Living at the edge of the world

Velice často v souvislosti s fotografiemi a fotoaparáty přijde řeč na „věrnost“ nebo „reálnost“ fotografií. Zejména v poslední době je s rozvojem digitální fotografie tohle téma velice oblíbené. Každou chvíli někdo řeší, zda ta či ona fotka vypadá reálně nebo ne. V minulosti už jsem se k tomuhle tématu chtěl několikrát vyjádřit, ale příliš jsem se do toho, stejně jako v případě jiných fotografických témat, nehnal, protože se zkrátka nepovažuji za někoho, kdo by se měl k fotografování kdovíjak vyjadřovat (jakkoliv se mě mnozí „serioznější“ fotopisálci snaží svými výplody vytrvale přesvědčovat o opaku). V poslední době jsem opět narazil na několik podobných zmínek a tentokrát mi to už zkrátka nedá.

Při čtení komentářů pod touto Fuxoftovou fotografií (IMO dost povedenou) jsem na G+ například narazil na následující výroky (oba od téhož člověka):

Ty filtry jsou odporný. Vůbec to nezachycuje realitu.

Různé filtry a HDR kýče akorát zkreslují skutečnou scénu. Takhle to prostě nevypadá.

Ostatně nejrůznější filtry jsou v tomhle ohledu velice oblíbeným terčem. O Instagramu se toho v poslední době také napsalo poměrně hodně. Takřka každý článek, který jsem o Instagramu viděl, aspoň jednou použil slovní spojení ve stylu „mrvítko fotografií“. Řada z nich přitom zcela pomíjí skutečnost, že Instagram je v první řadě sociální síť a teprve potom také aplikace, která umožňuje (ale nenutí) aplikovat na fotografie několik filtrů. Celá řada uživatelů (a obvykle těch nejplamennějších odpůrců) to dokonce ani o Instagramu neví, takže se internet hemží výroky jako „Instagram je na houby, aplikace XYZ má efekty mnohem lepší“ od lidí, kteří jaksi zcela opomíjejí, že aplikaci XYZ chybí z Instagramu to nejpodstatnější – tedy zmíněná sociální síť.

Nejde ale jenom o digitální filtry. Podobně se k „reálnosti“ běžně vyjadřují třeba recenzenti fotoaparátů nebo mobilních telefonů. V tomto článku, který srovnává fotografie z iPhone 4S a HTC One X, jsem se kupříkladu před pár dny dočetl, že „HTC One X prokázalo lepší barevnou věrnost“ a že iPhone 4S produkuje „nepřirozeně přibarvené snímky“. Nebudu příliš řešit skutečnost, že srovnávací fotografie nejsou zrovna nejlepší a že by bylo vhodnější, kdyby test dělal aspoň někdo, kdo umí trochu fotit. Mnohem víc mě zajímají uvedené závěry, protože jsou dle mého názoru hodně scestné.

Když se na fotografie v onom článku podívám, zejména na první dvojici, vím naprosto přesně, které z oněch dvou použitých zařízení bych si vybral. Nevybral bych si rozhodně HTC One X, protože má prý „lepší barevnou věrnost“ (podle mého názoru navíc nemá, ty snímky mají barvy až příliš vybledlé a především trpí nejrůznějšími barevnými nádechy). Vybral bych si „nepřirozeně přibarvený“ iPhone 4S, protože fotografie z něj vypadají mnohem více jako hotové fotografie, nikoliv jako polotovary k dalšímu zpracování, jak tomu je v případě HTC One X. Představa, že by fotografie měla co nejvěrněji zachycovat realitu, je totiž jednak poměrně bizarní, a jednak prakticky nedosažitelná.

Vcelku chápu, kde se představa o nutné „dokonalé věrnosti“ fotografií bere. Vzniká u lidí, kteří fotografování berou jako čistě dokumentační činnost – u těch, kteří prostě nacvakají pár fotek z hospody nebo dovolené, pak kartu „vysypou“ na internet a ukazují známým. A nic proti nim, mimochodem. Sice jsme takovými fotkami a fotografy dneska dost zaplaveni, ale jistě mají na své fotografování naprosté právo a já naopak nemám právo jim do něj jakkoliv mluvit. Relativní problém nastává až ve chvíli, kdy takovíto fotografové začnou definovat, jak fotografie má nebo nemá vypadat. Jak jsem zmínil, sám se (byť mi to jistě řada lidí neuvěří) nepovažuju za kdovíjakého fotografa a přestože kdekomu do fotografování neustále mluvím, nemyslím, že bych k tomu byl kdovíjak fundovaný. Prostě jen mám dojem, že takovému člověku můžu i já se svými relativně nevelkými znalostmi a zkušenostmi nějak pomoci. A že má zájem na tom se třeba někam stran fotografování sám posouvat (což je mnohdy předpoklad naprosto mylný, ano). A právě skutečnost, že do fotografování aktivně mluví stále častěji (a stále hlasitěji) ti, kteří o něm vědí ještě méně než já, mě vedla k tomu, že jsem o něm sám začal psát trochu aktivněji.

Představa fotografie jako věrného záznamu reality je velice pomýlená a troufám si tvrdit, že dokonce poměrně nová – totiž že její rozšíření je úměrné tomu, jak se zlepšuje fotografická technika a zejména ta digitální. Čím hlouběji se ponoříme do fotografické minulosti, tím častěji narazíme na to, že fotografie zkrátka realitu vůbec nezachycovala, respektive tedy ji zachycovala specificky zkresleným způsobem – ať už se jednalo o levné kinofilmy, které mívaly často nejrůznější barevné nádechy (dnes mnohými namáhavě napodobované – viz právě filtry v Instagramu a dalších aplikacích, které umožňují „retro“ úpravy fotografií), ještě prohloubené nestejnoměrnými výsledky a vlastnostmi chemikálií při vyvolávání, nebo třeba o černobílou fotografii. Není to zas tak dávno, co byla právě černobílá fotografie pro většinu amatérů tou jedinou dostupnou. Tehdy patrně nikdo nepřemýšlel o tom, zda fotografie zachycuje realitu dostatečně věrně – na první pohled přece bylo jasné, že ji věrně nezachycuje, že realita není na rozdíl od jeho fotografie černobílá. V dnešní době se na tom příliš mnoho nezměnilo – vytvořit skutečnou věrnou kopii reality (a to ještě pouze reality tak, jak ji vnímají lidé), je stále velice obtížné, ne-li nemožné. Jen nám zkrátka fotoaparáty relativně často poskytují výstup, který se v základu realitě v mnoha ohledech poměrně dost blíží, takže jsme začali předpokládat, že to, co na fotografii vidíme, je a dokonce má být věrný otisk reality.

Fotografie ale nejsou reálné ještě z jednoho důvodu – film či fotografický snímač fungují sice na fyzikálně podobném principu jako lidské oko, ale radikálně se liší jak jejich fyzické vlastnosti, tak především „zpracování“. Lidský mozek ve spojení s okem zpracovává souvislý tok informací a neustále velmi pružně (pružněji, než si uvědomujeme) reaguje na změny okolního prostředí a okolní situace. Ačkoliv je lidské oko relativně nedokonalým orgánem a snadno jej lze obelstít, pořád je ve spojení s lidským mozkem nesrovnatelně dokonalejší než sebelepší fotoaparát. Mimo jiné má tato dvojice orgánů schopnost se například velmi pozoruhodně vyrovnávat s rozdíly v barevné teplotě nebo v dynamickém rozsahu scény. Fotoaparáty mají tyto možnosti mnohem menší a následkem toho nám zprostředkovávají obrazy, které se drasticky odlišují od toho, co vnímáme okem my.

Většina z nás asi nemá žádné potíže s identifikováním bílé barvy. Bílý list papíru je bílý jak v poledním slunci, tak za soumraku či večer pod umělým světlem žárovky. Co už si ale neuvědomujeme je skutečnost, že plocha, kterou vnímáme jako jednoznačně bílou, je v oněch situacích pokaždé osvětlována světlem dost zásadně odlišné „barvy“. Lidský mozek to ví a v rámci svých poměrně širokých možností nám naše vjemy kompenzuje. Vidíme prostě bílý papír (zčásti i proto, že prostě na základě zkušeností víme, že ten papír je bílý). Digitální fotoaparát se s tím musí vypořádat funkcí vyvážení bílé, kterou každý fotograf důvěrně zná, a aby to dokázal, musí „vědět“, jak by pod daným světlem měla vypadat bílá barva. Což je mnohdy nelehký úkol a výsledky mohou být různě dobré – a jsou třeba i důvodem zmíněných barevných nádechů i fotografií z HTC One X.

Většina fotoaparátů pak má také možnost nastavit barevnou teplotu před pořízením snímku ručně, což se do značné míry podobá tomu, jak fungují klasické „analogové“ fotoaparáty. Tam má totiž barevnou teplotu pevně danou film, který je právě ve fotoaparátu vložený. Pokud tedy máme ve fotoaparátu vložený film s barevnou teplotou nastavenou pro denní světlo (nebo na digitálním fotoaparátu máme barevnou teplotu nastavenou někde kolem 5500K) a vyfotografujeme zmíněný list papíru ve třech uvedených situacích, dočkáme se výsledku, který se bude od námi v daný okamžik vnímané reality poměrně zásadně odlišovat. Papír, vyfotografovaný v poledním slunci, bude i na fotografii víceméně bílý. Ten, který jsme vyfotografovali za soumraku, už ale bude mít do bílé hodně daleko – bude spíš modrý. A papír, jehož snímek jsme pořídili pod světlem žárovky, bude zase pro změnu spíše oranžový. A to ani nemluvě o problémech, jaké nastanou, když se v jednom snímku zkombinuje více různých světelných zdrojů (například klasická žárovka a zářivka).

K problematice vyvážení bílé jedna praktická ukázka. Využil jsem k ní momentku z letošního Trpasliconu, fotografovanou při světle úsporných žárovek (se kterými je bohužel v tomhle ohledu mnohdy problémů ještě víc). Tady zmíněná fotografie je v podobě, v jaké jsem ji uploadoval do galerie (všechny fotografie v textu jdou rozkliknout na větší verze):

To je verze, ve které jsem vyvážení bílé ručně upravoval (za chvíli vysvětlím proč). Kdybych tutéž fotografii ale pořídil s pevně nastaveným vyvážením bílé pro denní světlo, vypadala by docela jinak:

Ano, ačkoliv si to příliš neuvědomujeme, světlo žárovek je v porovnání s denním světlem ve skutečnosti takhle oranžové. My ho sice vnímáme jako nažloutlé, ale zdaleka si neuvědomujeme, jak moc oranžové ve skutečnosti je – protože náš mozek se zkrátka umí poměrně dost adaptovat a výsledný barevný efekt vnímáme jako mnohem mírnější, než jaká je ve skutečnosti realita (ta objektivní, fyzikálně popsatelná, nikoliv její našimi smysly vnímaná subjektivní verze).

Ale celé to je ještě o něco zapeklitější. Nastavit správné vyvážení bílé není zdánlivě příliš těžké, minimálně pokud se někde na fotografii vyskytuje něco čistě bílého (nebo neutrálně šedého). V případě téhle fotografie máme k dispozici hned několik bílých papírů a také zeď samotnou. Využijeme je tedy k nastavení vyvážení šedé. Dostaneme tenhle výsledek:

Ovšem když se na tuhle verzi podíváte, patrně se vám nebude tak úplně pozdávat. Bude vám pravděpodobně připadat příliš namodralá. Aby to totiž nebylo tak jednoduché, tak náš mozek v jisté situaci očekává jistou barevnou tonalitu, prostě mu v takové situaci přijde přirozená. Skutečně neutrální fotografie na nás nepůsobí přirozeně, stejně jako na nás nepůsobí přirozeně ani ta, která má barvy vztažené k dennímu světlu. Odpověď je prostá – fotograf zkrátka na základě svého citu musí najít nějaký kompromis. Lidský mozek u fotografie v umělém světle podvědomě očekává teplejší barvy, proto jsem vyšel z oné neutrální verze a barevnou teplotu snímku zvyšoval tak dlouho, až mi přišlo, že snímek působí dostatečně „přirozeně“ a současně nejsou barvy na ní příliš ujeté do oranžova (zejména s pleťovou barvou bývají problémy). Výsledkem je kompromis, který se snaží blížit realitě, jakou mozek očekává.

Máme tu tedy tři různé verze téže fotografie. Každá z nich je navenek nezanedbatelně jiná. Která z nich je tedy věrná, která „zachycuje skutečnou scénu“ a vypadá „tak, jak to tam vypadalo“? Správná odpověď samozřejmě zní: všechny…a ani jedna. Každá z oněch tří verzí je z nějakého pohledu „správná“ – jedna nabízí na záběr věrný pohled očima fyzika, druhá očima grafika a třetí očima fotografa. Ale ani jedna ve skutečnosti nezaznamenává přesně to, „jak to tam vypadalo“ – protože zatím neexistuje žádná technologie, která by to dokázala. Pokaždé jde pouze o jednu z možných verzí. A pokud neexistuje žádný objektivně správný záznam reality, začíná být víceméně druhořadé, jestli některý fotoaparát fotí „věrně“ nebo ne nebo jaké filtry na fotografii její autor použil nebo nepoužil. Z hlediska reálného záznamu scény je to naprosto jedno – reálný nebude ani jednou. Není to samozřejmě jedno z pohledu subjektivního, toho, jak se daná fotografie líbí tomu, kdo se na ni dívá, ale to už se přesouváme do roviny víceméně subjektivní.

Vyvážení bílé ale není jediným problémem „věrných fotografií“. Pak je tu také otázka dynamického rozsahu. Jelikož, jak již bylo naznačeno, pracuje kombinace lidského oka a mozku velice dynamicky a umí navíc „jednotlivé záběry“ spojovat do souvislého obrazu, který vnímáme, je mnohem lépe uzpůsobené ke vnímání scén s velkým rozsahem jasu. Typickým příkladem takové scény jsou třeba mnou oblíbené kýčovité krajinky či západy slunce – sledujeme scénu, která obsahuje jak oslnivě zářící zapadající slunce, které osvětluje velmi intenzivně mraky okolo, ale současně také krajinu, která se pomalu utápí v dlouhých stínech a šeru. Přesto je oko schopno tohle vše velice dobře vnímat současně a složit nám dohromady výsledek, který má obrovský dynamický rozsah, ale přitom současně nevnímáme žádný úbytek kontrastu scény. Fotoaparáty toho schopny nejsou – jejich schopnosti se sice stále zlepšují, ale pokud zkrátka vezmeme jediný snímek, nemůže se jeho dynamický rozsah s tím, co ve stejné situaci vnímá lidské oko, stále příliš poměřovat. A v minulosti to bylo ještě mnohem intenzivnější – barevné diapozitivy, velice oblíbené mezi amatéry i profesionály, mají dynamický rozsah legendárně nízký. Přesto, respektive dokonce právě proto, jsou mnohými fotografy dodnes nadšeně vyhledávány či napodobovány (a přiznávám, že se jimi sám při zpracování svých fotografií do jisté míry inspiruji – jak úspěšně, to už je další věc).

Opět tu mám k dynamickému rozsahu jednu ukázku. Obyčejný a takřka neambiciozní cvak z dnešního odpoledne. Fascinuje mě odjakživa obloha a mraky (což ti, kteří moje fotografie znají, vědí jistě lépe, než by patrně chtěli). Takže si mnohdy vyfotím nějaký hezký mrak. Jen tak, protože se mi na něm zkrátka něco líbí. Bez jakéhokoliv přemýšlení o posleství, myšlence, originalitě nebo kompozici (nad rámec těch nejzákladnějších kompozičních pouček). Říkejte si tomu ztráta času, kýč, neinvenční nuda, mně to je vcelku jedno. Tak či onak, tady zmíněná dnešní fotografie je:

Na první pohled je asi jasné, že takhle „to tam nevypadalo“. Tahle fotka jistě není realistická ani trochu. A samozřejmě, že není. Je přece evidentní, že slunce je ještě nějaký kus nad obzorem, ale krajina se zcela utápí ve tmě. Mám rád, když jsou fotografie kontrastní (to ti, co četli některý z mých textů o šedivých fotkách, jistě vědí). Krajina mě vcelku nezajímala, šlo mi o mraky a částečně také o hru světla mezi nimi. Proto jsem fotografii zpracoval tak, aby to zmíněné vyniklo. Mraky v pravé části snímku jsou už poněkud přepálené, ale to mi nevadilo, protože kdyby přepálené nebyly, přišel by snímek o část svého kontrastu. Jak by tedy měla vypadat fotografie, která by tuhle scénu zachycovala „tak, jak to tam vypadalo“? Možná by to mohla být nijak neupravovaná fotografie v té podobě, v jaké „vypadla z fotoaparátu“:

No, asi vidíte, že to taky nebude tak úplně ono. Krajina je pořád utopená ve tmě, protože fotoaparát zkrátka zkrátil expoziční čas, aby správně exponoval zářící mraky v pravé části snímku. Což provedl s obvyklou obezřetností digitálních fotoaparátů, takže výsledkem je poměrně klasická ukázka „šedivé fotky“ – celý snímek vypadá jako potažený šedým igelitem. Následkem toho tedy ani světlá místa nevypadají tak, jak vypadala „ve skutečnosti“. Takže přestože jsem na tuhle verzi fotografie ani nesáhl, rozhodně není realistická a už vůbec nezobrazuje věrně to, co jsem viděl já, když jsem ten snímek pořizoval. Zkusil jsem alespoň trochu nasimulovat, co jsem tedy viděl – respektive jak vypadal obraz, který mi v daný okamžik zprostředkovávaly oči:

Vytvořit tuhle verzi mi trvalo mnohem déle, než vytvoření té původní „své“ verze. Musel jsem k tomu mimo jiné sáhnout po mnohými tak nenáviděných technikách, jakými je skládání expozic, tedy forma HDR. Jas krajiny i mraků teď zhruba odpovídá tomu, jak jsem je v danou chvíli vnímal, stejně jako alespoň zhruba odpovídají i barvy (tedy až na onen naoranžovělý pás poblíž obzoru, který by měl být o něco tlumenější – ale nechtělo se mi, přiznávám, patlat s maskami). Jenže ani teď nejsme o moc blíž skutečnému zobrazení reality v daný okamžik – například světlé mraky v pravé části snímku by měly mít ještě mnohem zářivější složky a celkově by měly být světlejší. Na to, abych dokázal vytvořit o něco věrnější verzi toho, co jsem v danou chvíli viděl, bych tomu snímku musel věnovat ještě mnohem víc času a uplatnit techniky, které příliš neovládám. A stejně by byla pořád na hony vzdálená realitě, protože vecpat scénu s takovým dynamickým rozsahem, jako má tahle, do osmibitového JPG obrázku v podobě, v jaké ji v ten okamžik vnímalo lidské oko, je prostě nemožné. A ani bych v takovém počínání neviděl příliš smyslu – výsledkem by možná mohl být věrný záznam reality, ale alespoň dle mého názoru ne dobrá fotografie.

Mimochodem, čistě pro zajímavost a srovnání – asi o minutu dřív jsem víceméně tutéž scénu vyfotil a „zprznil“ i v úvodu už zmiňovaným Instagramem. Foceno mobilem, samozřejmě.

S dynamickým rozsahem fotografií je to podobné jako s vyvážením bílé – neexistuje technologie, která by nám umožňovala scénu zaznamenat skutečně takovou, jaká ve skutečnosti byla. A ono to vlastně ani vůbec nevadí – my totiž od fotografií ani nic takového neočekáváme, jenom si to občas myslíme. Celá řada z nás nechce vidět fotografie, které by zachycovaly věrně to, co fotograf viděl, když je pořizoval – protože bychom velice pravděpodobně zjistili, že je to mnohdy docela nuda. Fotografování je, pokud se posuneme za hranice „dovolenkových“ a podobných fotografií, ve své podstatě grafické umění, možnost nějakého vyjádření (tím opravdu ani vzdáleně nechci říct, že bych si o sobě myslel, že jsem umělec, a o svých triviálních fotkách, že jsou to kdovíjaká umělecká díla – to jen aby bylo jasno). To, co je nám prezentováno, nemá být věrným odrazem reality. Místo toho nám autor fotografie předkládá obraz toho, co v danou chvíli viděl nebo chtěl vidět on sám, svýma subjektivníma očima, respektive vlastně spíš mozkem. Na nás je, jestli se nám to líbí nebo ne, jestli to na nás nějak působí a zda aspoň trochu chápeme, co fotograf fotografoval a proč.

Absurdně pak ve světle tohohle uvědomnění působí například velice oblíbené komentáře typu „skvělá fotka, jakým foťákem je to focené?“, které často zanechávají náhodní kolemjdoucí pod nejednou fotografií na internetu, čímž tak de facto fotografa deklasují na jakýsi živý stativ, který zkrátka jen někam přišel a namířil přesně ten správný fotoaparát tam, kam mu přístroj poručil – a voila, skvělá fotka byla na světě! Nemám to dotyčným samozřejmě příliš za zlé, ale znova je třeba si uvědomit, že primárně tvoří fotku člověk, který fotoaparát drží v rukou. Je to asi něco podobného jako v mně taktéž blízké hře na kytaru – kytaristu, který má specifický styl nebo zvuk (a všichni opravdu dobří mají), poznáte takřka vždy bez ohledu na to, na jakou kytaru či přes jaký aparát zrovna hraje – protože si „svůj“ zvuk a styl nosí v rukách, nedodává mu ho až tak jeho konkrétní nástroj, ten ho jen „usměrňuje“. Kdyby si jeho kytaru vzal do ruky někdo jiný, bude jeho hra znít jinak – více nebo méně, ale zkrátka jinak.

Existují samozřejmě určitá obecná pravidla, která ve fotografii platí – a navzdory tomu, že je jimi mnohými občas ve jménu přirozenosti a podobných výmluv pohrdáno, mívají velice dobrá opodstatnění a ignorovat je si obvykle může dovolit jen ten, kdo je opravdu dobře zná a ví, jak a proč je v daném případě porušuje – ale jinak si v podstatě jako v případě kteréhokoliv umění autor může dělat se svými nástroji cokoliv, co se mu zlíbí. Možná se nám výsledek líbit bude, možná ne. Stejně tak mohu třeba v podstatě autorovi fotografie jako „kolega“ navrhnout, jak ji podle mého názoru mohl/měl udělat lépe (a řada lidí ví, že to dělám mnohdy častěji, než bych sám považoval za únosné) – ale nikdy mu vlastně nemůžu říct, že to tak dělat musí a že jinak to nejde. Ale hodnotit fotoaparát z hlediska toho, zda fotografie jím pořízená zachycuje věrně realitu, je asi jako kritizovat propisku za to, že báseň, kterou s ní někdo napsal, je příliš obrazná a nereálná. Něco takového by asi nikoho nenapadlo. Přesto je to z nějakého důvodu zrovna u fotografií a fotoaparátů velice rozšířené – ten foťák fotí špatně, protože fotky z něj vypadají jinak, než jak to vypadalo ve skutečnosti. Ten filtr fotky akorát przní, protože tak to tam přece vůbec nevypadá.

I z toho důvodu považuji fotografie z iPhone 4S z článku, linkovaného v úvodu, za lepší než ty z HTC One X. Pro necvičené oko je to nejlépe vidět na první z nich, jak už jsem také zmínil. Nemyslím, že je kdovíjak významně přebarvená, jak tvrdí autor. Jenom je o něco kontrastnější, teplejší a celkově „živější“, zatímco fotografie z HTC One X je chladná, sterilní a šedivá. A vůbec to není na škodu, protože pokud pořídíme fotografii náměstí za relativně slunného dne, tak zkrátka stejně jako v případě výše uvedeného příkladu s umělým osvětlením podvědomě očekáváme, že na ní to slunce „ucítíme“. A není až tak podstatné, jak vypadala realita. Pravděpodobně byla fádnější – o kolik, to je otázka, na kterou nám ale nikdy nikdo neodpoví.

Je víceméně zbytečné hnát se při fotografování slepě za nějakou fata morgánou absolutní a objektivní realističnosti. Pokud to někdo chce provozovat, ať to klidně dělá, samozřejmě, to je jeho věc a jeho právo. Možná přijde s nějakou revoluční technikou zpracování, která změní svět. Ale pro ty, kteří to dělat nehodlají, je mnohem lepší naučit se těch pár relativně snadných věcí, které jim pomohou dělat lepší fotografie a najít si nějaký vlastní fotografický „ksicht“ (i když třeba budou z pohledu jiných fotit laciné kýče), než honit se za nějakým fiktivním fotoaparátem, který co nejvěrněji zobrazuje realitu. Mnohem zajímavější než realita je možnost nahlédnout do hlavy a vnímání někoho, kdo nám realitu předkládá „zpracovanou“. Je nesmysl vinit fotoaparáty nebo filtry v Instagramu nebo HDR techniky z toho, že zkreslují realitu – filtry za to nemůžou, samy se na tu fotografii neaplikovaly. V mnoha ohledech dokonce vlastně ani nedává příliš smysl ani kritizovat fotoaparáty, které mají nějakou objektivně definovatelnou vadu – podívejte se na to, jakou mánii teď ve světě vyvolala lomografie, která je v podstatě celá postavená na fotografování s „mizerným“ foťákem. Nebo dírková komora, která taktéž prožívá renesanci. Je v pořádku hodnotit, jestli se vám ta či ona fotografie líbí nebo nelíbí (to je ostatně nakonec asi jediné, na čem u fotografie z pohledu jejího „příjemce“ doopravdy záleží). Ale kritizovat to, že nějaká fotografie nepůsobí dostatečně reálně nebo je nějak „zprzněná“ – to prostě nedává pražádný smysl. (Ano, jistě že jsem si mnohokrát v duchu a někdy i nahlas řekl, že ta a ta fotka je zprzněná – ale pointa je ta, že to je ve finále vlastně vždycky čistě subjektivní pocit, nikoliv objektivní pravda.)

A nemohu si odpustit, abych tenhle text nezakončil ještě jednou dvojicí fotografií, kterou jsem v minulosti už několikrát použil jako příklad, když jsem s někým o věrnosti a reálnosti fotografií diskutoval. Mám tady jeden takový snímek ze ZOO v Olomouci:

Není to kdovíjaká špička, ale musím říct, že se mi tenhle snímek docela líbí (ozbvlášť s ohledem na podmínky, za kterých vznikal – nikdo kromě mě to samozřejmě z té fotky nepozná, ale krčil jsem se přitom v potemnělé místnosti s akutním nedostatkem světla u jednoho z akvárií asi půl metru od země, čekal na to, až se ryba na chvíli zastaví na nějakém použitelném místě, snažil se eliminovat co nejvíc odlesků ve skle akvária a neustále mě přelézaly a obcházely zástupy ostatních návštěvníků).

A pro všechny, kteří touží po co nejvěrnějších a nejrealističtějších fotografiích, tu mám prostý dotaz: opravdu se vám tahle fotografie (čistě jako fotka, nikoliv jako věrný obraz reality) líbí víc taková, jak to tam vypadalo ve skutečnosti? ;)