Mám rozhodně daleko do trempa či někoho podobného, ale posezení u ohně jsem měl vždycky rád a ve specifické atmosféře, která u ohně je, jsem strávil hodně času. Je to ale už skutečně dávno a vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem u nějakého ohně poseděl naposledy. Tedy – pokud budeme hovořit o těch skutečných. U ohňů ne tak úplně reálných, ale přinejmenším stejně vítaných, jsem technicky vzato strávil posledních několik měsíců svého volného času. Ovšem v ohních, o kterých teď je řeč, nehoří dříví, ale kosti, a z každého z nich ční zapíchnutý pohrabáč (který se ale velice podobá meči). Nicméně ale v jejich případě, stejně jako u jejich reálných „kolegů“, velice často platí, že se vám od nich mnohdy ani nechce příliš odcházet…
Psát teď cokoliv o hře Dark Souls může působit jako naprostá ztráta času – na konzolích vyšla před téměř třemi lety, na PC pak před necelými dvěma. Má zástupy věrných příznivců, kteří z ní jsou naprosto nadšení, stejně jako i celou řadu odpůrců, a o málokteré hře se toho napsalo a namluvilo tolik jako právě o Dark Souls. A mimo jiné je také proslulá tím, že se v ní opravdu hodně často umírá. Protože jsem se ale k Dark Souls technicky vzato dostal až relativně nedávno a jde o hru, která na mě udělala opravdu velký dojem, nedá mi to se o ní alespoň trochu nezmínit. Navzdory tomu, jak stará hra to je, totiž stále potkávám spousty hráčů, kteří se do ní stále ještě nepustili. A to je podle mého názoru škoda.
Moje cesta k Dark Souls byla velice spletitá. Když byla tato hra v srpnu 2012 portována na PC (poté, co si její port zástupy fanoušků doslova vyprosily), byla už mezi hráči legendou a mluvilo se o ní většinou jen v superlativech. PC verze to bohužel v nemalé míře změnila – z prostého důvodu. PC verze Dark Souls je totiž jedním z nejstrašnějších PC portů, jaké můžete potkat. Celá hra například v podstatě nepodporuje vyšší rozlišení než 1280*720 – můžete ji sice hrát v rozlišení vyšším, ale na její grafiku to nebude mít žádný vliv. Ta se nadále vykresluje v uvedeném rozlišení a do vámi zvoleného rozlišení je pouze (poměrně nehezkým způsobem) nazvětšována. Celá hra je také interně omezena na maximálně 30 snímků za sekundu, což PC hráči opravdu nevidí příliš rádi. A aby toho nebylo málo, je tu také nejeden problém s ovládáním. Ačkoliv hra technicky vzato podporuje kromě gamepadu také klávesnici a myš, je obojí provedeno opravdu otřesným způsobem – klávesy si sice můžete libovolně nakonfigurovat, ale hra ve svém rozhraní bude nadále zatvrzele odkazovat na tlačítka gamepadu místo na vaše klávesy, a ovládání kamery pomocí myši je tak nepopsatelně strašlivé, že si nevybavuji snad žádnou hru, kde by se něco tak hrozného v posledních minimálně deseti letech vyskytovalo. I když se otázku grafiky podařilo poměrně záhy komunitě (a to konkrétně jedinému člověku jen pár dní po vydání vytvořením utility DSFix) vyřešit (respektive dokonce její grafické možnosti podstatně rozšířit) a hra konečně vypadala tak, jak na PC vypadat měla, pořád přetrvávaly problémy s ovládáním. A to zkrátka nemalou část PC hráčů od Dark Souls odradilo.
Mě samotného Dark Souls dlouho v podstatě míjely. Samozřejmě jsem registroval chválu, která tuto hru provázela, stejně jako výše zmíněné problémy s PC portem. Ale technicky vzato se jednalo o RPG a já na RPG hry nikdy až tak moc nebyl, většinou mi přišly příliš „roztahané“ a zdlouhavé. To má u RPG samozřejmě svou logiku, ale já obvykle nejsem z těch, co by trávili s nějakou hrou desítky či stovky hodin – to jsem ochoten věnovat například simulátorům, ale jen stěží akčnímu RPG. Kromě toho mě velmi intenzivně odrazovaly zmíněné problémy s ovládáním a s nimi spojené tvrzení „Dark Souls beztak musíte hrát na gamepadu, žádné jiné ovládání v téhle hře ani nedává smysl“ – patřím k těm, kteří gamepady považují za naprosto nešikovný a neohrabaný způsob ovládání her a nikdy jsem se nebyl schopen naučit hry gamepadem smysluplně ovládat. (Domnívám se, že to ani nejde už ze samotné podstaty toho, že těmi nejméně pohyblivými prsty – tedy palci – ovládáte obvykle ty nejdůležitější a nejcitlivější funkce, tedy pohyb postavy a kameru, ale jak je vidět, spoustě jiných lidí to nečiní zásadnější problémy, takže je patrně problém kdesi v mých rukou, jinak si to neumím vysvětlit.) V rámci vánočních slev 2012 jsem nicméně neodolal a za velice sympatickou cenu (tuším 10 euro?) jsem tuhle herní legendu nakonec koupil s tím, že se snad někdy přiměji k tomu se alespoň podívat, co na té hře je tak úžasného.
Odhodlal jsem se k tomu nakonec až v dubnu 2013. S velkým utrpením jsem se prokousal „tutorialem“, dostal se do první významnější lokace…a začal umírat, přesně jak všichni „slibovali“. Celá hra mi přišla víceméně nehratelná, netušil jsem, co se kolem mě děje, co se ode mne očekává, a naprosto příšerně jsem trpěl nad ovládáním gamepadem. Do té míry, že jsem to dokonce chvíli zkoušel hrát na klávesnici s myší A PŘIŠLO MI TO POŘÁD O NĚCO PŘÍJEMNĚJŠÍ NEŽ GAMEPAD (pokud víte, jak hrozné je standardní ovládání DS na klávesnici a myši, pak asi chápete, jak moc jsem na gamepadu trpěl). Ale celkově to zkrátka byl natolik nepřístupný zážitek, že jsem toho nakonec nechal s tím, že se k Dark Souls někdy vrátím a zkusím to překonat.
Jak se ukázalo, návrat mi nakonec zabral téměř rok – konkrétně jsem se k Dark Souls vrátil 30. ledna letošního roku. Mezitím jsem příležitostně trénoval některé hry s gamepadem, a i když jsem k němu měl pořád poměrně velký odpor, měl jsem dojem, že bych si s ním přece jen mohl v DS vést o něco lépe než poprvé. A velice záhy jsem zjistil, že je to naprostý omyl, a že jsou pro mě Dark Souls na gamepadu stejně hrozný zážitek, jak jsem si je pamatoval. A stále jsem příliš nechápal, co mám vlastně přesně dělat, respektive jsem si nebyl jistý, zda skutečně postupuji správným směrem – v Dark Souls se totiž můžete na začátku vydat více různými směry, ovšem jen jeden je na samém začátku tím „správným“. Všude jinde narazíte na nepřátele, kteří budou absurdně silní i na poměry Dark Souls a nebudete mít smysluplnou šanci je porazit. Tehdy jsem učinil něco, na co je mezi „seriozními“ hráči Dark Souls hleděno přes prsty – podíval jsem se do několika návodů a diskusí. A zjistil dvě věci: jednak že bohužel skutečně postupuji správným směrem, jen jsem prostě (v nemalé míře vinou gamepadu) tak zoufale špatný, a jednak že mezitím vznikla další komunitní utilita s názvem DSMFix, která údajně „výrazně zlepšuje ovládání Dark Souls pomocí myši“ (Edit 27.4.: Respektive, jak upozornil na FB Josef Štěpánek, budete aktuálně chtít spíš tuhle patchovanou verzi DSMFixu, ta stará má jakési problémy s aktuální verzí hry.) Takže jsem se ji samozřejmě rozhodl vyzkoušet. A dopadlo to celé nějak takhle:
Zde přichází na řadu první důležitá věc, kterou bych rád stran Dark Souls na PC zdůraznil – pokud vám bude kdokoliv tvrdit něco v tom smyslu, že „Dark Souls musíte hrát na gamepadu, ta hra je mu šitá na míru a žádné jiné ovládání vám neumožní ji hrát naplno a tak, jak byla zamýšlena“ – NEVĚŘTE MU! Není to pravda. Každou chvíli na tohle tvrzení někde narážím (a aktuálně stále častěji také v souvislosti s chystanými Dark Souls 2) a je to prostě lež, je mi líto. Komunitou Dark Souls je tenhle názor prolezlý do morku kosti, ale nemá žádné racionální opodstatnění. Neexistuje žádný skutečně objektivní důvod, proč by hraní Dark Souls na gamepadu bylo lepší než hraní na klávesnici s myší – za předpokladu, že využijete zmíněnou komunitní utilitu. Jediné, o co při hraní na klávesnici a myši skutečně nepopiratelně přijdete, jsou vibrace gamepadu, když vás někdo zasáhne. Jinak nepřicházíte vůbec o nic a všechno ostatní je jen otázkou toho, jak vám který způsob ovládání osobně vyhovuje a jak si ho nakonfigurujete. Viděl jsem zmínky o tom, že například potřebujete analogové ovládání pohybu postavy, protože má vliv na rychlost vašeho pohybu. Nicméně to není na klávesnici nejmenší problém, protože v Dark Souls jsou ve skutečnosti pouze tři rychlosti pohybu, takže vám pohodlně stačí standardní klávesy pro pohyb a k těm jedna modifikační klávesa pro jednu rychlost a druhá pro druhou. Stejně tak není žádný problém s jemným směrováním pohybu – tady sice technicky vzato trochu ztrácíte, protože na klávesnici máte k dispozici jen osm směrů, zatímco na analogové páčce gamepadu přinejmenším technicky vzato můžete svou postavu směrovat jemněji, ale v případě klávesnice tuhle nevýhodu snadno doženete mnohem lepším ovládáním kamery. Dokonce bych si troufal tvrdit, že některé herní pasáže, kdy se pohybujete po různých úzkých římsách či lávkách, jsou právě díky tomu na klávesnici s myší jednodušší. Ale to může být prostě jen zmíněnou osobní preferencí. Tak či onak je zkrátka při použití DSMFixu hraní Dark Souls na klávesnici a myši zcela reálné a zcela plnohodnotné – mých 175 hodin a pokoření New Game a New Game+ budiž toho důkazem. Jen jedinou věc neřeší – stále si musíte zapamatovat, která klávesa odpovídá ve vašem případě kterému tlačítku na gamepadu. Ale to je víceméně otázka zvyku a za chvíli vám to ani nepřijde.
A jsme-li u často opakovaných výroků, je tu třeba zmínit ještě jeden – totiž „nedívejte se do žádných návodů či na Wiki, jinak si Dark Souls vůbec neužijete“. Upřímně, i to je velice subjektivní věc. Zcela na rovinu přiznávám, že jsem do návodů koukal velice často, a je velice pravděpodobné, že pokud bych to nedělal, Dark Souls by mě zdaleka tak nechytly. Z prostého důvodu – dohrání celé hry mi zabralo pro mě takřka nepředstavitelných 110 hodin. To není pro člověka, pro kterého je hraní her jen jedním z mnoha koníčků a musí přitom ještě pracovat a dělat řadu dalších věcí, které k fádnosti všedního života patří, skutečně kdovíjak málo. Nepochybně můžete na všechno přicházet zcela sami, všechno si zkoušet a objevovat po svém. Jsem si jistý, že to bude v mnoha ohledech zajímavé a zábavné (a v mnoha ohromně frustrující). Ale současně tím dle mého názoru strávíte ohromné množství času. A proto je podle mého názoru zcela na vás, zda vás bude víc bavit hrát naslepo, nebo naopak za využití nejrůznějších Wiki a návodů. Opravdu si nemyslím, že bych si Dark Souls neužil. Hrajte tu hru tak, jak vás to baví a jak vám to vyhovuje, a nechte arbitry správného hraní, ať ji hrají po svém.
Z obrázku a toho, co jsem zmínil, je asi naprosto jasné, že jsem Dark Souls po přechodu na myš a klávesnici zcela propadl. Nikdy bych býval neuvěřil tomu, že u takové hry budu schopen strávit tolik hodin a bude mě stále bavit a klidně bych u ní strávil času ještě mnohem více. Dokonce nemám ve zvyku hry po dohrání obvykle hrát znovu – a přesto jsem v Dark Souls prošel následně celou hru znovu na „obtížnost“ New Game+ (kdy začínáte od začátku, ale máte k dispozici většinu svých předmětů a výbavy a nepřátelé jsou ještě těžší než poprvé) a aktuálně jsem zhruba ve dvou třetinách NG++ (tedy rozehrání celé hry napotřetí s ještě těžšími nepřáteli). Kdyby mi to dříve někdo řekl, asi bych se mu vysmál. A přesto je to tak – svět Dark Souls mě naprosto pohltil. Do té míry, že jsem od ledna v podstatě nehrál žádnou jinou hru, veškerý „herní“ čas jsem věnoval pouze a jen Dark Souls.
Mám-li ale shrnout, čím mě Dark Souls tak uchvátily, zjišťuji, že to nelze příliš dobře vysvětlit. Celá hra je skutečně poměrně dost obtížná, přesně, jak se o ní traduje – ale na rozdíl od většiny současných obtížných her (nebo obtížných pasáží ve hrách) je obtížná tak nějak „férově“. Jen málokdy vás smrt v Dark Souls nějak výrazněji frustruje – prakticky nikdy v nich nezemřete nějakým „laciným“ způsobem (je tu pár výjimek, ale málo), v naprosté většině případů je smrt jen následkem toho, že jste zkrátka nebyli dost dobří. Na každého z nepřátel (včetně často obřích bossů) existuje nějaká strategie, která vám umožňuje ho poměrně snadno porazit. Pokud ji neobjevíte nebo uděláte něco, co jste neměli, zaplatíte za to. Jakmile ale zmíněnou strategii znáte a držíte se jí, je vše mnohem snazší.
Co se obtížnosti bossů týče, v mém případě jsem nejčastěji ztroskotal na jedné základní věci – nedostatečné trpělivosti, respektive snaze celý souboj s bossem uspěchat. Spěch je v Dark Souls cestou do pekel, a to nejen v případě bossů – velice snadno vás mohou zaskočit i zcela řadoví nepřátelé. Ale v případě bossů nabývá trpělivost na důležitosti – musíte se připravit na to, že souboj s bossem nebude u konce za pár vteřin, ale dost možná nad ním strávíte deset minut, klidně i více. A během těch deseti minut musíte velice pečlivě plánovat každý útok – pokud usoudíte, že místo dvou útoků byste mohli stihnout útoky dva, a váš odhad bude špatný, pravděpodobně na to doplatíte. Dark Souls jsou v tomhle skutečně nemilosrdné a nesrovnatelné s jakoukoliv jinou hrou – nevzpomínám si na žádnou, kde byste museli tak trpělivě čekat na správnou příležitost k útoku. A skutečnost, že jsou souboje s bossy nezřídka poměrně adrenalinovou záležitostí (a to skutečně doslova), vám trpělivé čekání příliš neusnadňuje. A mimochodem, pokud v souboji s bossem zemřete, musíte se k němu pěkně znovu dostat od posledního „táboráku“ (které ve hře fungují jako místa pro respawn) a znovu porazit všechny nepřátele, kteří se na cestě k němu nacházejí (nebo mezi nimi prokličkovat) – žádné prosté „Retry“ tady nefunguje. O to nepopsatelnější jsou ale pocity, když se vám konečně daného bosse porazit podaří – jedná se o nadšení (a pocit obrovské úlevy), pro který i po skoro třiceti letech hraní jen těžko hledám nějaký ekvivalent.
Velice pozoruhodný je ale také svět, ve kterém se celá hra odehrává. Mimo jiné například tím, že k němu hra přistupuje velice obdobně jako k většině ostatních prvků – totiž že je nechává zcela na vás, prakticky nic vám nevnucuje ani necpe pod nos. O tom, co je vaším cílem a proč, můžete mít jen opravdu velice minimální, nezbytně nutné informace. Nebudete vědět takřka nic o tom, co se kolem vás děje, s kým se setkáváte (jak mezi přátelskými NPC, tak co se nepřátel týče), proč vaše okolí vypadá tak, jak vypadá, proč se odehrává vše to, čeho jste svědky (a co se odehrávalo předtím), zkrátka skoro nic. A dlužno dodat, že vás hra takřka jistě bude bavit i bez toho – příběh je v ní skutečně poměrně dost podružný a rozhodně na něm příliš nestaví. Nicméně, pokud budete pečlivě hovořit se všemi NPC (a to opakovaně a také v různých situacích, ve kterých se s nimi setkáte) a například také pročítat popisy jednotlivých předmětů v inventáři, dozvíte se v nejrůznějších náznacích a drobných zmínkách obrovskou spoustu informací o světě kolem vás. A ten je, pokud si vše poskládáte dohromady, až překvapivě propracovaný a na internetu naleznete spousty článků a videí, které celý svět Dark Souls rozebírají, analyzují a vysvětlují, a věřte, že pokud ho budete chtít poznat kompletně, strávíte čtením a posloucháním spoustu času navíc. Ve hře můžete dokonce narazit na postavy, které můžete potkat jen za velice specifických podmínek a dozvědět se od nich další informace, které poněkud zpochybňují to, co vám říkají postavy jiné, a pokud tyto specifické podmínky nenastanou (přičemž jedním z předpokladů je například to, že nebudete v příběhové linii postupovat tak docela očekávaným směrem), mohou vám zůstat tyto poměrně zásadní informace zcela utajené. V podstatě je tedy zcela na vás, jaké Dark Souls budete hrát právě vy – vaše hra se může vyvíjet poměrně dost odlišným způsobem než hra někoho jiného, a příběh, který vás hrou bude provázet, se může nezanedbatelně lišit – závisí jen na vás. Dlužno nicméně dodat, že ve finále se vše opět víceméně spojuje a hra nabízí v podstatě jen dvě různá zakončení.
Toto větvení herního světa se promítá i do jeho fyzického designu. Prakticky od samotného počátku se můžete vydat hned několika různými směry a herní svět působí poměrně otevřeným dojmem – jediným prvkem, který vám teoreticky brání v tom vydat se „špatným“ směrem, je obtížnost nepřátel v dané oblasti, a příležitostně zamčené dveře. Obtížnost nepřátel přitom není výslovnou překážkou – pokud jste ve hře dostatečně dobří, nic vám nebrání se daným směrem vydat, jen to pro vás bude podstatně těžší a pokud by vaše postava byla na vyšší úrovni a měli jste lepší výbavu, bylo by vše mnohem snazší. Ale nezbytné to není. Úroveň vaší postavy či její vlastnosti nehrají v Dark Souls až takovou roli, jak by se mohlo zdát – v souladu s tím, co už bylo zmíněno výše, tu jde především o to, jak dobří ve hře jste. Na internetu jsou k nalezení videa, v nichž hráči celou hru dohrají například bez jakéhokoliv levelování své postavy, beze zbraní, pouze s lukem nebo třeba zcela bez léčení.
Nicméně abych se vrátil k fyzické podobě herního světa – ten je poměrně hodně unikátní tím, že se jedná o jeden komplexní a pečlivě provázaný celek, i když to tak zpočátku vůbec nepůsobí. Jednotlivé „úrovně“ jsou velice rafinovaným systémem nejrůznějších odemykatelných zkratek a průchodů propojeny tak, že není výjimkou, abyste se do míst, kam jste původně šli z výchozího tábora velkou oklikou několik hodin, byli v pozdějších fázích hry schopni vrátit během několika málo minut či dokonce vteřin. Prakticky celá mapa herního světa dává skutečně smysl a její jednotlivé části spolu skutečně lícují a navazují na sebe, nenarazíte tu na takřka žádné „zeměpisné“ nesmysly – prakticky celý herní svět by bylo možné skutečně vybudovat v reálném světě a procházet jím naprosto stejně jako ve hře. (Mimochodem, v případě chystaných Dark Souls 2 to už bohužel neplatí.) Zajímavým vedlejším projevem této skutečnosti je také to, že prakticky vše, co v herním světě vidíte, je skutečně jeho součástí a pravděpodobně to dříve nebo později navštívíte. Kocháte se výhledem z terasy, kdy za hlubokou propastí vidíte v dálce vysokou horu, na jejímž hřebenu stojí jakási věž? Takřka jistě budete v nějaké fázi hry procházet jak onou propastí, tak i zmíněnou věží (ze které zase pro změnu uvidíte i místa, z nichž jste ji dříve obdivovali). Takto se nezřídka (s jistými omezeními) můžete dívat i na nepřátele, kteří tam na vás čekají (ve hře se objevuje i dalekohled, byť nepříliš silný).
Nejpůsobivější složkou herního světa Dark Souls je ale nepochybně jeho atmosféra. Hlavní hrdina je totiž nemrtvý a valnou většinu hry tak hráč stráví v kůži seschlé „zombie“. Jen relativně výjimečně (minimálně v počátečních fázích hry) se můžete/musíte přeměnit zpátky do lidské podoby – a pokud zemřete, vracíte se zpátky do podoby nemrtvé. Stejně je nemrtvý (pokud se nepletu, tak na jedinou výjimku) naprosto každý, s kým se ve hře setkáváte, včetně přátelských NPC. Nemrtví přitom v herním světě Dark Souls v podstatě nemohou zemřít a jediným (velmi nejednoznačným) vysvobozením z věčné a neměnné existence ve světě nemrtvých je možnost, že definitivně přijdou o rozum a zařadí se k zástupům nemrtvých, se kterými hlavní hrdina po celou hru bojuje. Podobná beznaděj prostupuje celou hrou od začátku až do konce – na každém kroku vás pronásleduje zmar a bezvýchodnost. I hráč samotný je v podstatě v jakési „metapasti“ – má jediné dvě možnosti: buď pokračovat ve své často bezvýchodné a ubíjející existenci ve snaze zachovat si poslední zbytky „lidství“ pokusy o splnění úkolu, který byl na jeho bedra hrou položen, nebo svou existenci (tedy hru samotnou) ukončit. Osudy snad všech postav, na které ve hře narazíte, jsou velice neveselé, a to na řadu z nich to nejhorší ještě v průběhu hry čeká. Dokonce i démoničtí bossové působí velice tragicky – pokud si dáte tu práci a ponoříte se do zkoumání herního příběhu, zjistíte, že se mnohdy jedná o kdysi velice slavné postavy herního světa, uctívané a opěvované všemi, kteří je znali, které ale postupem času podlehly nevyhnutelnému rozkladu, prostupujícímu celý herní svět Dark Souls, a staly se jen pomatenými a krvelačnými stíny svých kdysi vznešených já. A aby toho nebylo málo, nejednou se vám stane, že teprve v průběhu hry zjistíte, že ačkoliv vaše skutky v některé dřívější fázi hry působily dojmem toho správného, že jste „ti hodní“, ve skutečnosti by vás velice snadno mohl někdo jiný vnímat v kontextu celého herního světa a osudů jeho obyvatel nezanedbatelně jinak. Dark Souls zkrátka prostupuje fascinující temná a ponurá atmosféra, která vás svou specifičností vtáhne a bude pouštět jen velmi nerada. I z toho důvodu je nepsaným mottem celé hry prostá věta, nad kterou nováčci udiveně kroutí hlavou, a starým veteránům Dark Souls vhání slzy do očí: „Chvalme slunce!“ Je prakticky nemožné uspokojivě vysvětlit, proč v sobě právě tahle věta shrnuje celou podstatu Dark Souls – jediným způsobem, jak to plně pochopit, je si hru zahrát.
Se zmíněnou větou ovšem souvisí ještě jedna pozoruhodná vlastnost světa Dark Souls, přinejmenším pokud tuto hru hrajete na internetu. Dark Souls totiž obsahují jeden z nejpozoruhodnějších online režimů, jaký jste kdy patrně v nějaké hře potkali. Jak již bylo zmíněno, svět Dark Souls je poměrně temným a depresivním místem a hráč je v něm až na vzácné okamžiky zcela osamocený. Zakomponovat do takového světa online multiplayer bez toho, aniž by došlo k narušení zmíněné specifické atmosféry, je zdánlivě poměrně nelehké. Dark Souls k tomu přistupují velice pozoruhodným způsobem – konceptem „paralelních světů“. Pointa celého online systému Dark Souls spočívá v tom, že každý z hráčů žije ve svém vlastním světě, ve své vlastní „dimenzi“, zcela oddělený od ostatních hráčů. Kontakt s ostatními je velice omezený. Čas od času koutkem oka někde zahlédnete namodralého „ducha“, který je obrazem nějakého z ostatních hráčů, jenž se právě pohybuje ve stejných místech jako vy, jen zkrátka ve svém paralelním vesmíru, který se na kratičký okamžik prolnul s tím vaším a vy jste tak měli šanci zahlédnout, jak například běží po schodech pryč od míst, kam právě míříte, bere do ruky jinou zbraň či třeba sedí u ohně a odpočívá. Po pár sekundách ale jeho duch zase zmizí a vy jste znovu zcela sami.
Pak tu jsou o něco interaktivnější kontakty či důkazy o přítomnosti dalších hráčů. Jednak během celé hry na zemi nacházíte „krvavé skvrny“, označující místa, kde v některém ze sousedních světů kdosi zemřel. Nevíte kdo a kdy, nicméně pokud se skvrny dotknete, opět se objeví zmíněný namodralý duch, který vám „přehraje“ několik posledních sekund života onoho hráče. Někdy vás mohou krvavé skvrny varovat před nejrůznějšími pastmi či zákeřnými nepřáteli, někdy jsou zcela náhodné (například v případě nechtěných pádů do propastí).
Pak jsou tu ale také vzkazy. Oč jde? Každý hráč má k dispozici speciální kámen, s jehož pomocí může na zem psát krátké zprávy, skládané z omezené množiny předem definovaných (a hrou pevně daných) větných konstrukcí, respektive spíše holých vět. Pokud takovou zprávu na zem napíšete, objeví se v daném místě na zemi ostatním hráčům (tedy jisté jejich množině, nepochybně ne všem). Pomocí těchto vzkazů se tak hráči mohou například sdělovat tipy na zajímavé předměty, které se v blízkosti ukrývají, radit si s tuhými bossy či se radovat ze svého vítězství nad nimi. Není tedy výjimkou, když před obzvláště tuhým bossem najdete hned několik nápisů stylu „Blíží se slzy“ nebo „Už nemůžu…“, zatímco poté, co nad ním zvítězíte, najdete záplavu nápisů „Dokázal jsem to!“. Stejně tak se ale můžete na malebnějších místech setkat s nápisy typu „Nádherná vyhlídka!“ či již zmíněné „Chvalme slunce!“. A někdy také narazíte na vzkazy, které vás upřímně rozesměji, například když kousek od arény, ve které bojujete s jedním z nejtužších bossů celé hry, objevíte lakonický vzkaz „Blíží se rozmašírování na kaši“, nebo když před setkáním s některou z ženských NPC ve hře narazíte na nepřeložitelný dvojsmysl „Amazing chest ahead!“…
Dark Souls nicméně obsahují i skutečný multiplayer v pravém slova smyslu, ovšem opět dost po svém. Fyzický kontakt s dalšími hráči můžete navazovat v podobě takzvaných fantómů, tedy opět jakýchsi duchů, kteří s vámi dočasně sdílejí svět (nebo vy s nimi). Těch existuje několik druhů, odlišených barvami, a pro každého z nich platí specifická pravidla. Je tu možnost hrát jako výslovně hráč proti hráči (černý fantóm), a to dokonce i proti vůli hostitele (existuje přesně definovaný způsob, jak vpadnout do světa někomu jinému), tak společně proti nepřátelům (zejména tedy bossům). Rozebírat nějak detailněji pravidla těchto multiplayerových možností asi nemá příliš smysl, nicméně i tady platí, že v sobě vše má jistý prvek náhodnosti, setkání s ostatními hráči jsou spíše vzácností než pravidlem, a v neposlední řadě také to, že hráči mají velice omezené možnosti vzájemné komunikace – k té tu slouží zajímavý systém gest, kterými dáváte druhým najevo, co chcete dělat. K dobrému vychování tak například patří se poté, co jste společně porazili bosse, ještě uctivě uklonit, než z vašeho světa dotyční fantómové definitivně zmizí. A mimochodem – ve hře existují také počítačem ovládaní fantómové. A to jak ti, kteří vám jdou po krku, tak ti, kteří vám mohou pomoci při boji s bossem.
Nedá mi to ovšem nezmínit ještě jednu věc, která na mě, co se multiplayeru v Dark Souls týče, udělala dost možná největší dojem, protože se jedná o velice originální nápad, který dokonale zapadá do neveselého a ponurého světa Dark Souls, a přitom je ztělesněním těch špetek naděje, které pro vás často ostatní hráči mohou představovat, i když o nich většinu času takřka nevíte. V rámci hlavního příběhu podstupujete ve hře poměrně náročný (minimálně napoprvé) souboj na střeše kostela, po jehož úspěšném dokončení se vyšplháte na kostelní věž a rozezníte tamní zvon. Jeho zvonění má jedno specifikum – dokáže znít napříč světy hráčů Dark Souls. Pokud se tedy právě pohybujete v okolí zmíněného kostela a nad vašimi hlavami se zničehonic ozve zvonění zvonu, máte právě nezvratný důkaz o tom, že na své náročné pouti ponurými a beznadějnými kraji Dark Souls nejste tak sami, jak jste se možná právě cítili. Právě teď totiž někde na světě někdo konečně (možná na první pokus, možná na pokraji zoufalství při pokusu stém) prožívá euforii z toho, že se mu podařilo porazit proklínaného bosse a rozeznít ten vytoužený zvon. Aniž by patrně tušil, co ho čeká dál…
Praise the sun!
P.S.: Pokud jste Dark Souls nehráli, dejte jim šanci a nenechte se odradit počátečními neúspěchy. Pokud vám ale jako doporučení nestačí skutečnost, že u ní někdo, kdo příliš nemusí RPG hry, nemá rád přehnaně dlouhé hry a takřka nikdy nehraje jednou dohranou hru znovu, dokázal strávit přes 170 hodin a klidně by pokračoval, protočil ji téměř třikrát dokola a považuje ji za jednu z nejlepších her, jaké kdy za svou poměrně dlouhou herní kariéru hrál (ne-li vůbec nejlepší), pak se obávám, že vám nemohu nijak pomoci.
P.P.S.: Dark Souls 2 pro PC vycházejí zítra, 25. dubna 2014.
Doplněno 25.4.: Moje první dojmy z hraní Dark Souls 2 na klávesnici a myši, sepsané na G+. Včetně nějakých screenshotů.
