Living at the edge of the world

Větu v titulku tohoto postu například z mých úst uslyšíte velice často a považuji ji za poměrně běžný a výstižný výraz, kterým fotografové popisují specifickou podobu některých fotografií – což byl ostatně důvod, proč jsem tenhle výraz převzal i já, fotograf velmi amatérský. Často ale zjišťuji, že si tenhle obrat i lidé, u kterých bych to nečekal, nejsou schopni vyložit správně a například se domnívají, že je „šedivou fotkou“ myšlena fotografie s tlumenými, nevýraznými barvami, nebo vůbec netuší, o čem je řeč. Pokud se tedy chcete dozvědět, co je „šedivá fotka“, proč je dneska šedivých fotek tolik a také alespoň v rychlosti to, jak šedivou fotku opravit, pokračujte ve čtení.

Abychom jasně ukázali, jak vypadá taková šedivá fotografie, jednu sem vložím. Je doba návratů z dovolených, takže využiji jednu svou starší dovolenkovou fotografii (ponechme stranou její kvalitu či uměleckou hodnotu). Podotýkám jen, že tahle fotografie byla v původní verzi z fotoaparátu „nešedivá“ a zcela v pořádku, „šedivku“ jsem se z ní jen pokusil zpětně vygenerovat pro ilustrační účely. Mimochodem, jako obvykle se všechny fotografie v tomto textu dají rozkliknout na větší verzi.

Takhle nějak by mohla vypadat klasická dovolenková fotografie, která řadovému amatérskému fotografovi vypadne nejčastěji z nějakého digitálního kompaktu. Slůvko „digitální“ zmiňuji záměrně, protože právě digitální fotoaparáty přispěly k obrovskému rozšíření „šedivek“.

Když se na tuhle fotografii podívá někdo nezkušeným okem (to není mimochodem míněno jako posměšek, řada lidí prostě tyhle věci nevidí a nemá je potřebu vidět, na tom není nic špatného), pravděpodobně mu na ní nepřijde nic divného. Prostě normální fotografie přímořské krajiny. Pokud ale máte oko trochu trénované, všimnete si dvou zásadních věcí: jednak je fotografie celkově podexponovaná, takže je poměrně tmavá (byla focena za normálního slunečného dne, respektive pozdního odpoledne), a jednak má poměrně nízký kontrast. Nikde se na ní nevyskytují žádná opravdu jasná místa – nejsvětlejším místem jsou z pochopitelných důvodů oblaka, zejména v levém horním rohu, ale ani jejich nejzářivější plochy se nedají označit za bílé (tedy pokud máte uspokojivě seřízený monitor, což je samozřejmě naprostý základ jakéhokoliv posuzování fotografií). U skutečných „šedivek“ je celý tento efekt mnohdy ještě zesílený (jak jsem zmiňoval, zde jsem se pouze pokoušel o jeho simulaci) a často dospěje až do stavu, kdy působí dojmem, jako byste při fotografování před objektiv natáhli jemnou vrstvu igelitu – prostě je to všechno takové divně zastřené a není to ono. Specialistou na „igelitový efekt“ je firma Olympus, která tímto efektem vybavila takřka všechny své kompakty (které jsou bohužel mezi domácími fotografy poměrně oblíbené pro svou nízkou cenu). Všimněte si přitom, že barevně je celá fotografie poměrně uspokojivá – „šedivost“, o které mluvíme, zkrátka se sytostí barev příliš nesouvisí (byť na ni, stejně jako na barevné podání, samozřejmě logicky jistý vliv má i tak – u fotografií všechno alespoň do jisté míry souvisí se vším).

Proč k „igelitovému efektu“ neboli efektu „šedivé fotky“ dochází a proč je tenhle efekt dnes v naprosté většině případů spjatý s digitálními fotoaparáty (odtud výroky typu „obvyklá digitální šedivka“)? Z velice prostých důvodů. Digitální fotoaparáty, respektive jejich snímače, mají vlastnosti, které se od vlastností klasického filmu poměrně dost liší. Mimo jiné tím, že obvykle o poznání hůře než film snášejí tzv. „přepaly“, tedy lokální přeexponování (tím by na ilustrační fotografii mohly být například světlé plochy zmíněných mraků). Film si je s přepaly obvykle schopen poradit lépe, v přepalech u něj dochází k pomalejší ztrátě detailů než u digitálního čipu (tedy obvykle – tohle je jedna z věcí, kterou se od sebe liší různé druhy filmů, diapozitivy mají svým chováním blíže k digitálním fotoaparátům, ale ani u nich obvykle přepaly nevznikají tak snadno a nevratně jako u digitálů). Naopak v oblasti tmavých odstínů, tedy tzv. stínů, je digitální snímač obvykle nezanedbatelně pružnější médium než film – velice často se ze zdánlivě naprosto černých ploch dají na digitálních fotografiích dostat pozoruhodné detaily.

Z výše uvedeného tedy vyplývá jedno ze základních pravidel digitální fotografie – expoziční čas je vhodné volit tak, abychom se těsně vyhnuli vzniku světlých přepalů, protože s těmi toho u běžných fotoaparátů už obvykle mnoho nenaděláme. Ale pokud se vzniku přepalů vyhneme s příliš velkou rezervou, vzniká přesně to, o čem tu mluvíme – „šedivá fotografie“, která je podexponovaná (aby se vyhnula přepalům) a má příliš nízký kontrast, protože využívá jen část dynamického rozsahu jasu, který má k dispozici.

Mohlo by se zdát, že nastavit automatiku fotoaparátu tak, aby se co nejvíce vyhnula „igelitovému efektu“ a přitom na fotografii nevyráběla nadměrné přepaly, by mělo být poměrně snadné. Bohužel to v praxi tak snadné není, protože zkrátka máme co do činění s více či méně komplikovaným algoritmem. Fotograf sám obvykle dokáže velice dobře posoudit, jakou expozici zvolit, ať už s asistencí automatiky nebo ručně – bere v potaz povahu celé zabírané scény a tudíž například ví, že mraky vlevo nahoře by klidně mohly být na několika místech přepálené a fotografii by to nijak zásadně neublížilo, spíše naopak, zatímco na nějaké jiné fotografii nesmí být skutečně ani stopa po jakémkoliv přepalu. Pro automat je ale každá scéna naprosto stejná – je to jen shluk množství různě světlých ploch, pro které musí vyhodnotit správnou expozici. Automat netuší, zda světlá plocha v levé části představuje na výsledné fotografii mraky nebo obličej, a proto se za všech okolností řídí pevně danými, univerzálními pravidly – a ta logicky nedávají za každých okolností nejlepší možné výsledky, právě proto, že jsou univerzální. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že výrobce fotoaparátu zanese nezřídka do algoritmů automatické expozice jistou toleranci, jakousi pojistku proti přepalům – a „digitální šedivka“ je na světě.

Napravit nebo alespoň vylepšit šedivou fotku, jakmile se ji naučíte rozpoznávat, je naštěstí ve většině případů poměrně triviální a nástroje pro to najdete v prakticky každém programu pro základní úpravy fotografií. Já pro potřeby drobných korekcí fotografií, které jsem nezpracoval RAW konvertorem, používám program Paintshop Pro, takže budu vše ilustrovat jeho prostřednictvím, ale jak jsem zmínil, stejné (nebo obdobné se stejným účelem) nástroje najdete v naprosté většině programů pro byť jen základní zpracování fotografií.

Nejprve si tedy otevřu naši úvodní „šedivku“ a podívám se na její histogram (zde rovnou prostřednictvím funkce Levels / Úrovně):

Pokud někdo neví, co je histogram, pak vězte, že je to v podstatě grafická reprezentace rozložení jasové složky fotografie. Vodorovná osa udává jas bodu v rozmezí 0-255 (standardní PC je schopno zobrazit v každém barevném kanálu skutečně pouze 255 úrovní jasu), svislá pak udává množství bodů o daném jasu. Čím více je na fotografii bodů o daném jasu, tím vyšší sloupec v daném bodě vodorovné osy je – pokud bych například vyfotil hvězdnou oblohu, bude mít histogram takové fotografie vysoké sloupce v řekněme první čtvrtině zleva, protože naprostou většinu fotografie bude tvořit velmi tmavé nebe, potom nebude takřka nic a úplně na konci vpravo bude pravděpodobně znatelně nižší úzká špička, představující pixely hvězd samotných. Pokud bych naopak vyfotografoval souvislý přechod z černé do bílé, bude mít histogram takové fotografie po celé délce vodorovné osy takřka konstantní výšku bez jakýchkoliv výkyvů – protože budou na fotografii obsaženy ve stejné míře body všech jasových úrovní.

Naše fotografie má tedy víceméně standardní základní tvar histogramu pro podobnou scénu, který je ve své střední části poměrně rovnoměrný a na obě strany relativně zvolna a přirozeně klesá. Nikde nevidíme žádný nepřirozený skok. Co se ale týče jeho umístění na vodorovné ose, to už bohužel tak ideální není. Jak si můžete všimnout, histogram není po vodorovné ose rozložený příliš rovnoměrně – je relativně natěsnaný v prvních dvou třetinách vodorovné osy a takřka celá poslední čtvrtina dostupného jasového rozsahu vůbec není využita. To je právě projev podexponování (nahuštění histogramu směrem doleva) a „igelitového efektu“ (nevyužitá velká část jasového rozsahu). V grafickém znázornění tu hezky vidíme skutečnost, že se na naší ukázkové fotografii vyskytuje poměrně málo světlých míst a i ta nejsvětlejší z nich mají úroveň jasu jen zhruba kolem 200 z dostupných 255 – jinými slovy to, co by mělo být zářivě bílé, je na naší fotografii ve skutečnosti šedivé. Pokud by naopak fotografie obsahovala přepaly, pak by histogram zasahoval až zcela k pravému okraji a tam by byl v nenulové výšce nepřirozeně uřízlý – protože 255 je maximální hodnota jasu, jakou jsme schopni zobrazit. Cokoliv, co by se na histogramu nacházelo ještě více vpravo a tedy by teoreticky mělo ještě vyšší jas než nejvyšší, je zkrátka stále zobrazeno nejvyšším dostupným jasem. V podstatě to lze chápat tak, že je váš monitor „oslněný“ ;)

Vrátíme se ale k naší fotografii. Abychom odstranili její „šedivost“, musíme histogram „natáhnout“ tak, aby byl po vodorovné ose rozložený rovnoměrněji a aby vpravo pokud možno končil zhruba na nejvyšší možné hodnotě, což v případě nástroje Levels provedeme velice snadným potaháním za tři ovládací prvky, které nám zastupují levý a pravý konec budoucího nového histogramu a také polohu „středního bodu“, jehož pomocí můžeme histogram v levé či pravé polovině v podstatě jakoby roztáhnout nebo naopak stěsnat a tím ovlivnit celkový jas a kontrast fotografie. Mnohem jednodušší než to vysvětlovat je prostě si chování těchto tří ovládacích prvků a jejich vzájemnou závislost zkusit, obvykle vidíte náhled změn předtím, než je definitivně potvrdíte.

Záměrně přitom říkám, že by histogram v našem případě měl vpravo končit „zhruba“ na nejvyšší možné hodnotě, protože jak vidíte na screenshotu, zcela vědomě a záměrně jsem úrovněmi potahal takovým způsobem, že mi část histogramu přečnívá doprava a tím na fotografii vznikají přepaly. Mně tam ale vizuálně nevadí, jistou úroveň přepalů dokáže lidský mozek bez problémů tolerovat a v některých případech mu ani nepřijdou nepatřičné – jako třeba v tomto případě, kdy se samozřejmě primárně týkají našich mraků v levé horní části. Mraky jsou zkrátka i ve skutečnosti zářivě bílé a pokud to nepřeženete, určitá úroveň přepalů vám u nich bez problémů projde a vy tím získáte o kousek větší prostor pro korekce zbytku fotografie. Pro míru tolerovatelných přepalů asi žádná konkrétní pravidla neexistují – je třeba se řídit primárně citem. Rozhodně je velmi žádoucí to nepřehnat a postupovat velmi umírněně, ale na druhou stranu není třeba se přepalů v řadě situací obávat tak, jak to občas mezi dnešními digitálními fotografy, odchovanými výše uvedenými skutečnostmi o charakteristikách digitálních snímačů, vídám – ti často mívají z přepalů doslova panickou hrůzu a pokud je na fotografii byť jediný přepálený bod, považují ji automaticky za zkaženou. To je pochopitelně nesmysl. Ale rozhodně platí například to, že byste se měli spíše vyhnout přepalům na hlavním subjektu fotografie, pokud není oslnivý jas jeho běžnou vlastností jako třeba v případě našich mraků, a velmi obezřetně je s přepaly třeba zacházet také v případě lidí. Ale to by v zásadě bylo na celý samostatný článek.

Stejnou filozofii jsem uplatnil i v levé části histogramu, které se tento text týká naprosto stejně jako té pravé – mnou demonstrovaný příklad „šedivky“ je sice zdaleka nejobvyklejší, ale stejně dobře vyrobíte „šedivou“ fotografii i v případě, že na ní nebudou žádné dostatečně tmavé plochy, tedy že její histogram bude začínat více vpravo, nikoliv hned na začátku vodorovné osy. Do levé části histogramu jsem tu já ale zasáhl jen velice mírně, protože to víceméně nebylo třeba. Pozor na skutečnost, že „černé přepaly“ jsou na fotografiích pro oko obvykle rušivější než ty světlé, i když pochopitelně za všech okolností záleží primárně na tom, co na fotografii je. Stručně řečeno – smyslem těchto korekcí je to, aby ve výsledku vaše fotografie v maximální možné míře využívala celý dostupný dynamický rosah, aby obsahovala jak místa s nulovým nebo takřka nulovým jasem, tak i místa s jasem maximálním nebo téměř maximálním. Existují samozřejmě případy, kdy se takovému výsledku chceme z nějakého důvodu vyhnout, ale to jsou spíše specifické situace a ten, kdo je řeší, tenhle text stejně nemá potřebu číst, protože má takové základy dávno za sebou. V běžných podmínkách obyčejné „rekreační“ fotografie zkrátka takřka bezvýhradně platí uvedené, tedy že pokud fotografie nemá být „šedivá“ a má působit dobře, měl by její histogram plně využívat celý dostupný jasový rozsah.

Podívejme se tedy na fotografii po této korekci:

Pokud si původní a upravenou fotografii porovnáte vedle sebe, pak jistě zjistíte, že namísto původní tmavé a zastřené fotografie máme před sebou fotografii, která je sice stále poněkud tmavší a která ztratila malou část kresby v nejsvětlejších plochách mraků, ale celkově přišla o svou „digitální šedivost“, působí jako celek o poznání „zářivěji“ a mnohem více působí dojmem, že byla fotografována za slunečného přímořského odpoledne a nikoliv během soumraku či pod mrakem. Prostě přesně tak, jako by někdo z pomyslného objektivu strhnul ten několikrát zmiňovaný „igelit“. Stále není sice z mého pohledu tak úplně ideální (na můj vkus by krajina mohla být světlejší), ale rozhodně je o poznání lepší než předtím. A v případě skutečné „igelitové“ fotografie, nikoliv simulované, je proměna mnohdy ještě výraznější.

Nakonec se ještě pro zajímavost podívejme na histogram naší upravené fotografie:

Jak si můžete všimnout, histogram je nyní po vodorovné ose rozprostřený mnohem rovnoměrněji než v případě původní fotografie. Levá část je poněkud nahuštěnější než ta pravá, ale dokonalá souměrnost rozhodně není vždy žádoucí. Odlišnými korekcemi by se i s tím pochopitelně dalo leccos dělat, ale to už záleží na subjektivním vkusu. Já mám fotografie raději spíše kontrastnější, takže jsem volil korekce takovéto.

Pokud se zdá, že je výše zmíněný postup časově náročný, vězte, že to je skutečně jen dojem – jakmile vám přejde do krve, je to vše otázkou několika vteřin, které za to rozhodně stojí. Navíc se časem „šedivé fotky“ naučíte rozpoznávat na první pohled (což je pravda poněkud sporná výhoda, protože současně bohužel zjistíte, že jsme jimi dnes už skutečně zavaleni a není před nimi úniku) a především se (pokud máte slušný a správně nastavený monitor) naučíte výše uvedené korekce dělat i „od oka“, bez nutnosti sledovat histogram, což vše samozřejmě ještě urychlí.

Dlužno ještě také podotknout, že se situace přece jen zvolna zlepšuje – některé firmy své expoziční algoritmy dnes už nastavují poměrně „odvážně“, takže výsledkem nejsou zdaleka tak šedivé fotky jako dřív, a nezanedbatelný vliv na to také mají pokroky v oblasti hardwarové – ať už jde o samotné snímače, jejichž expoziční charakteristiky se stále zlepšují, nebo o prostou skutečnost, že si výrobci fotoaparátů mohou dovolit používat při vyhodnocování expozice a také následném postprocesu (který mimochodem, pokud nefotografujete do RAW formátu, dělá více či méně agresivně každý digitální fotoaparát) stále komplexnějších algoritmů a postupů, takže šance, že na konci celého procesu stojí lépe exponovaná fotografie bez „igelitu“, se stále zvolna zvyšuje. Bude ale zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než se digitální fotoaparáty přinejmenším v plně automatickém režimu (tedy v tom, ve kterém fotí drtivá většina jejich majitelů) vyrovnají svou expoziční pružností a charakteristikou klasickému filmu, který je i přes svou zdánlivou zastaralost stále v mnoha ohledech nepřekonaný a nenapodobitelný (jakkoliv se to skalním zastáncům digitální fotografie nelíbí).

Doplněno 2.9. 19:00:

S jistým ohledem na reakce, kterou tenhle můj post vyvolal, bych rád doplnil ještě alespoň letmou ilustraci, jak téhož docílit ve dvou pravděpodobně nejpoužívanějších programech (alespoň u nás) na správu a nahrávání fotografií, které mají navíc tu výhodu, že jsou k dispozici naprosto zdarma (a jeden z nich dokonce i pro Linux). Těmi programy jsou Google Picasa a Zoner Photo Studio Free.

V obou z nich je tato úprava velice triviální a rychlá. Picasa je na tom přitom o něco lépe, protože umožňuje i laikovi rychle zpracovat větší množství fotografií najednou a navíc změny na fotografie aplikuje nedestruktivně, takže se lze kdykoliv bez problémů vrátit k původní, neupravené fotografii. Po dvojkliku na danou fotografii se objeví okno s úpravami, kde je třeba vlevo zvolit záložku Ladění:

Zde vidíme histogram (vlevo dole – vypadá trochu odlišně, protože zobrazuje odděleně RGB kanály, ale to je spíše výhoda a princip je stále stejný) a v horní části záložky se nacházejí tři posuvníky – Podpůrné světlo, Světla a Stíny. Světla a Stíny jsou ekvivalentem pravého a levého ovládacího prvku histogramu na výše uvedených screenshotech, Podpůrné světlo pak do jisté míry nahrazuje prvek prostřední. Jednoduchým potaháním za tyto posuvníky měníme nastavení korekcí, které je samozřejmě reflektováno patřičnými změnami histogramu dole. Kliknutím na tlačítko Vrátit zpět ladění je pak možné změny anulovat a vrátit se k původní fotografii. Bonusem je u Picasy tlačítko s ikonou kouzelnické hůlky, které se vedle těchto tří posuvníků nachází – to automaticky nastavuje všechny tři posuvníky na hodnoty, které Picasa považuje za vhodné. Zkoušel jsem, jak dobře to celé funguje a musím říct, že jsem byl příjemně překvapený – možná občas toleruje na můj vkus až příliš přepalů, ale navrhovaná podoba fotografie po stisku tohoto tlačítka se velmi blížila podobě, do jaké bych fotografii upravil sám ručně. Takže pro opravdu líné či pro ty, kteří chtějí strávit co nejméně času nějakými úpravami, lze jeho použití víceméně bez problémů doporučit. No a projít v Picase takto celou galerii je díky intuitivnímu a praktickému posuvníku na horní liště velice snadné a rychlé.

V Zoneru je to poněkud horší, byť ne o moc. Podotýkám, že screenshot pochází ze Zoneru Photo Studio 12 Free, tedy verze, která je zcela zdarma, byť je (nakolik vím) dostupná pouze v anglické verzi, přestože je Zoner česká firma. Je ale pravda, že Photo Studio nepatří mezi příliš drahé programy, jeho cena se pohybuje tuším někde kolem tisíce korun (a je tedy ještě o něco málo levnější než mnou používaný Paintshop Pro).

Základní úprava, jakou korekce úrovní fotografie rozhodně je, je v Zoneru dostupná přímo z manažeru, není ani třeba přesouvat se do editačního režimu:

K úpravě úrovní se dostaneme kliknutím na ikonku, kterou jsem zvýraznil červeným rámečkem (má podobu malého histogramu), případně klávesovou zkratkou Ctrl+L (Levels). Zbytek dialogu je víceméně shodný s tím, který je výše zobrazen v Paintshopu, a proto asi nemá příliš smysl ho jakkoliv rozebírat. Všimněte si, že nalevo od ikonky s histogramem je k dispozici tlačítko Quick Fix, které by mělo tedy být jakousi obdobou kouzelnické hůlky v Picase. Bohužel z něj mám dojmy poněkud rozpačité – dle mého názoru sice zřejmě do jisté míry pomůže v případě fotografií, které na tom jsou opravdu hodně špatně, ale jeho tolerance vůči přepalům je na můj vkus nastavena opravdu velmi konzervativně a v mnohem se neliší od úrovně, na jakou jsou v tomto ohledu nastaveny expoziční algoritmy fotoaparátů, takže například u mojí ilustrační fotografie došlo k jen velice drobné změně a stejně bylo potřeba vše doladit ručně. Možná jsem měl jen smůlu na testovací snímky, ale za sebe bych se zkrátka tímto tlačítkem v Zoneru vůbec nezdržoval, ruční změna úrovní je při troše zkušeností beztak natolik časově nenáročná záležitost, že úspora času je prakticky zanedbatelná a v případě ruční úpravy máte navíc stoprocentní kontrolu nad tím, jak vaše fotografie bude přesně vypadat, což je (alespoň doufám, že i pro toho, kdo dočetl až sem) rozhodně žádoucí.

5 lidem se článek líbí.

Znelíbit