Living at the edge of the world

Před nějakou dobou jsem kdesi četl rozhovor s Petrem Nárožným, kterého považuji za velice inteligentního pána (čímž se do značné míry vymyká standardu českých celebrit). Ten v rozhovoru zmiňoval cosi v tom smyslu, že jednou z nejcennějších věcí, které se v životě naučil, bylo neříkat nutně blbcům, že jsou blbci. Že ho blbost rozčilovala a dělal to neustále, ale měl s tím pochopitelně spoustu problémů, a teprve v průběhu spousty let se naučil to nedělat. Velice dobře mu rozumím – mám totiž odjakživa úplně stejný problém. Ale docela by mě zajímalo, jak by si s něčím takovým poradil na internetu. Internet je totiž pro blbce hotovým rájem.

Na internetu se v podstatě nedá nějak aktivněji fungovat, aniž byste na blbce nenarazili. Čím aktivnější na internetu jste, tím více jich přitahujete. Nedá se tomu vyhnout. Za některé si nepochybně alespoň zčásti můžete sami – pokud někomu v diskusi řeknete, že plácá nesmysly, protože prostě víte, že plácá, a uvedete věc na pravou míru, můžete si alespoň částečně říkat „ano, tenhle člověk má asi důvod být naštvaný“. Jiná věc je samozřejmě míra takového naštvání – někdo na to prostě za chvíli zapomene, protože je dostatečně dospělý nebo má na práci důležitější věci, jiní něco takového naprosto nezvládnou a jsou schopni vás za to nenávidět celé roky – doslova. Obvykle s bizarní představou, že vy je nenávidíte úplně stejně. A pak se občas najdou dokonce i tací, kteří vás jsou schopni za něco takového pronásledovat i v reálném životě a vyhrožovat vám třeba i násilím. Hovořím mimochodem z vlastní zkušenosti – nevěřili byste, čeho jsou schopní lidé, které opravíte třeba v diskusi o hardware, protože…no protože prostě plácali nesmysly.

Pak ale existuje ještě druhá skupina blbců – takoví, se kterými ani nemusíte vědomě přijít do kontaktu. Bohatě jim stačí, že existujete a že děláte něco, co se jim nelíbí, nesouhlasí s tím nebo to prostě jenom nechápou. Sledují vás z dálky a vy o nich ani nevíte. Je až neuvěřitelně snadné posbírat dneska na internetu zástupy takových „fanoušků“ prostě jen tím, že existujete. (A pak vám třeba i založí někde na internetu fanklub, který tráví spoustu času tím, že vás pečlivě sleduje, kamkoliv se na internetu hnete, a pak si navzájem sdílejí vaše „nejzábavnější“ výroky, společně se jim smějí a patrně se při jejich čtení za dlouhých večerů ukájejí – nebo čert ví, co z toho mají. Ale budiž jim samozřejmě přáno, zábavy je v tomhle světě celkem málo a jeden musí brát zavděk tím, co má zrovna po ruce.)

Obě tyhle skupiny pak mají společnou jednu věc – totiž že dříve nebo později přejdou k nenávidění ad hominem. Je úplně jedno, co uděláte, napíšete nebo řeknete, a nezáleží ani tak moc na tom, JAK to řeknete – každý přece ví, že jste pitomec, tudíž je automaticky všechno, co říkáte a děláte, pochopitelně naprostá pitomost a je potřeba vám to při každé příležitosti dát patřičně najevo. Možná máte samozřejmě občas nutkání zkusit o tom diskutovat, možná mu bohužel i občas podlehnete – ale vždycky je to velká chyba, protože takové „hatery“ už zkrátka nejde přesvědčit o opaku. Cokoliv uděláte nebo řeknete jim jen dále potvrdí to, že měli pravdu. Nejlepší (a bohužel současně ze všeho nejtěžší) je se s tím prostě smířit a o žádnou diskusi se nepokoušet – výsledek je stejně bez výjimky ten, že pozici svého „fanouška“ nijak nezpochybníte, ale ještě navíc tím, že s ním vůbec diskutujete, riskujete, že proti sobě popudíte další osoby, které třeba neměly jednoznačně vyhraněný názor. Nepomohou vám v tom ani přátelé – pokud se vás zastanou, obvykle jen posílí antipatie okolí vůči vám samotným, i když to myslí dobře. Je to prostě situace, ze které pro vás prakticky neexistuje uspokojivá cesta ven – jedinou možností je to prostě ignorovat (byť je to zkrátka někdy pekelně těžké, takže to ne vždycky vyjde). Anglicky mluvící národy pro takové patové situace mají hezké přísloví, jehož český ekvivalent bohužel neznám, pokud vůbec existuje: Damned if you don’t, damned if you do. (v překladu něco jako „K čertu s tebou, pokud to uděláš, k čertu s tebou, pokud ne.“)

Všechny tyhle skutečnosti si nikdy neuvědomíte lépe než tehdy, když náhodou narazíte na diskusi, ve které jste pomlouváni. Je to ale svým způsobem docela poučný zážitek, protože není od věci vědět, co si o vás myslí lidé, kteří by vám to jinak neřekli. Mně se to stalo mnohokrát (a nepochybně mnohokrát ještě stane), stejně jako se mi například už mnohokrát doneslo, co o mně za mými zády říkají i poměrně blízké osoby v domnění, že se to nikdy nedozvím. Aktuálně jsem na takovou diskusi narazil zrovna včera, když jsem na Facebooku potkal zcela zprostředkovaně (Facebook mě upozornil, že v ní reagoval jeden z mých facebookových přátel) laskavou debatu, uvozenou větou „Je Case absolutní č***k?“ (pomineme zcela to, jak ta debata vznikla, to je věc, kterou jsem už řešil jinde do zemdlení a pořád ji považuju za stejně bizarní, ovšem nehodlám k ní už napsat ani písmenko). A dozvěděl jsem se samozřejmě zajímavé věci.

Například jsem se o sobě od někoho, koho vůbec neznám, dozvěděl, že jsem dokonalým ztělesněním ješitnosti. Nad něčím takovým se už lze po těch letech na internetu jen pousmát. Ješitný je v internetových diskusích automaticky v podstatě každý, kdo má dostatečně vyhraněný názor. Domníváte se, že máte jasno v tom, jak se má správně dělat to nebo ono a nebojíte se to říct a říct někomu, že něco dělá špatně? Gratuluji, právě jste se stali ukázkovým ztělesněním ješitnosti :) Nechci si hrát na psychologa, ale mám podezření, že lidé, kteří vás z něčeho takového obviňují, prostě jen nejsou schopni pochopit, že mohou existovat lidé, kteří mají jasný a vyhraněný názor, ale současně si nemyslí, že oni sami jsou vzorem dokonalosti, a tyhle své představy si promítají do vaší osoby. Kdyby mi začali ješitnost vyčítat lidé, kteří mě doopravdy znají, možná bych se tím začal nějak zabývat a přemýšlet o tom. Dokud to ale budou dělat lidé, které ani sám neznám, pak je to prostě jen běžný kolorit internetu – obvinění z ješitnosti od náhodných kolemjdoucích všude padají jako na běžícím pásu (skoro tak často jako odborné psychologické profily, kterých se v internetových diskusích taky dočkáte na potkání).

Pak jsem se třeba taky od jednoho člověka, kterému jsem před asi pěti lety řekl, že se domnívám, že mu poslední dobou poněkud hrabe, aby mě na základě toho zablokoval ve všech svých diskusních klubech (včetně těch, do kterých jsem nikdy předtím nevkročil, jak jsem později zjistil) a celých těch pět let s ním nejsem v kontaktu, dozvěděl, že „Na Caseově příkladu se moc pěkně dokumentuje, že postižení bývají často největší sobci.“ Doteď vlastně nevím, jestli to zmíněné postižení bylo myšleno obrazně, jako že jsem podle něj mentálně zaostalý nebo tak něco, nebo jestli je dotyčný skutečně přesvědčený, že trpím nějakým postižením. Přišlo by mi to poměrně zvláštní, protože jsme se před mnoha lety párkrát i osobně setkali, takže by měl vědět, že to není pravda, ale u někoho, kdo je schopný vás pět let aktivně nenávidět kvůli konstatování, že mu zřejmě přeskočilo, si nelze být ničím příliš jistý. Tak či onak ve mně jeho výrok patrně nevyvolal očekávanou reakci, tedy pokud jí nebyl facepalm nad tím, jak zoufale ubohý někdo může být.

A pak mě třeba mimo jiné velmi pobavil jakýsi člověk, o kterém vůbec nevím, kdo to je, ale který na otázku, položenou v úvodu diskuse, odpověděl takto:

„Pokud se tento vyznačuje neschopností přijmout variantu vesmíru ‚já jsem se zbláznil, jsem z Olomouce a fotím nudné fotky (ano, z Olomouce) a píšu nekonečné a nudné blogy o ničem – tady mě máš.‘ Odpovídám – ‚Ano, já jsem tebou hledaný č***k z Olomouce, jsem Case p**o.“ (Omlouvám se za vyhvězdičkování jistých výrazů, ale prostě je tu nechci opakovat naplno.)

Existence takových osob je prostě fascinující. Jak jsem podotkl, nemám nejmenší tušení, kdo dotyčný je, jeho jméno jsem (nakolik vím) nikdy v životě neslyšel, ale evidentně jsem pro něj natolik důležitý, aby na mě měl pozoruhodný názor, který neváhá při první příležitosti světu sdělit, obzvlášť pokud se domnívá, že se to nedozvím (poté, co jsem do diskuse sám vstoupil, se pro jistotu smazal – taktéž poměrně klasický tah). Fascinuje mě existence člověka, který zcela evidentně poměrně aktivně dobrovolně sleduje mou činnost na internetu (protože si nepamatuju, že bych někdy v minulosti někoho unesl proti jeho vůli, připoutal ho na židli a nutil ho dívat se na moje fotky a číst moje blogposty), a přitom si o dotyčném myslí, že nic neumí a je to kretén. Něco takového je skutečně běžně k vidění pouze na internetu. Možná by takoví lidé byli zajímavou cílovou skupinou pro nějakou vědeckou práci.

Kromě toho jsem se při čtení zmíněný diskuse o sobě samozřejmě dozvěděl spoustu různých vedlejších poznatků. A řada z mých méně aktivních „fanoušků“ (z nichž minimálně u části opět buď nemám nejmenší tušení, co jsou zač, nebo pro změnu netuším, co jsem jim osobně kdy udělal kromě toho, že existuju) se uchýlila jenom k „lajkování“ urážek a plivanců. A pak mě například pobavil také jeden člověk (kterého pochopitelně opět vůbec neznám) výrokem „Já si ho na Gplus před měsícem zablokoval. Jen tak. Nic mi neudělal, jen mě sral číst.“ Upřímně řečeno, kdyby si mě místo blokování na Google Plus všichni ti, které „seru číst“ (ať už to znamená cokoliv) nebo kteří mě třeba ani nečtou – z těch pro mě zcela nepochopitelných asi sedmi stovek lidí – prostě a jednoduše odebrali ze sledovaných, patrně bychom byli oboustranně mnohem spokojenější všichni. Ale možná jsem ho sral i jen komentáři u jiných lidí, co já vím.

Když tu diskusi četli někteří moji známí, byli z ní poněkud šokovaní. Že prý doteď netušili, že jsem až takhle „populární“. Trochu mě to překvapilo, protože se o tom čas od času zmiňuji. Přitom ve skutečnosti měli možnost nahlédnout jen do naprosto všedního dne v mém životě. Vlastně se už ani příliš neobtěžuju někam něco psát, vláčím si za sebou za ty roky takovou spoustu věrných nohsledů, že ať napíšu cokoliv, je to automaticky špatně, i kdyby o pět minut později přišel někdo jiný a napsal úplně totéž. Taková je realita mého internetu.

Ano, nemám rád blbce a nebojím se jim to říct. Takže je logické, že blbci nemají rádi mě. A mám na spoustu věcí vyhraněné názory a nebojím se to dát najevo, navíc občas ne zcela standardní, takže jsem na takové blbce magnetem. A taky zastávám názor, že s lidmi se má jednat tak, jak si zaslouží – se slušnými slušně, s pitomci klidně jako pitomec. Tohle celé není myšleno jako nějaké stýskání o nespravedlnosti světa. Je to jen snaha zprostředkovat jednu z možných stránek světa internetu. Internet je skvělý nástroj, ale současně je to někdy také neuvěřitelná žumpa.

Ale samozřejmě je možné i to, že jsem ve skutečnosti jenom dalším blbcem na internetu a nevím o tom. Nakonec je vědecky dokázáno, že blbci jsou sebevědomější, neuvědomují si, že jsou blbci a domnívají se o sobě, že jsou lepší, než ve skutečnosti jsou. Takže jak posoudit, zda úroveň, na které sami sebe vnímáme, je alespoň v rámci možností přiměřeně objektivní? A to je otázka, se kterou další nekonečný a nudný blog o ničem ukončíme. Pane Balcare, gongujte.

3 lidem se článek líbí.

Znelíbit