Living at the edge of the world

Velmi stručná „skororecenze“, protože na něco tak děsného je škoda plýtvat dalším časem.

Po všech těch nadšených recenzích a diskusích o realističnosti (které teď považuju za velmi pokročilý trolling, protože jediné další vysvětlení je, že se jejich autoři dočista pomátli) jsem očekával výjimečný zážitek. A skutečně se mi ho dostalo, jen trochu jiným způsobem.

Tak neskutečnou ptákovinu jsem už hodně dlouho neviděl. Po dlouhé době jsem měl opakovaně chuť z kina prostě odejít, protože se na tu frašku nedalo koukat. K čemu jsou dobré působivé technologie a dlouhé záběry bez střihu, když jsou využity pro vyprávění příběhu, proti kterému je i Armageddon (který mám ostatně dost rád) syrovým hyperrealistickým dramatem? Všechno pořád bouchá a houpe se a různě rotuje (a působí dojmem, že je to přidělané na gumičkách), a nic z toho nedává sebemenší smysl. Stejně tak je úplně jedno, že Cuarón použil dokonalé modely ISS, Sojuzů (v Clooneyho podání „sojezů“, sigh), skafandrů a kdovíčeho ještě, když se od samého začátku astronauti chovají jak banda školáků na školním výletu a fyzikální zákony si berou dovolenou. Příběh má být podle všeho hrozně napínavý a dojemný, ale bohužel, byť jen trochu se do něj vcítit je pro neustálé přívaly jedné pitomosti za druhou naprosto nemožné a většinu těch děsně dojemných proslovů jsem se buď ještě smál idiocii předchozích scén, nebo se prostě jen chytal za hlavu nad tím, na co jsem to proboha dobrovolně vlezl.

Pokud budu chtít vidět film o kosmonautech v nouzi, který je zábavný a i trochu dojemný, pustím si raději zase jednou třeba ten Armageddon, ve kterém jsou sice taky kraviny, ale v rámci toho scénáře jsou naprosto v pohodě. A pokud budu chtít něco realističtějšího a napínavého, pak si pustím nepřekonané Apollo 13. Na základě recenzí jsem doufal, že se třeba Cuarónovi až na drobná klopýtnutí podaří právě tenhle film sesadit z pozice nejlepšího kosmonautického filmu. Neměl jsem nejmenší tušení, že jdu ve skutečnosti na film, který v zábavnosti (a realističnosti) strčí do kapsy i Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka. Gravity tedy s radostí přenechám filmovým intelektuálům, kteří jsou u vytržení z patnáctiminutových nepřerušovaných záběrů a rotujících kamer.

Teď jen doufám, že pokud se vydám na další velmi opěvovaný aktuální film, Rush, který je pro mě svým tématem taky dost srdcovou záležitostí (Nikiho Laudu jsem v dětství sledoval hodně nadšeně), nedopadne to nakonec podobně jako Gravity…

30 % (v podstatě jen a pouze za triky, nic jiného tu nestojí za řeč)

BTW, pokud chcete vidět dle mého názoru mnohem napínavější kosmické scifi z poslední doby a oželíte explodující Sojuzy, stav beztíže a půlhodinové záběry, tak doporučuju Europa Report. Není to nic, co by vám vyrazilo dech tím, jak je to úžasné, ale je to velice slušné scifi s perfektní atmosférou, o které se Gravity může jen zdát. Ačkoliv měl celý film pravděpodobně tak setinový rozpočet.

Doplněno 18.10.2013:

Fascinuje mě, jak se spousta lidí, kteří ten film obhajují, vždycky zasekne na „ale kdo očekával hyperrealistický dokument, je nutně zklamán“. Já chápu, že to je víceméně nejjednodušší způsob, jak něčí negativní dojem z toho filmu shodit a být za děsného kinga, co „dokáže vnímat filmy i jinak než doslovně“, ale to nic nemění na tom, že jsou takové poznámky zhruba tak idiotské jako děj filmu samotný.

Žádný hyperrealistický dokument jsem neočekával. Očekával jsem film o astronautech, u kterého se budu bavit. Jak jsem už zmiňoval, takovým filmem pro mě může klidně být třeba i Armageddon, i když i v tom jsou mnohdy takové hovadiny, pokud ho bude někdo brát jako „hyperrealistický dokument“, tak během filmu spáchá rituální sebevraždu. Problém je ale v tom, že Gravity vynakládá obrovské úsilí k tomu, aby zdánlivě všechno vypadalo a působilo reálně (=jako v hyperrealistickém dokumentu), aby do toho ohromně realistického prostředí ale bohužel následně zasazoval doslova comicsové scény a bizarní scenáristické zkratky (a zkraty), které si svou idiocií s těmi z Armageddonu v ničem nezadají a ve kterých se v zájmu co největší efektnosti nebo dramatičnosti dějí neuvěřitelně absurdní a mnohdy úplně přiblblé věci (někdy v souladu s fyzikálními zákony, jindy zcela v rozporu s nimi), takže z toho hyperrealistického zbytku ve výsledku tyhle pitomosti jenom o to víc trčí (ale v jiném filmu, který by se bral o něco míň vážně a dával to jasně a srozumitelně najevo, by klidně mohly být úplně v pohodě).

Někdo (evidentně většina, soudě podle ohlasů) to evidentně dokáže přehlížet, možná proto, že se tomu filmu povedlo je do sebe vtáhnout atmosférou. Mě ten film vtáhnout nedokázal, protože na mě v prvních pár minutách vychrlil hned několik věcí, které mě prostě z jakéhokoliv pohlcení atmosférou spolehlivě vytrhly, a po zbytek filmu se mu už zkrátka nepovedlo mě znovu vtáhnout, i proto, že mi předváděl další a další zoufalosti, které mě z té atmosféry dál a dál vytrhávaly. A mimo jiné mě třeba vůbec nepřiměl se do osudů těch postav jakkoliv vžít (což bych zase považoval za docela zásadní věc, pokud skutečně mělo jít o „podobenství o lidském osudu“ na pozadí havárie na oběžné dráze nebo tak něco), na to se jim prostě celkově věnuje příliš povrchně (a opět se nabízí srovnání s Apollem 13, ve kterém si jeden napětím kouše nehty, přestože – celkem paradoxně – předem ví, jak to celé dopadne). A upřímně, vzhledem k tomu, kolik jsem v poslední době potkal výkřiků o tom, jak tenhle film prostě MUSÍ všichni vidět v IMAXu, mám velké podezření, že nemálo z těch, kteří jsou tímhle filmem nadšení, prostě skončili u toho, že se v něm všechno devadesát minut úžasně efektně točí a bouchá a nic dalšího už prostě neřešili. Závidím jim to (asi), přeju jim to, ale fakt nemůžu za to, že mně to konkrétně v tomhle filmu k tomu, abych ho shledal zábavným a přenesl se přes nejrůznější nesmysly v něm, prostě nestačilo.

Tak nebo onak je prostě pitomost tvrdit, že „vy jste prostě očekávali to a to“. Očekávání jsou minimálně v případě dobrého filmu beztak naprosto irelevantní, protože dobrý film by mě měl dokázat získat na svou stranu, i když jsem třeba očekával něco docela jiného. Nesčetněkrát se mi (a nepochybně úplně každému) stalo, že jsem šel na film s nějakými očekáváními, jen abych zjistil, že šlo ve skutečnosti o úplně jiný film, než jsem očekával. Někdy to bylo překvapení příjemné, někdy velmi nepříjemné. Pokud si mě film navzdory odlišným očekáváním nedokáže získat, je to prostě špatný film (subjektivně, pochopitelně). Házet vinu na diváka, že očekával něco docela jiného a tímpádem se programově odmítal bavit, je absurdní.

1 člověku se článek líbí.

Znelíbit