O filmech už příliš často nepíšu, nicméně v případě Primeru musím udělat výjimku a alespoň stručně se tu o něm zmínit. K jeho zhlédnutí jsem se totiž odhodlával několik let. Není to proto, že by snad byl nějak drastický nebo něco v tom smyslu – to vůbec ne. Pouze se jedná o film, který má pověst dost možná divácky nejnáročnější „časovky“ (tzn. filmu o cestování v čase), jaká kdy byla natočena. A je pravda, že v tomto Primer asi jen stěží někoho zklame – je přesně takový, jak se o něm mezi tou relativní hrstkou lidí, co ho znají, traduje. Mimochodem, v následujícím textu se snažím vyhnout jakýmkoliv spoilerům, takže si ho myslím můžete přečíst, aniž by vám cokoliv prozrazoval (kromě skutečnosti, že se ve filmu cestuje časem).
Primer je tedy skutečně divácky poměrně náročným filmem. Před nedávnem jsem si na několika místech stěžoval na nedávno uvedenou časovku Predestination, která naprosto nepředstavitelným způsobem diváka celou dobu vodí za ruku a jejíž tvůrci se do poslední minuty až takřka otravným způsobem starají o to, aby pointu jejich nepříliš originálního příběhu pochopil skutečně naprosto každý. Dělají to do té míry, že průměrný divák už někdy zhruba ve třetině filmu s naprostou jistotou ví, o co jde, a pravděpodobně čeká, že se to celé ještě nějak zkomplikuje (aby se nakonec nedočkal). Predestination je v tomhle ohledu ještě o poznání horší než nedávný hit Interstellar, který sice ani s jedním z těchto filmů nemá nic moc společného, ale v některých místech to s „péčí o diváka“ taktéž poměrně dost přehání.
Pustíte-li se do sledování dnes už více než deset let starého Primeru, na všechno tohle můžete naprosto zapomenout. Primer vám sám od sebe nevysvětlí v podstatě vůbec nic. Částečně za to vděčí i tomu, jak vznikal – jedná se o víceméně podomácku natočený film s rozpočtem 7500 dolarů (ne, tam nechybí žádná nula). Z toho samozřejmě plynou jeho obrovská omezení – neuvidíte v něm tedy ani jediný speciální efekt či něco podobného. Je tomu nicméně uzpůsoben i styl celého filmu – působí totiž poměrně dokumentárním dojmem. V zásadě tak poměrně dost nefilmovým způsobem pouze sledujeme příhody hrdinů tak, jak je prožívají. Ani dialogy proto nejsou kdovíjak „filmové“ – víceméně jde o velmi autentické rozhovory, jaké by asi takoví lidé v takové situaci mezi sebou vedli. A veškerá vodítka k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává, si – pokud danou věc nevidíme přímo ve filmu – musíme sami „odchytit“ z těchto rozhovorů. A protože se hrdinové filmu nechovají jako běžní hrdinové filmu, ale skutečně jako obyčejní lidé během běžného rozhovoru, tak samozřejmě o spoustě věcí hovoří pouze v různých více či méně zjevných náznacích anebo něco úplně vynechají, protože oni o tom zkrátka vědí, takže nemají potřebu to zmiňovat nahlas. Celou řadu velice klíčových informací a událostí tedy ve filmu nejen přímo nevidíme, ale dokonce ani přinejmenším napoprvé nemusíme zaregistrovat, protože zazní jen tak mimoděk mezi řečí bez jakékoliv známky toho, že právě tahle informace je pro film zcela zásadní. To vše je navíc ještě komplikováno tím, že hrdinové filmu jsou technici a „matfyzáci“, a nemalou část jejich hovorů tedy tvoří „technobabble“ – technické a vědecké informace a teorie, které jsou sice ve vztahu ke skutečnosti fiktivní, ale v rámci filmového děje se snaží tvářit smrtelně vážně. A daří se jim to, mimochodem.
Výše zmíněné se asi největší měrou podílí na tom, proč je Primer divácky tak náročný. Jeho příběh o cestování v čase by se čistě teoreticky patrně dal pojmout srozumitelněji (i když dokonce ani sami tvůrci podle všeho nemají odpovědi na všechno, co se v něm objevuje), ale právě zmíněný dokumentární a syrově realistický styl to vše poměrně komplikuje. Na druhou stranu by ale bez něj film ztratil nemalou část své specifické atmosféry (která mi v jistých ohledech připomíná Aronofskyho Pí). Stejně tak by filmu pravděpodobně na několika klíčových místech pomohlo, pokud by měli jeho tvůrci možnost využít například počítačovou grafiku, ale je samozřejmě otázka, zda by o to stáli a zda ona jistá zmatečnost, kterou její absence na zmíněných místech způsobuje, je nutným zlem, plynoucím z absurdně nízkého rozpočtu, nebo zda je tvůrčím záměrem.
Pokud se ale divák smíří s tím, že se jedná o celkově poněkud svérázný film, ve kterém se takřka jistě napoprvé poměrně dost ztratí (upřímně řečeno se domnívám, že ten, kdo by vám tvrdil, že celý příběh filmu pochopil napoprvé, prostě lže) a bude si ho muset pustit několikrát (nebo vyhledat pomoc internetu), myslím, že Primer rozhodně stojí za zhlédnutí. Je to jeden z těch filmů, které vás sice neoslní svou vizuální stránkou a velkolepou produkcí, ale když ho dokoukáte, pravděpodobně strávíte docela dost času tím, že se budete snažit poskládat dohromady příběh, který jste právě viděli. Možná si kvůli tomu film pustíte ještě jednou, dvakrát, třikrát, nebo si o něm něco přečtete na internetu, a pravděpodobně začnete mít dojem, že konečně trochu chápete, o co šlo, a že to vlastně dává celkem smysl. A pak si na internetu přečtete ještě něco víc nebo si ho pustíte ještě několikrát, a zjistíte, že to byl ve své podstatě jen mylný dojem a i když jste pochopení děje o něco blíže, objevují se současně další skutečnosti a otázky, na které neznáte odpověď. A tak se to možná bude ještě několikrát opakovat. Randall Munroe, autor webcomicsu xkcd, pocity z přinejmenším prvního zhlédnutí Primeru vyjádřil velmi trefně v jednom ze svých stripů (díky kterému jsem se ostatně před skoro šesti lety o Primeru poprvé dozvěděl – ano, až takhle dlouho jsem na něj sbíral odvahu ;) ).
Na druhou stranu, pokud jste měli problémy s chápáním i třeba takových filmů jako již zmíněný Predestination, pak možná Primer můžete s poklidem vynechat, protože by to na vás pravděpodobně mohlo nechat trvalé následky.
Tak či onak, pro mě se teď patrně budou filmové časovky dělit na ty před Primerem a ty po něm. Primer je v mnoha ohledech dost neuchopitelný a dost možná i celkem špatný po čistě filmové stránce, ale to nic nemění na tom, že je současně poměrně geniální a výjimečný.
P.S.: Mimochodem, jedna dobrá rada – pokud na Primer budete koukat, sledujte ho s titulky. I v případě, že umíte dobře anglicky a obvykle titulky nepoužíváte. Já udělal tu chybu, že jsem se na něj díval bez titulků, a občas jsem toho trpce litoval – z prostého faktu, že někdy prostě kvalita dialogové stopy není úplně nejúžasnější, případně se dialogy poněkud utápějí v ruchu na pozadí, a může se snadno stát, že vám unikne nějaká velice zásadní informace, která vám složení celé víceúrovňové dějové skládačky filmu ještě více zkomplikuje.
