle země ani nechtělo. Jakože se mi silně chce.
Já mám spíš problém s tím, že se mi nechce odejít od rozjetých výzkumů a vůbec prostředí na Karlovce, protože tady si momentálně může dělat naprosto co chci, což bych asi jinde hledala dost těžko. Ale sehnat si někde kontakt na nějakýho fajn šéfa v libovolném zahraničním výzkumáku nebo uni, tak bych snad šla dělat třeba i kytky :D
Jelena: U nás se na ASH jezdí každý rok, ale většinou jsou peníze jen na pár lidí a já tam měla letos poster.
Chjo, to máš super. U nás se jedzí tak na protozoologický dny a konferenci české a slovenské etologické společnosti… asi na tom fakt budu muset zapracovat sama.
Odříkanýho chleba… když to tady po sobě tak po letech čtu… co sakra, teda, dělám v tom zpropadeným Holanďákově????