Už dlouho jsem se tu nezmiňoval o žádné hře. V nemalé míře i proto, že jsem v zásadě valnou většinu „herního času“ v uplynulém roce věnoval zejména automobilovým simulátorům, jak možná někteří vědí, a jen zřídka jsem narazil na jakoukoliv jinou hru, která by mě nějak výrazněji zaujala. Se simulátory to teď ale mám poněkud komplikovanější, a shodou okolností jsem víceméně současně narazil na hru, která si rozhodně zmínku zaslouží. Tou hrou je právě v titulku zmíněná Subnautica.
Předně je třeba říct, že Subnautica rozhodně není pro spoustu lidí ničím novým. Jedná se totiž o hru, která byla vyvíjena v rámci programu Early Access po několik let a řada hráčů se s ní tak za ty roky dokonale obeznámila. Já sám jsem o ní v minulosti zaregistroval pár zmínek, ale považoval jsem ji za něco trochu jiného, než o co ve skutečnosti jde (domníval jsem se, že jde o jakýsi open world ponorkový simulátor), takže jsem se o ni dále nezajímal. Až u příležitosti nedávného vydání finální verze jsem ji zaznamenal v rámci streamů a to, co jsem viděl, mě velice zaujalo. Ponorky v Subnautice totiž sice rozhodně figurují, ale „open world ponorkový simulátor“ je rozhodně velmi daleko tomu, co Subnautica ve skutečnosti doopravdy je.
Základní premisa je v Subnautice v zásadě velmi triviální – hráč se ujímá role trosečníka, který jako (možná?) jediný přežil ve své záchranné kapsli havárii velké kosmické lodě. Ocitá se tak na planetě, která je dle všech známek tvořena pouze oceánem plným nejrůznějších neznámých tvorů a rostlin, a jediným objektem, viditelným nad jeho hladinou, je obří vrak zmíněné kosmické lodi. Kapsle je vybavena „fabrikátorem“, tzn. zařízením, které se podobá 3D tiskárně a které je na základě „technických schémat“ ze specifických surovin schopno vytvořit jiné suroviny, nástroje, jídlo a další věci. Má k dispozici také PDA s jakousi umělou inteligencí, která ho informuje o nejrůznějších důležitých věcech. A to je v zásadě vše. Základní úkol je jasný – přežít a pokud možno se z planety dostat. To samozřejmě znamená jediné – vydat se pod hladinu, hledat potřebné suroviny a snažit se najít způsob, jak nedobrovolný azyl ve vodním světě opustit.
A to je vlastně vše. Většinu toho ostatního nechává hra na vás. Příběh ve hře sice je (respektive ve třech z jejích čtyř volitelných režimů – ten čtvrtý je kompletní sandbox bez jakýchkoliv omezení) a čas od času se vám nějakým způsobem připomene a patrně ho budete chtít následovat, ale až na několik výjimek se vám nijak výrazně nevnucuje. Zapíše se vám do vašeho PDA, v některých případech se vám na HUDu objeví ikonka místa, kam byste se měli vydat, ale tu můžete zase klidně vypnout a vrátit se k ní kdykoliv později – nerad bych se mýlil (a nerad bych taktéž spoiloval), ale mám dojem, že i když se příběh občas tváří, jako že jste limitováni časem, až na jednu specifickou výjimku (možná dvě?) to myslím není pravda a v zásadě nejste časově nijak omezeni – jednotlivé události sice nezřídka mají své načasování, ale jsou řazené po sobě, takže dokud v příběhu nedosáhnete události A, nemůže dojít k události B.
Hra tak klade maximální důraz na průzkum a na to, abyste hrou postupovali tak, jak sami uznáte za vhodné. Není tu ostatně ani žádná mapa – nejblíže se k ní přiblížíte získáním kompasu, který vám alespoň pomůže s orientací ve světových stranách, plus máte možnost vyrábět si navigační bójky, které můžete umístit na libovolné místo a pojmenovat každou tak, jak potřebujete, ale upřímně, ono to vlastně ani není moc potřeba. Blízko u hladiny se tak jako tak můžete celkem slušně orientovat na základě polohy vraku vaší havarované lodi, jenž je vidět snad z každého místa herní mapy (která má rozměry zhruba 4 čtvereční kilometry a v zájmu omezení spoilerů raději nespecifikovanou hloubku), a pod hladinou se zase velice rychle naučíte alespoň přibližně orientovat podle různých biomů, jež se v oceánech planety označené pouze jako 4546B objevují.
Těch je překvapivě hodně a každý z nich má svůj specifický charakter, podle kterého ho poznáte. Má své specifické zabarvení vody (a míru její průhlednosti), specifickou faunu a flóru, můžete v něm získat specifické materiály a zdroje, má specifické zvuky (včetně příležitostné a velmi atmosférické hudby) a pochopitelně také svá specifická pravidla. Na zmíněné věci má navíc také vliv denní doba, která se samozřejmě průběžně mění. A právě to všechno jmenované je důvodem, proč je tak lákavé se podmořským světem hry Subnautica toulat a objevovat ho. Omezená viditelnost, výtečné atmosféra po stránce vizuální i zvukové a svět, který má svá pravidla, ve vás rozhodně dokáží dokonale probudit ducha objevitele a průzkumníka – toužíte zjistit, co se nachází za tamtím útesem, co se ukrývá v tamtom podmořském příkopu, který je vám prozatím s vaší výstrojí nedostupný (což ale na druhou stranu způsobuje, že vás v objevování pohání touha najít při něm něco, co vám umožní tyto hranice zase o kousek posunout), nebo jakou faunu a flóru objevíte v támhleté jeskyni. Jedná se o skutečně unikátní zážitky, jaké mi myslím kdy málokterá hra s takovou spolehlivostí a intenzitou poskytla.
Objevování neznámého se vám samozřejmě může také vymstít, protože podmořský svět v Subnautice rozhodně není vždy mírumilovný. Zejména zpočátku jste pochopitelně omezeni už jen samotnými zásobami kyslíku, kterých máte zpočátku velmi omezené množství a teprve postupem času se vaše situace v tomto ohledu zlepšuje. Výlet do nepřiměřené hloubky může být leckdy sám o sobě velice osudný. Ale stejně tak vás pochopitelně mohou ohrozit i příslušníci zdejší fauny a flóry a někdy i prostředí samotné – a je pochopitelně na vás, abyste zjistili, jak si v daných situacích nejlépe poradit, jak jim předcházet a podobně. Ve hře navíc ani technicky vzato nejsou žádné zásadnější zbraně – jedinou vaší skutečnou zamýšleně smrtící zbraní je nůž a s tím toho nezřídka mnoho nezmůžete. Všechny ostatní zbraně jsou buď čistě obranného a hlavně nefatálního charakteru, sloužící spíše ke studiu podmořského života než k jeho likvidaci, nebo jako zbraně nezamýšlené. Autoři hry se ostatně k zabíjení tvorů ve svém virtuálním světě staví velmi jednoznačně. Opatrnost a obezřetnost je proto vždy velmi na místě a v případě nouze je nejlepší raději vyklidit pole – vaše obrana je naprosto minimální.
To ale není ani v nejmenším na škodu, protože to už tak silnou atmosféru celé hry jen ještě více umocňuje. Autoři hry si navíc občas pohrávají s vašimi očekáváními – ne všechno, co působí bezpečně, skutečně bezpečné je, a naopak ne všechny nebezpečné věci jsou skutečně nebezpečné. To pochopitelně platí i na naší planetě, ale v mimozemském světě 4546B, plném neobvyklých stvoření či rostlin, vás pochopitelně čeká překvapení o to více. Jste na pouti plné nečekaných situací a poznávání. A jedním ze zajímavých prvků hry je mimo jiné třeba také skutečnost, jak se vám s tím, jak podmořský svět v Subnautice poznáváte, posouvají měřítka toho, jak moc v ohrožení se v daných biomech cítíte. Na počátku hry budete mít pravděpodobně obavy vydat se do hlubších či tajemnějších míst oceánu, budete vyděšeni z každého neočekávaného zvuku a před většinou zdejších tvorů budete mít velký respekt. S postupem času se ale mezi nimi zabydlíte a může se velice snadno stát, že místa, která jste ještě před nedávnem považovali za životu nebezpečná, se stanou vašim druhým domovem (třeba i prakticky doslovně). Je rozhodně velice zajímavé si tenhle postup uvědomovat a sledovat ho.
Zajímavé je také pojetí samotných prvků přežití. Osobně nejsem příliš velkým příznivcem her, ve kterých musíte o svého hrdinu pečovat jako o malé dítě, protože se z toho velice rychle stává otravná rutina, která rozhodně není tím, proč alespoň já osobně hry hraji. Subnautica vám sice umožňuje celou hru začít v módu, který potřebu vašeho hrdinu krmit a napájet zcela ignoruje, ale osobně doporučuji se tomu nevyhýbat – Subnautica je v tomto ohledu myslím velice rozumná a jídlo a pití jsou potřebami dostatečně akutními na to, abyste s nimi při delších výpravách museli počítat, ale takřka nikdy tak neřešitelnými, aby se staly otravnými – a poznávání prostředí, ve kterém jste se ocitli, vám s tím samozřejmě může nezanedbatelně pomoci.
Mohl bych o Subnautice mluvit hodně dlouho, ale stejně by se mi jen stěží podařilo zprostředkovat to, čím mě Subnautica tak uchvátila. Zcela jednoznačně se jedná o jednu z nejpoutavějších her, které jsem kdy hrál. Příběh samotný má jisté mouchy a zejména jeho konec mi přišel v jistých ohledech trochu nedotažený (v zásadě se dostáváte do bodu, kdy už máte stejně všechno prozkoumané a jediné, k čemu vás hra nutí, pokud nemáte dostatečné zásoby materiálů, je cestovat sem a tam a hledat materiály, na které občas nemusí být zrovna snadné narazit), ale to je jen malá muška na jinak výtečné hře. Pohltila mě na mnoho hodin a dokázala velice pozoruhodnou věc – svět, na kterém jsem byl osamělým trosečníkem, jemuž šlo nemalé množství času přímo či nepřímo o život, se pro mě v mnoha ohledech stal domovem, který se mi navzdory tomu všemu vůbec nechtělo opouštět a vnímal jsem skutečný smutek z toho, že už je konec.
Tady kolem najdete alespoň pár obrázků, které demonstrují specificky podmanivou vizuální stránku hry. Spoustu dalších najdete v téhle galerii (jsou v ní seřazné víceméně náhodně, pořizoval jsem je až po dokončení hlavní příběhové linie), ale mějte na paměti, že ačkoliv jsem se u nich rozhodně snažil vyhýbat zásadním spoilerům, podstatná část kouzla, které Subnautica má, vychází právě ze zmíněného objevování dosud nepoznaného. V textu jsem se zcela záměrně z důvodů minimálního spoilování vyhýbal zmínkám o často poměrně zásadních prvcích hry, kterými můžete ve skutečnosti strávit dlouhé hodiny (pokud chcete). Na screenshotech je sice vše zobrazené víceméně vytržené z kontextu, ale i tak bych, pokud vás Subnautica z mého popisu alespoň trochu zaujala, vřele doporučil si ji namísto prohlížení screenshotů prostě pořídit a zahrát si ji sami, aniž byste o ní věděli příliš podrobností. Stojí za to.
A hlavně nezapomeňte na nejdůležitější pravidlo přežití na cizí planetě.
