Další ukázky z volné série „ta fotka je šedivá“.
Originály těchhle fotek si ode mne zase jednou vysloužily uvedené označení. Abych demonstroval, oč jde, pár z nich jsem takhle „rozpůlil“ a jednu jejich část upravil podle svého vkusu tak, aby „šedivá“ nebyla. Níže vložený náhled vede na album se třemi ilustračními fotografiemi.
 |
| Šedivá fotka 2 |
Fotit bílá (nebo černá) zvířata je vždycky problém, protože jsou oproti zbytku scenérie hrozně kontrastní a snadno dojde k přepalům, ať už světlým nebo tmavým. Algoritmy ve foťácích a programech pro zpracování fotek se tomu třeba právě v případě bílého objektu snaží předejít tím, že stáhnou expozici a potažmo úroveň bílé tak, aby se z bílé stala spíše světle šedivá v naději, že tím zachrání přepálení těch nejsvětlejších míst. Problém je v tom, že to moc dobře nefunguje – když si srovnáte obě poloviny fotky, zjistíte, že (pokud máte dobře nastavený monitor) se ani v „mojí“ verzi žádné detaily neztrácejí, není tam víc přepalů, pouze se zvýšil jas dané barvy. Původně se nejsvětlejší místa pohybovala v RGB hodnotách někde kolem 227, 227, 227, po mojí úpravě jsou takřka „na doraz“ na 255, 255, 255, čili oproti původnímu velmi konzervativnímu nastavení využívám skutečně celý dostupný rozsah jasu/barev. Fotografii to tak ve výsledku nezanedbatelně projasní, ale nikoliv za cenu prosvětlení stínů (což by snížilo kontrast a fotografie by byla šedivá dál, jenom světlejší).
Abych trochu zlepšil kontrast, potahal jsem trochu i za dolní konec histogramu a trochu zvýraznil stíny, a střední část pak doladil tak, aby fotografie nebyla příliš světlá, ale současně se některé tmavší detaily, které jsou na zdrojové fotce dostupné (například oči) nezměnily v černé skvrny zcela bez detailu. Úroveň výsledného kontrastu je samozřejmě do značné míry otázkou subjektivního vkusu, ale snažil jsem se vyhnout nějakým výslovným extrémům nad rámec běžného standardu. Na všech třech fotografiích je ale myslím velice jasně patrné, že z nich byl odstraněn „igelitový závoj“, pro dnešní digitální fotografie bohužel velice charakteristický.
Nakonec jsem ještě celou fotografii (tedy tu „svou“ polovinu) trochu doostřil pomocí decentní Unsharp Mask, což pomohlo alespoň trochu vytáhnout ze slévajících se bílých ploch nějakou kresbu, pokud tam tedy byla ve zdrojové fotografii dostupná – což mnohdy nebyla, protože, jak jsem říkal, originál byl přepálený tak jako tak (jak jsem zmínil, třeba u bílého psa velmi obvyklý problém), jen se to program pro zpracování fotografie pokusil „zamaskovat“ stažením jasu a kontrastu.
Díky autorovi původních fotografií za svolení je použít pro ilustraci.
noooo predísť tomu by sa dalo, správnou expozícoiu a dobrým dopadom svetla :o) ale ak sa nedá, treba si pomôcť postprocesom :o) ale dobrá práca.
Problém je, že v automatickém nebo poloautomatickém režimu, kterým asi nejčastěji většina lidí fotí, se té „správné expozice“ mnohdy v podstatě nedá docílit, obzvlášť třeba při focení momentek, kdy se situace relativně rychle mění – film byl v tomhle přece jen o poznání pružnější a i tak se leccos řešilo až u zvětšováku, tedy v podstatě během „postprocesu“. Navíc je IMO jednodušší dotáhnout to snadno a rychle v počítači, než při exponování trnout hrůzou, jestli jsem expozici nastavil správně, nebo jestli jsem to přehnal a místo bílého psa, už tak problematického subjektu, budu mít přepálený bílý flek, se kterým už nic neudělám, a tudíž fotky k ničemu.
Osobně zastávám názor, že u digitálů je sice vhodné exponovat co nejvíc „doprava“, ale je třeba si tam nechat jistou rezervu a tudíž je lepší mírně podexponovat než (byť mírně) přeexponovat (protože i se silně podexponovanou digitální fotkou se dá leccos dělat, zatímco s přeexponovanou nejde mnohdy skoro nic).