Úplně na samém začátku raději hned jedno upozornění pro rodinu a blízké, kterým záleží na mém zdravotním stavu – nelekejte se nadpisu a pokračujte ve čtení. Ono to je celé (takřka jistě) jiné, než se z něj zdá. A těm z vás, kteří jste o celé situaci nevěděli, se tímto moc omlouvám, ale nechtěl jsem vám prostě přidělávat starosti, dokud nebudu mít větší jistotu toho, co mi tvrdí doktoři. Tu sice stále ještě bohužel úplně nemám, ale vzhledem k tomu, jak se celá situace vyvíjí, jsem tenhle příspěvek zkrátka už musel napsat.
Současně musím přiznat, že se jedná o příspěvek, nad jehož zveřejněním jsem hodně dlouho váhal. Je to patrně nejosobnější věc, jakou jsem tu doteď kdy řešil. Ale současně mě zkrátka moje zážitky nutí podělit se o ně veřejně, protože se obávám, že to, co jsem prožil v uplynulých týdnech a měsících a vlastně ještě stále prožívám, by mohlo oslovit a třeba snad i trochu pomoci někomu dalšímu. A i kdyby byl jediný, tak to za tohle veřejné „odhalení“ stálo.
Řeč bude totiž ve skutečnosti primárně o lékařích, jejich postoji k pacientovi a také o tom, jak dost možná poměrně běžně probíhá diagnostika chorob. A jak je u mě obvyklé, nebude to úplně nejkratší, ale budu se snažit uvádět jen věci, které jsou skutečně relevantní – jakkoliv se to tak minimálně zpočátku nemusí jevit.
