Pixy dnes na Twitteru postoval toto:
„Že jsem v 10 rozespalý, anžto jsem do 5 ráno dělal, to budí shovívavý úsměv s kapkou pohrdání. Ajťáci… Ale ‚jsem po noční‘ bere každý věcně.“
Mluví mi velice z duše. Patřím k nočním tvorům a popsanou situaci znám velice dobře, v podstatě mě provází celý život. Respektive – byl bych nadšený, kdybych se jako Pixy setkával jenom se shovívavým úsměvem.
Patřím k „sovám“ prakticky odjakživa. Nedělá mi nejmenší problémy jít spát za svítání, ale vstávání před desátou hodinou ranní je pro mě obvykle peklo. Je úplně jedno, jak dlouho předtím spím, jestli tři hodiny nebo devět, mám-li vstávat v dobu, kterou ostatní označují jako „ráno“, je to pro mě za trest. Často slýchám zasvěcené rady, že musím dát organismu pár dní na „přeřízení“, že to je prostě jenom tím, že je na to zvyklý a že obvykle ráno nemusím vstávat brzy, jinak bych si na to rychle zvyknul. Ale nezvyknul. Byly doby, kdy jsem denně vstával po šesté. Od těch dob sice vím, že pokud existuje nějaké peklo (ve kterém bezpochyby nutně skončím), bude to tam o něco příjemnější, než co jsem zažíval ve zmíněném období. A navzdory vstávání v takovou nekřesťanskou hodinu se můj organismus nedokázal na podobný denní režim nikdy přeřídit, navzdory usilovnému snažení. Dřív než ve dvě, ve tři hodiny v noci jsem prostě neusnul, navzdory tomu, že jsem poté za tři hodiny vstával a celý den lidově řečeno „padal na hubu“. Prostě mám všechno z nějakého důvodu trochu posunuté. Moje tělo žije v jiném časovém pásmu, než ve kterém se nachází.
Pokud by šlo čistě o mně, nemám s tím po těch letech už příliš velké problémy. Pokud se můžu vyspat standardních sedm, osm hodin, nemám s tím nejmenší problém po stránce tělesné. Stačí se s tím zkrátka smířit (jedna z nejtěžších věcí v takové situaci) a najít si práci, kterou bude možné provozovat v aspoň trochu přijatelném denním rozvrhu (což se pravda mnohem líp řekne než udělá), nebo mít alespoň štěstí na šéfa, který je schopen tolerovat „pozdní“ příchody, pokud ví, že svou práci tak jako tak odvedete a že navíc nemáte problém v práci zůstat třeba do osmi nebo devíti hodin večer, zatímco vaši kolegové za pět minut pět (a v pátek spíš ve tři) přešlapují nedočkavě u vrátnice. A že ji třeba mnohdy odvedete ještě kvalitněji než by to udělali zmínění. Takových šéfů je stále akutní nedostatek, ale existují.
Ideální je samozřejmě být sám sobě šéfem – to má navíc výhodu (a nevýhodu) v tom, že můžete nezřídka pracovat skutečně vysloveně v noci. Nevím, jaké zkušenosti s tím má třeba právě Pixy, ale pro mě je období zhruba mezi půlnocí a čtvrtou až pátou hodinou ranní naprosto jednoznačně nejproduktivnějším obdobím celého dne. Noc je pro práci navíc naprosto ideální – neexistuje prakticky nic, co by vás od práce vyrušovalo nebo rozptylovalo. Během dne vás z práce neustále něco vytrhává – venku za okny jezdí jedno auto za druhým, vřískají děti, sousedi vám nad hlavou pořádají závody obézních slonů. A do toho samozřejmě telefony, SMSky a jiné internety. V noci je naproti tomu naprostý klid (pokud tedy zrovna po ulici nejde někdo, kdo má potřebu celému světu oznámit, že právě za pomoci alkoholu ověřil platnost evoluční teorie a lidstvo se skutečně vyvinulo ze zvířat). Můžete se na práci dokonale soustředit a takřka nic vás neruší. Za ty tři, čtyři hodiny, co v noci pracuji, udělám dohromady obvykle víc práce než za celý zbytek dne.
Takže se zkrátka s takovým nestandardním denním režimem dá v mnoha ohledech žít a dokonce ho do jisté míry chápat jako výhodu, nikoliv jako prokletí. Tedy nebýt toho, že většina z nás musí také nějak interagovat se zbytkem světa, fungujícím v jiném „časovém pásmu“. Okolní svět je (z asi vcelku pochopitelných důvodů) přizpůsoben zcela jinému dennímu režimu než vy sami – a neváhá vás na to při každé příležitosti upozornit.
S existencí obchodů, které mají běžně otevřeno do osmi, devíti večer, odpadá víceméně problém s nemožností zajít si po práci na nákup – jakkoliv sehnat třeba pečivo nebo uzeniny je samozřejmě stále do jisté míry problém, zejména s ohledem na to, že čeští obchodníci mají pozoruhodný zvyk mnohé zboží už tak hodinu před zavírací hodinou začít uklízet z regálů, balit do igelitů a podobně. Asi se bojí, že by jim ho zákazníci vykoupili. Ale zkrátka už nežijeme v dobách, kdy bylo třeba pro chleba a rohlíky vyrazit v sedm ráno, jinak jste měli smůlu.
Horší situace nastává třeba na úřadech. České úřady se občanů už tak dost bojí a mnohdy jim své brány stále otvírají jenom dva dny v týdnu (a mám podezření, že by přinejmenším někde s radostí ještě ubrali). Minimálně jeden z oněch dnů obvykle končívá někdy kolem jedné, možná druhé hodiny odpolední. Bodejť by ne, když je úřad otevřený třeba od sedmi hodin – šest hodin, to vám nestačí? Inu, bude muset, protože nikoho na úřadě skutečně nebude zajímat, že jste šli spát v pět ráno, takže se s velkým úsilím proberete v jedenáct, rychle se nasnídáte, vyřídíte pár nejnutnějších věcí, které na vás čekají, strávíte třičtvrtě hodiny na cestě na druhou stranu města…a na úřadě skončíte čtvrt hodiny před koncem úřední doby. Hádejte, jak se na vás budou úředníci dívat a jak s vámi budou jednat. Na druhou stranu, v tomhle ohledu jsou na tom lidi s relativně normálním denním režimem dost podobně – pochybuju, že někdo, kdo pracuje od osmi do čtyř nebo od devíti do pěti, bude kdovíjak nadšený z toho, že si na návštěvu úřadu musí vzít dovolenou. Že to má řešit elektronicky? Dobrý nápad, který má jen jedinou chybičku – úřady nezřídka vaši osobní přítomnost prostě vyžadují.
Úřady jsou ale naprosto nezajímavé ve srovnání s doktory – nakonec, jednou za čas si prostě přivstat a jít někam třeba v devět ráno nebývá zas takový problém, jakkoliv je to samozřejmě nepříjemné (asi těžko mohu já nebo podobně „postižení“ čekat, že kvůli pár „pomatencům“ někdo bude na úřadě sedět do sedmi do večera). Samozřejmě, celá řada doktorů už v dnešní době ordinuje i v odpoledních hodinách. To vám ale na druhou stranu u doktorů, ke kterým se musíte objednávat měsíc předem do jediného volného místa za příštího půl roku, připadajícího na sedm ráno, zas tak moc nepomůže. Na první pohled je u doktorů podobná situace jako s úřady – no co, tak prostě jednou vstanete brzo. Což jistě není velký problém, nebýt jedné skutečnosti – celá řada vyšetření či prohlídek je „kalibrovaná“ na určitou denní dobu, protože mnohé tělesné pochody se v závislosti na relativní denní době (z pohledu konkrétního organismu) prostě během dne mění. A pak se zkrátka nabízí otázka, k čemu mi je a jak platný má výsledek vyšetření, na které musím přijít řekněme v sedm ráno (tzn. vstávat někdy kolem šesté nejpozději)? Jak by se například lékař tvářil na výsledky, které místo v obvyklou dobu ranních aktivit pacienta, tedy třeba kolem osmé ráno, byly získány poté, co dotyčného násilně probudili ve tři v noci? Počítám, že by si raději nechal testy udělat znovu, protože pravděpodobně ví, že hodnoty, považované za normální, jsou nastavené na základě statistického vzorku normálních pacientů, nikoliv na základě hodnot, naměřených u pacientů uprostřed noci ve zcela jiném okamžiku jejich denního cyklu. Přesto ale v případě nás „sov“ nic takového lékaři nezohledňují a to dokonce ani po výslovném upozornění. Už jsem tu zmiňoval, že mě například naprosto nevybíravě vyhodili z laboratoře, když jsem tam přišel v pro mě aspoň trochu lidštějších a normálnějších devět hodin, s tím, že musím přijít před sedmou, jinak mám smůlu. A to navzdory tomu, že ordinační hodiny končily ve dvě odpoledne. Prostě buď přijdu nevyspaný a „rozhozený“ v sedm, nebo mám smůlu a vyšetření mi zkrátka neudělají. Výhrady nepomáhají. A nezřídka se lze dopracovat až k situacím jak z Hlavy 22 – například když mi bylo poté, co jsem na vyšetření tedy přišel nevyspaný v hodinu, požadovanou předpisy, sděleno, že tam jdu v podstatě úplně zbytečně, protože jsem evidentně nevyspaný a tudíž mi vyjdou zkreslené výsledky. Kdy tam tedy mám přijít, když v hodinu, kdy bych byl v „lepší kondici“, mě vyhodí s tím, že mám přijít dřív, a když přijdu dřív, tak mi pro změnu oznámí, že to v podstatě nemá smysl (a tím mě navíc ještě před vyšetřením vystresují, abych měl zkreslení výsledků skutečně jisté), to mi už ale neprozradili.
Na tom všem je ale zdaleka nejhorší to nepochopení a předsudky, s jakými člověk s nestandardním denním režimem musí běžně čelit a které naznačuje ve svém tweetu Pixy. Když někde řeknete, že jste vstávali v půl dvanácté, automaticky si vás celá řada lidí neomylně zaškatulkuje mezi flákače, lenochy nebo něco podobného. Na rozesílání mailů používám nezřídka doplněk, který mail, napsaný v noci, odešle třeba v devět ráno – protože pokud klientovi pošlete pracovní mail třeba ve čtyři ráno, bude na vás nejeden koukat hodně přes prsty („co za člověka rozesílá maily ve čtyři ráno?“) a v dnešní době mobilních a jiných notifikací ho dokonce můžete i vzbudit, což je sice technicky vzato jeho problém (nemá mít zapnuté notifikace), ale asi to nebude brát příliš vstřícně. Když u vás zazvoní pošťák v devět ráno a probudí vás tak po osvěžujících čtyřech hodinách spánku, okamžitě na něm vidíte, jak vás v duchu pohrdavě známkuje, protože v devět je přece každý normální člověk dávno vzhůru. Když jsem přišel na odběr krve v deset hodin, dívaly se na mě sestry jako na blázna (protože 99 % jejich pacientů opouští čekárnu dvě hodiny před tím, než jsem do ní já vstoupil), obzvlášť poté, co jsem prohlásil, že ano, jdu skutečně nalačno. Vysvětlování moc nepomáhá – na vysvětlení „já mám trochu posunutý denní režim a pracuju běžně do čtyř nebo pěti ráno“ jsem se dočkal dotazu, jestli dělám barmana v nočním podniku. A po odpovědi „ne, jsem překladatel“ se na tvářích přítomných objevil výraz, který v sobě kombinoval nevěřícný úžas („to si dělá srandu, ne?“) a stěží potlačovaný smích. Ano, chápu, jsem naprostý exot, protože vstávám a chodím spát o pár hodin později než vy. Ostudné. A podobně časté je to, že vás někdo sice chápe a neodsuzuje, ale neváhá vám poradit, abyste to tedy přece prostě změnili. „Tak choď dřív spát a nemusíš takové věci řešit, ne?“ To je samozřejmě hezká rada, ale účinek je podobný, jako když budete člověku, trpícímu depresemi opakovat, ať se sakra trochu usměje. Pro lidi s normálním denním režimem totiž není úplně snadné pochopit, že zaměňují příčinu a důsledek. Nejde o to, že bych chodil spát pozdě proto, že v noci pracuji – já pracuju v noci proto, že beztak chodím spát pozdě.
Magická věta „jsem po noční“ přitom skutečně, jak uvádí Pixy, vyvolává reakce zcela jiné, to už jsem si párkrát vyzkoušel. „Po noční“ je totiž vždycky jenom někdo, kdo je jinak docela normální, jenom ho zkrátka okolnosti přinutily dělat nepříjemnou práci. Pokud si tak počínáte dobrovolně, protože vám to vyhovuje a váš organismus tak je z nějakého důvodu nastavený, pak „po noční“ nejste. Jste prostě jenom podivná hříčka přírody, zrůda, která slouží v lepším případě k pobavení, v horším je jí třeba okázale pohrdat (dvojnásob, pokud jste ještě aspoň částečně „ajťák“). Slušný člověk přece za úsvitu vstává, ne chodí spát.
Myslíš, že kdyby ses přesunul do Ameriky, kde je posun 12 hodin, že bys tedy fungoval normálně nebo by ses časem zase posunul na noc? :)
To nevím, ale pokud je někdo ochotný zasponzorovat experiment, velice rád to vyzkouším!
Pekne sepsano. Mam to dost podobne, takze chapu. Koneckoncu jsou 2 druhy casu. Chronos – to je ten zelezny rad sveta vnuceny spolecnosti(viz nedavne rceni jisteho politika: „v noci pracuji jen kurvy“) a Kairos – prirozeny rytmus tela, ktery je individualni.
Dokonce jsou ohledne toho vedecke studie. Napriklad skupinu deti normalne vzbudili klasicky na budik do skoly a druhou nechali vyspat prirozene – tzn. dokud deti chtely spat, tak spaly. Druha skupina deti se ucila mnohem lepe a mela lepsi vysledky, jejich mozek totiz fungoval prirozene. Kazdy jsme zkratka vnitrne zadratovany jinak. Ostatne na vytrzeni ze snu drncicim/pipajicim nesmyslem je cosi hovadskeho.
Obcas, kdyz se rano vracim domu, castecne je mi jich lito, castecne se smeju nervnim, neprijemnym, zivajicim troskam na posledni chvili spechajicim do milovaneho zamestnani, kde nejdrive musi vypit pul litru kavy a vykourit par cigaret, aby mohly vubec fungovat.
Já těm nervním, nepříjemným troskám nicméně pořád trochu závidím, že práci úderem páté zanechají na pracovišti a mají volno, a že jim chodí na účet každý měsíc jistý a relativně uspokojivý příjem (přičemž jsou s obojím samozřejmě hrubě nespokojeny) ;)
Další sova se hlásí. +1000. Mám to ještě vyšperkováno tím, že beru tlumící psychofarmaka a tím, že někdy mi nestačí 8 hodin spánku a potřebuju 10. Naštěstí se to teďka zlepšilo, když jsem doktorku překecal na méně agresivní psycholéky a taky se to zlepšilo nějakými meditačními upgrady. Jinak v práci máme docházkový systém, takže pokud se mi nepovede vstát, odcházím pozdě: mám už vytipované hospody v Brně, které vaří do 24:00 případně 23:00 (večeřička).
danielsoft: Tak nakonec asi víš, že se mnou to taky bylo/je trochu komplikovanější, byť ne vinou léků, ale to už jsem tady ani neřešil.
…a stejně si myslím, že to „přeřízení“ možné je :-)
A to jsi zapomněl zmínit vůbec největší zlo jménem řemeslníci. Pokud člověk potřebuje v baráku cokoli – od opraváře pračky přes seřizovače topení po malíře nebo třeba řidiče s fůrou písku, zákonitě se srazí s jinou realitou „dělá se od šesti do dvou“. Za poslední tři roky, co stavím a následně opravuju barák jsem si toho užil měrou vrchovatou. A ostatně odtud pochází ten nápad s tím magickým slovem „noční“, protože to je pojem, kterému speciálně řemeslníci rozumějí ihned a bez jakéhokoli vysvětlování. Když jsem podesáté vysvětloval, že když přijdou v osm, je to na mě brzy, protože pracuju do pěti a tahle ranní hodina je pro mě vražedná, stejně se divně koukali a vyptávali a nechávali si dokola vysvětlovat a stejně nechápali. Až jednou jsem unaveně, zoufale a neschopen už cokoli vysvětlovat řekl „a nešlo by to později, budu po noční“ – a ejhle, hned to bylo „jasně, samozřejmě, to chápeme, v jedenáct už by to šlo, nebude to pána obtěžovat?“… Prostě „být po noční“ – obzvlášť na Kladně – je něco důvěrně známého, každý druhý patrně už v dětství chodil po špičkách kolem dědečka, co „byl po noční“ v Poldovce, nebo vypravovali tatínka „na noční“ na šachtu, „být po noční“ je v pořádku, normální, přirozené. Ale „dělat do pěti ráno“ (z vlastní vůle!) je ponocování, nezdravé, nepřirozené a úchylné. Fujky fuj.
A jinak jo: mám to úplně stejně. Mezi půlnocí a čtvrtou ranní udělám víc než za celý boží den. Samozřejmě je to hlavně biorytmem, mám velmi pomalý náběh, prvních několik hodin jedu na první signální a jsem rád, že reaguju na světlo, až večer mi hlava jede na plné obrátky a vypíná skokově rovnou do spánku. A pak samozřejmě i ten noční klid a pohoda… Akorát je to nejen ten klid samotný, ale hlavně to vědomí klidu – tj. nejde ani tak o to, že mě nic neruší, ale ještě víc to, že mě nic rušit nemůže a nebude. Vím, že za pět minut nezazvoní telefon ani zvonek u dveří, že nepřiběhne nějaké dítě, že má žízeň, nebo žena s potřebou probrat neodkladný a zásadní problém svého šatníku. Nemusím myslet na to, že možná někam musím jít, někam zavolat, něco vyřídit, že bych měl uvařit večeři, nakrmit kočku nebo že nesmím zapomenout zkontrolovat nějaké domácí úkoly – nic z toho prostě v noci nehrozí. Tyhle věci se v noci nedělají. V noci se nic neděje a nic neočekává a nic nemusí, což je pro mě asi víc než ten prostý fakt, je že klid.
danielsoft: 8 hodin spánku je u mě málokdy dosažitelný luxus. Většinou považuju za úspěch, pokud se mi podaří najít 6 hodin, až nepříjemně často je to jen 4-5 hodin. Dospávám o víkendech a kde se dá… Navíc já to mám komplikovaný jakýmsi psychickým blokem: i přesto, že jsem opravdu dlouho vzhůru, nějak nesnesu pocit vstát až po poledni. To pak mám velmi intenzivní pocit částečně ztraceného dne. Je to iracionální, ale je to tam. Takže i když usnu třeba až v pět, někdy i šest ráno, dám si budík aspoň na jedenáctou, abych „neprospal celý den“, jak se mi to pak jeví.
Palm: Prosté vstávání není problém. O dovolené mi přeštelování trvá dva, max. tři dny. Bez problémů usnu kolem půlnoci a vstanu sám, bez budíku do osmi. Jenže o to nejde. Já se o přeřízení snažil nedávno asi 3 měsíce, marně. Ani po měsíci časnějšího vstávání jsem prostě nebyl schopen za celé dopoledne nic kloudného udělat a doháněl to po večerech — ale protože jsem chodil dřív spát, moc jsem tomu dát nemohl. Tak jsem to vzdal a zase se smířil s noční realitou. Obávám se, že přirozený biorytmus se se – zachováním výkonu a kvality – převrátit prostě nedá. Skřivani mají holt rychlý náběh aktivity a pak pomalu během dne vyhořívají a vyhasínají, sovy mají naopak náběh pomalý a pozvolný s kulminací na opačné straně dne. S tím žádný časový posun nic moc nenadělá.
Palm Pre Plus: Je, ale jak u koho a taky do jaké míry. Ono je to prostě komplikovanější. To, co popisuje o komentář výš Pixy, třeba u mě sedí poměrně dost. Jsem schopen se klidně i o pár hodin posunout, ale dopoledne prostě vždycky stojí za houby, zatímco ve večerních hodinách jsem mnohem aktivnější a produktivnější a práce je mi mnohem příjemnější.
Pixy: Já s řemeslníky naštěstí nemám velké zkušenosti, to už spíš s těmi úřady nebo doktory. Menší práce většinou vyřídím sám, pokud to jde, a větší jsme zatím (klep klep) moc nepotřebovali. Ale ten „kladenský“ popis je samozřejmě naprosto přesný, dobře znám :)
BTW ten tvůj zmiňovaný psychický blok je IMO z velké části právě následkem toho externího tlaku společnosti s názorem, že spát třeba do dvanácti je nenormální a odsouzeníhodné. I když teda třeba v zimě je to samozřejmě složitější třeba proto, že pak jeden vstane a za chvíli se stmívá. A naopak hodně nesnáším chodit spát už za světla – čistě z psychických důvodů, tedy, nikoliv proto, že bych se pak hůř vyspal nebo tak něco.
Jo, chodit spát za světla jsem ani nezmiňoval, to taky nesnáším. Zvlášť v létě se snažím vždy skončit tak, abych byl v posteli dřív, než začne svítat (a než začnou řvát ptáci). Pane pane, nejsme my vlastně bráchové?
To bych ti asi nepřál.
(BTW skončit dřív, než začnou v létě řvát ptáci, je skoro nereálné, tady běžně řvou tak od půl třetí. I když ono tou dobou přinejmenším kolem slunovratu v podstatě už zvolna začíná svítat.)
Zajímavé. V lecčems se poznávám, ale s tím rozdílem, že já mám v sobě dvě „osobnosti“. Teď se tedy budu soustředit jenom na pracovní činnost:
Pokud potřebuju hodně programovat, tak na to chci mít klid a k tomu je ideální právě ta noční doba – například prakticky celou diplomku jsem napsal někdy mezi půlnocí a třetí ráno a nebylo to proto, že bych jindy neměl čas. Totéž platí i dnes, ale občas jsem omezený tím, že je třeba být přes den „na telefonu“ a k dispozici kolegům/zákazníkům, takže si ponocování můžu dovolit jenom někdy a i tak se snažím to omezit třetí hodinou ranní (cíleně, neměl bych problém být vzhůru do pěti).
Druhá osobnost zase velmi dobře funguje v ranních hodinách (řekněme vstávání v sedm a od osmi práce). Ale tam si musím vnutit režim, který říká (např.) „V sedm vstáváš a od osmi pracuješ, žádné Okouny a nic podobného“. Skoro až „vojenský“ způsob fungování. Zní to možná zvláštně, ale funguje to a přináší to jistou formu uspokojení.
Problém, který mám s ponocováním, není daný ani tak společensky (i když se občas setkávám s názorem, že když spím do půl jedenácté, tak asi nemám moc práce), ale ten, že nemám rád, když ze dne „nic nemám“. Prostě vstanu a než se rozkoukám, je tma. Obzvlášť výrazné je to v zimě. V létě pak navíc nerad chodím spát za svítání, mám pak pocit, že jsem to přehnal.
No asi je to moje povídání takové nějaké bez pointy, ale tohle je zrovna téma, které je mi docela blízké, takže díky za článek.
míval jsem to stejně, ale čím víc dětí a rodinného života, byl jsem na noční unavenější a unavenější. změnil jsem systém, chodil spát „normálně“ a začal vstávat dřív. kolem čtvrté. do úplného klidu a kafe na zápraží mě dokonale probudilo a než všichni vstali stíhal jsem práci. no a dvě hodinky dopoledního spánku mě stačili na to, abych mohl žít i přes den)
kříženec sovy se skřivanem.
píp.