Drahá Ester. Ztratil jsem přehled o tom, kolik dní jsem tu už strávil a kolikrát jsem se sem vracel. Vše je mi tu nyní tak povědomé, že musím vynakládat vědomé úsilí, abych skutečně vnímal tvary a struktury, které mne obklopují. Mohl bych po zdejších skaliskách klopýtat poslepu, balancovat na samých hranách útesů, aniž bych cítil obavy z toho, že sklouznu a zřítím se do neklidných mořských vod. Krom toho jsem vždy zastával názor, že pokud se má člověk zřítit dolů, je důležité, aby padal s očima dokořán.
Hra Dear Esther není ve své podstatě ničím novým. Původně vznikla v roce 2008 jako volně šiřitelný mod pro Source engine (neustále vylepšovaný engine, na kterém fungují hry od Valve, v jeho poslední inkarnaci například Portal 2). Už tehdy se jednalo o poměrně kontroverzní záležitost – nejčastěji probíraným tématem v souvislosti s Dear Esther bylo jednoznačně to, zda je vůbec možné tento mod označovat za hru. Nyní se k nám Dear Esther dostává ve své komerční podobě s výrazně vylepšenou prezentací – a pokud se podíváte na diskuse pod recenzemi, které se v posledních dnech objevily i na mainstreamových herních serverech (zatímco dříve byla Dear Esther spíše doménou menších a „odvážnějších“ recenzentských serverů), dají se shrnout velice podobně. Většina komentujících si dotčeně stěžuje, že něco takového přece vůbec není hra (dovedené k dokonalosti některými servery samotnými, které Dear Esther z nedostatku možností řadí do naprosto absurdní rubriky „first person shooter“), a mnohdy si stěžují, proč vlastně něco takového někdo měl potřebu recenzovat.
Dear Esther totiž skutečně pracuje s termínem „hra“ velice volně. Marně jsem přemýšlel, jak tenhle počin označit vhodněji, ale nic uspokojivého mě nenapadlo. Pohrával jsem si s myšlenkou „interaktivní film“, ale to je zavádějící, protože pod tímto označením si většina hráčů patrně představí přihlouplé střílečky z dob rozvoje CD mechanik typu Mad Dog McCree a podobných počinů (nejen) firmy American Laser Games, ke kterým se žádný slušný člověk dnes nehlásí. O něco přesnější by možná bylo označení „interaktivní povídka“ či „interaktivní báseň“, jenže i tady narazíme na jeden zádrhel – v Dear Esther toho vlastně interaktivního tak moc není.
Samotná náplň této hry totiž spočívá v podstatě pouze v procházení se po liduprázdném ostrově. Nic jiného se v této hře po hráči (nebo čtenáři, chcete-li) vlastně nechce. Není tu žádné tlačítko, kterým by se dalo s okolím interagovat, není tu dokonce ani možnost běhu či skákání. Jedinou hráčovou činností po herní stránce je chození. V některých tmavších lokacích se vám automaticky rozsvítí baterka a po jejich opuštění zase automaticky zhasne. A jedinou další činností, kterou můžete ovlivnit, je jakési „naklonění se“ blíže k předmětu na který se díváte. Nic dalšího tu opravdu není. Nejsou tu žádní nepřátelé lidští ani nadpřirození, není tu vlastně vůbec nic, co by Dear Esther vysloužilo plnohodnotné označení „hra“. Můžete se procházet (v rámci někdy až poněkud násilně ohraničeného „tunelu“), rozhlížet se, poslouchat. A jít stále kupředu. Cesta se sice občas větví, ale kupředu vede vždy jen jediná – odbočky se zanedlouho zase spojují nebo končí slepou uličkou.
Někteří recenzenti označují Dear Esther za duchařský příběh. To je svým způsobem také poměrně výstižné, ale přesto silně zavádějící. V Dear Esther se nedočkáte žádných laciných (ani nákladných) lekaček, jaké jsou pro duchařské příběhy obvykle typické. Co má Dear Esther s kvalitními duchařskými příběhy ale společného je atmosféra. Procházíte se po zcela opuštěném skotském ostrově s veškerou malebně tísnivou atmosférou, která se s takovou skutečností pojí, a veškeré stopy civilizace, na které narážíte, jsou ve značném stádiu poničení či rozkladu – kromě vysílače na nejvyšším bodu ostrova, který vás celou hrou provází a je neustále na dohled. Tu a tam narazíte na známku toho, že na ostrově někdo v minulosti dávné i nedávné přebýval, ale to je vše. S postupem času také narážíte na méně obvyklé stopy lidské přítomnosti – rozsvícené svíčky, které lemují vaši cestu, nápisy a kresby na zdech.
I s jejich pomocí pak dáváte dohromady to, oč v Dear Esther jde kromě celkového zážitku primárně – tedy příběh. Ten je zprostředkován jednak zmíněnými nápisy a kresbami, ale především citáty z knih a deníků, které hráči na specifických místech automaticky začne předčítat vypravěč. Je dlužno podotknout, že jsou voleny částečně náhodně, takže ne vždy musíte na stejném místě slyšet stejný úryvek. Ty navíc nejsou řazeny chronologicky a není vždy úplně jasné, kdo je jejich autorem ani čeho se přesně týkají. Na hráči je, aby se je sám pokusil poskládat dohromady a vytvořil si tak představu o tom, jaký má příběh a vlastně i hra samotná smysl. Dlužno podotknout, že původní mod byl v tomto ohledu poněkud méně jednoznačný, v rámci přepracování a jistého rozšíření komerční verze došlo také k vyjasnění nejednoznačnosti některých pasáží, jakkoliv si vše stále zachovává slušnou dávku tajemnosti. A i díky tomu je tak bezpochyby komerční verze Dear Esther zajímavá i pro ty, kteří původní mod hráli a znají – najdete tu zkrátka jisté odlišnosti.
Pokud budeme ale hovořit o odlišnostech původního modu a komerční verze, pak je třeba zmínit především jednu věc, a to sice grafiku. Původní mod měl sice ještě temnější atmosféru díky všudypřítomné mlze (v galerii, linkované níže, je zařazen také alespoň jeden screenshot z původní verze pro srovnání), ale komerční verze ho trumfuje v jiném ohledu – je totiž naprosto nádherná. Nečekejte sice žádné špičkové výstřelky nejnovějších grafických technologií, ale i bez nich vypadá Dear Esther v novém kabátě naprosto úchvatně a kontrast krásného ostrova a rozkladu, který se na něm nachází, je tak ještě mnohem intenzivnější. Původní mod jsem hrál primárně proto, že mě zajímal příběh a chtěl jsem mu přijít na kloub. Remake si mou pozornost držel svým pozoruhodným vizuálem. Zejména pasáže v jeskyních (ze kterých jsem záměrně nepřiložil příliš mnoho screenshotů – i proto, že statický screenshot je jen chabou reprezentací trojrozměrného prostoru) jsou skutečně úžasné a nemohl jsem se od hry odtrhnout. Možná i proto však řada nespokojených hráčů, kteří očekávali od Dear Esther něco docela jiného, označuje tuto hru za pouhé tech demo. Možná mají pravdu, ale tech demo poutavé a úžasné.
Dear Esther ale rozhodně není bez chyb. Už jsem zmínil problém s tím, že je vaše cesta místy až příliš násilně omezená. Nádherné prostředí ostrova přímo vybízí k tomu sestoupit z vyšlapané cesty a jít se rozhlédnout z tamtoho vrcholku či z támhleté skály. Bohužel to není možné, hra vás dříve či později zarazí a na dané místo se prostě nedostanete. Přijde mi to škoda. Stejně tak prostředí hráče občas svádí ke zcela nevinným, ale lákavým činnostem, které by v kůži hlavního hrdiny možná chtěl dělat – prolistovat polorozpadlou a ohořelou knihu, sebrat na pláži oblázek a hodit ho do vody, postrčit předmět, který plave na dosah ruky na hladině. Je samozřejmě otázkou, jak by něco takového ovlivnilo celkový prožitek ze hry, ale dle mého názoru by mu to neubralo. Nicméně to tady zkrátka není možné. Stejně tak občas trochu obtěžuje možná až příliš rozvážné tempo, kterým se hlavní hrdina pohybuje – pokud strávíte minutu cestou do slepé uličky, čeká vás následně další minuta návratu. Možná by bylo příjemné mít možnost alespoň trochu přidat do kroku. Ale je také docela dobře možné, že by taková možnost poklidnou atmosféru Dear Esther zcela zlikvidovala, takže posouzení toho, zda jde skutečně o zápor, nechám na jiných.
Ještě jeden potenciální zápor ale Dear Esther má. Tím je totiž cena. V současné době (hra byla na Steamu zveřejněna na sv. Valentýna, tedy 14. února) vychází v přepočtu na nějakých 180 Kč. Za tyto peníze dostanete zhruba hodinu a půl až dvě hodiny „herního“ času. Pravděpodobně ho nebudete litovat, ale jsou to zkrátka „pouhé“ dvě hodiny. Je možné argumentovat tím, že to je v dnešní době cena jednoho lístku do kina a že je například velice pravděpodobné, že budete mít chuť si Dear Esther jako já projít opakovaně, i když to nemáte jindy ve zvyku, nebo že to vychází pořád lépe než standardní FPS za 1400,- i více korun, kterou dnes běžně dohrajete za šest i méně hodin a nemáte chuť se k ní někdy vracet, ale to jsou všechny jen teorie. Nedělám si příliš velké naděje, že zejména u nás, kde lidem často přijde zatěžko dát třicet korun za aplikaci na Android Marketu, se bude chtít platit téměř dvě stovky za slabé dvě hodiny hry, která není vlastně ani skutečnou hrou. Ale myslím (nebo aspoň doufám), že ti, kteří do ní tuhle relativně zanedbatelnou částku investují, toho nebudou příliš litovat. Nakonec, tvůrcům hry se náklady na ni zásluhou neočekávaně úspěšného prodeje zaplatily tuším po šesti hodinách od uvedení. A pokud vám to opravdu přijde jako přehnaně vysoká cena a přesto byste chtěli Dear Esther poznat, pořád je tu možnost sáhnout alespoň po původním modu, který je zdarma. Jakkoliv budete ochuzeni o pozoruhodnou grafickou stránku remaku.
90 %
