Living at the edge of the world

Přemýšlel jsem nad tím, zda je někdo natolik odvážný a vytrvalý, aby si v předchozím příspěvku našel „přidanou hodnotu“ informací, které jsem se do něj navzdory parafrázovitě pekelné formě pokoušel nenápadně vetkat, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že si všech svých pěti čtenářů vážím natolik, abych jim alespoň celý text přepsal do normální lidské řeči. Nebudu už znovu linkovat obrázky ani linky na Android Market, čistě textově a tentokrát tedy zcela vážně.

Vogelstein 2D

Jak je zmíněno v původním textu a naznačuje to i název téhle hry, jedná se skutečně o jakýsi 2D „remake“ klasického Wolfensteinu. Celá hra svou stylizací na Wolfenstein v mnohém odkazuje, ať už se jedná o grafiku či zvuky. Základní příběh je naprosto stejný, i tady jste vojenským vězněm, který se pokouší uniknout z nacistické pevnosti. Herní koncepce naopak připomíná spíše staré automatové a osmibitové klasiky typu Tutankhamun (pamatujete?), ve kterých jste v podobné pokřivené perspektivě procházeli nekonečnými bludišti (nebo možná s ohledem na námět spíše Eagle’s Nest, i když v té jste viděli svou postavičku skutečně shora). Vogelstein se od nich ale liší v tom, že bludiště odkrýváte postupně – vidíte z něj jen ty části, do kterých už váš hrdina nakouknul. To samozřejmě vytváří nemalou část atmosféry hry, protože nemáte tušení, co na vás za dalšími dveřmi nebo rohem čeká. Po nepřátelích můžete jednak střílet ze tří různých zbraní (viděl jsem dvě a lišily se v podstatě jen kadencí) nebo s nimi bojovat ručně, protože zbraně nemají neomezeně nábojů. Zaměřování nepřátel probíhá zcela automaticky, jinak by to asi ani nešlo (pokusy typu Dracula: Undead Awakening právě na ovládání obvykle dost selhávají). Vogelstein 2D je zkrátka i díky ovládání velice svižná a možná trochu stereotypní, ale až překvapivě zábavná hra, u které sice nezavaříte mozek, ale dlouhou chvíli dokáže zahnat vcelku spolehlivě. 75 %

Falling Fred

Jak je opět zmíněno v původním textu, ve Falling Fredovi se (vcelku nepřekvapivě, s ohledem na název) ocitáte v kůži vámi zvolené postavy, která padá do hluboké šachty. Záměrně říkám „postavy“, protože už v základní hře máte na výběr ze dvou, jednak titulního Freda a jednak testovací figuríny s názvem Dr. Crash T. Dummy (kdo zná Bustera z Mythbusters, tak má jasnou představu). Na Marketu si pak za mrzký peníz můžete dokoupit několik dalších postaviček, i když mi není úplně jasné, proč by to kdo měl potřebu dělat – tedy kromě toho, že každá z nich má po dopadu specifická hodnocení (objevují se v podobě titulní stránky místních novin) a že každá z nich karikuje nějakou slavnou osobnost. Takže pokud někdo někdy toužil sledovat, jak Lady Gaga (byť se tu jmenuje Blondie „Gigi“ Lala) padá do takřka bezedné jámy, má zřejmě možnost. Během letu se vyhýbáte pomocí akcelerometru překážkám, sbíráte bonusová písmena a…a to je vlastně všechno. Přiznávám, že Falling Fred mi přijde ze zde zmiňovaných her asi nejnudnější – je to docela zábava, ale dlouho to nevydrží. Na druhou stranu je hra samotná zdarma, platíte jen za ony postavy navíc, takže na tom asi zase tak moc nesejde. Na čem už ale asi trochu sejde je skutečnost, že ovládání akcelerometrem alespoň na mém telefonu nefunguje vždy úplně dobře – občas je přehnaně citlivé, občas si „klidovou“ osu někam posune a vůbec se chová trochu nepředvídatelně. Ale třeba je to skutečně problém jen mého telefonu. 40 %

I must run

I must run je ve své podstatě podobně nenáročná hra jako Falling Fred s velice podobnou podstatou. Tady ovšem hlavní hrdina nikam nepadá (tedy většinou), pohyb probíhá směrem zleva doprava a hra je čistě 2D. Hrajete tu v roli vězně, který po střechách prchá z vězení a opět je jeho úkolem zkrátka doběhnout co nejdál. Útěk vám maří jednak mezery mezi střechami, které musíte přeskakovat (skokem jednoduchým nebo dvojitým), a jednak se vám do cesty staví různé sudy, bedny a podobné nepříjemnosti, se kterými si můžete poradit ranou pěstí či krátkým skluzem (na každou překážku platí něco jiného). Pokud si toto harampádí neodklidíte z cesty včas, pak se nestane nic jiného než to, že váš hrdina ztratí část rychlosti, kterou běží, což vám samozřejmě ztěžuje další postup a velice snadno se může po chvíli stát i to, že zkrátka dospějete k mezeře, kterou při své rychlosti nedokážete přeskočit a poté tedy následuje konec. Ovládání je trochu svérázné v tom, že na displeji nevidíte žádná specifická tlačítka, místo toho musíte mačkat v úvodu popsané „zóny“, na které je displej rozdělen. Zpočátku trochu matoucí, ale je to spíše o zvyk. Nic dalšího asi o I must run nemá smysl psát. Možná snad jen to, že se na Marketu nachází jak ve verzi zdarma, která zobrazuje reklamy, tak i ve verzi placené (stojí pár korun, ale přiznávám, že jsem si ji zatím nekoupil), která by měla reklamy odstraňovat a naopak vám poskytnout životy navíc. A tady bohužel s ohledem na předchozí poznámku nejsem schopen sdělit, jak se tyto životy ve hře přesně projeví – ostuda, ano, ale nechtělo se mi zkrátka utrácet za hru, která je sice stejně jako Falling Fred vcelku zábavná, ale příliš dlouho nevydrží. 50 %

Meganoid

Meganoid je lahůdka pro milovníky klasických starých her, ať už automatových, konzolových či počítačových. Jedná se o jakýsi hybrid, který mi svým způsobem připomíná jakýsi mix legend jako Turrican, Rainbow Islands nebo Bomb Jack. Jde ve své podstatě o standardní plošinovku, ve které je vaším úkolem zkrátka jen proběhnout co nejrychleji úrovní a pokud možno přitom vysbírat všechny diamanty, které v ní jsou rozmístěné (což ale není podmínkou pro dokončení). A nechybí samozřejmě ani skryté bonusy. Hra je pozoruhodná velice širokou nabídkou ovládání (obsahuje i ovladače, které jsem snad zatím nikde jinde neviděl), ale pozadu nezůstávají ani ostatní prvky, ať už jde o vpravdě retro stylovou grafiku, hudbu ve stylu chiptunes nebo obrovský výběr úrovní (počítají se dohromady na stovky). Tahle hra vám skutečně chvíli vydrží (a kdyby ne, stačí nějakou dobu počkat – tvůrci hru stále rozšiřují a doplňují další a další levely). Velice zajímavé je také využití systému OpenFeint – neměl jsem možnost to přímo vyzkoušet, ale tvůrci hry se chlubí tím, že se jeho prostřednictvím můžete potkat se svými OpenFeint přáteli (pokud nevyznáváte herní styl Forever Alone) a hrát společně s nimi. I bez toho je ale Meganoid velice sympatická hra, kterou vřele doporučuji (opět je zcela zdarma). 85 %

Psychoban

Psychoban pochází ze stejné dílny jako Falling Fred, což je upřímně řečeno jasné na první pohled z grafické stylizace obou her (tedy na druhý „první pohled“, protože při tom úplně prvním pohledu obě hry zobrazí autorovo logo…). Název této hry prozrazuje, oč se jedná – jde o složeninu slov „psycho“ (tedy blázen) a Sokoban (kdo prastarý logický rychlík Sokoban z dob grafických adapterů Hercules a monochromatických monitorů nezná, nechť to urychleně napraví). Podstata hry je tedy velice podobná právě Sokobanu – v roli čerstvě lobotomizovaného pacienta svérázné psychiatrické léčebny máte za úkol přesunout v každé z úrovni zde rozmístěné bedny do požadovaných pozic. Teprve poté se vám otevře cesta dál (a zobrazí se vám další rozhovor s velmi neortodoxním ředitelem léčebny (zodpovědným za nepříjemnou situaci, v níž jste se ocitli) a jeho mladou asistentkou. Stejně jako v Sokobanu není dobrý nápad bednu zasunout do rohu nebo ke zdi, protože je můžete pouze tlačit, nikoliv tahat (v Sokobanu to nikdo příliš nevysvětloval, v téhle hře je to nenápadně vysvětlené skutečností, že je hlavní hrdina zašněrován do svěrací kazajky a nemá tudíž bednu jak přitáhnout). Pokud se vám něco takového stane, je zde tlačítko pro vrácení posledního tahu. Na rozdíl od Sokobanu je ale Psychoban trojrozměrný, takže zde pracujeme i s možností bedny přesouvat po několika patrech, popřípadě tahat jednu po druhé – samozřejmě i tady platí to, že bednu můžete strčit o úroveň níže, ale poté ji už zpátky nahoru nedostanete. Psychoban mě upřímně řečení baví ze všech pěti zde zmíněných her nejvíce a mám k němu jen jednu zásadní výhradu – verze zdarma obsahuje pouze šest úrovní, které jsou navíc víceméně výukové a nedají příliš práce. Další úrovně obsahuje hra pouze v placené verzi, která se nekupuje na Marketu, ale prostřednictvím in-app transakce (stojí dva dolary). Viděl jsem na tento způsob stížnosti, nicméně u mě vše proběhlo vcelku bez problémů (in-app transakci jsem si na této hře vyzkoušel vůbec poprvé). Pravda je ta, že zpracování objednávky chvíli trvalo a placenou verzi jsem neměl k dispozici ihned (možná se na pozadí stahoval další obsah, nevím), místo toho mi stále na hlavní obrazovce viselo tlačítko pro koupi plné verze, ale po opakovaném kliknutí se objevilo upozornění, že se má objednávka zpracovává a o chvíli později se už hra přepnula do plné verze. Stejně tak jsem viděl pár zmínek o pádech celé hry a podobných problémech, ale nic takového mne nepotkalo. Vřele doporučuji směšné dva dolary investovat a zakoupit hru plnou, zejména těm, kteří mají rádi logické rychlíky. 95 %

4 lidem se článek líbí.

Znelíbit