Jestli se dá na něčí smrti hledat něco pozitivního, pak v případě úmrtí Terryho Pratchetta je to nepochybně skutečnost, že ačkoliv už jsem četl řadu nejrůznějších vyznání a diskusí pod nimi, tak jsem zcela bez přehánění ještě nezaznamenal ani jediný komentář typu „jeho knížky byly hrozně trapný a ty vtipy kolikrát ani pořádně nefungovaly“ nebo „nějakej pisálek, koho to zajímá“. A to ani v nemoderovaných diskusích. Už to samo o sobě mi připadá fascinující.
(Ale přiznávám, že i když jsem si nijak specificky nevybíral, kam se podívám, na servery jako Novinky a podobně jsem se zatím nekoukal. Předpokládám, že tam bych si tyhle iluze poněkud napravil.)
A atmosféra během té rozlučkové a vzpomínkové diskuse na Trpasliconu, při které byla celá tělocvična nabitá Pratchettovými dlouholetými věrnými fanoušky, byla občas opravdu celkem nelehká (i když obvykle v ty nejhorší chvíle následoval vzápětí výbuch smíchu nad nějakým vtipem, citátem nebo příhodou těch, kteří se s Pratchettem měli možnost přímo setkat a/nebo byli dokonce i jeho přáteli).
Já jsem první Pratchettovu knížku četl „ještě předtím, než to bylo cool“ – někdy v roce 93 nebo 94. Dlouhé roky jsem měl v pokoji vlastnoručně vyrobený velký plakát z obálky Lehkého fantastična (respektive The Light Fantastic) – vlastnoručně vyrobený, protože jsem si ho sám nascanoval (v dobách, kdy scannery ještě nebyly zrovna běžné), vytiskl jako barevnou mozaiku mnoha listů A4 (protože barevné tiskárny tehdy také nebyly příliš běžné, natož velkoformátové) a následně poslepoval. A ačkoliv se nepovažuju za kdovíjak skalního fanouška (například jsem dodnes nečetl všechno, i když to mám v plánu někdy příležitostně dohnat – na druhou stranu některé oblíbené knížky jsem od něj četl nesčetněkrát), je zcela nepopiratelné, že můj život ovlivnily nemálo v mnoha ohledech – mimo jiné bezpochyby přispěly k tomu, že jsem se setkal s lidmi, z nichž se posléze stalo organizátorské jádro Trpasliconu, a nepochybně také dále podpořily můj zájem o angličtinu, britský humor a anglickou popkulturu obecně. A samozřejmě také o překládání – na čemž má ostatně nepochybně nemalou zásluhu i Jan Kantůrek, kterého – ač mám proti jeho překladům občas výhrady (ostatně zrovna název již zmíněného Lehkého fantastična je poněkud rozporuplný) – si rozhodně velice vážím.
Takže dík Hadatimu a spol., dík Janu Kantůrkovi i Vlastimíru Talašovi, a díky celé řadě dalších lidí včetně (v neposlední řadě) herců a dalších pracovníků Divadla v Dlouhé.
A samozřejmě především dík siru Terrymu. Bude chybět.
(BTW, všechny moje snímky z letošního Trpasliconu najdete zde.)
