Školní grázlík Votruba splnil svoje výhružky. Neváhal si přivstat, s úderem sedmé hodiny ranní se rozvalil před hlavním vchodem do školy a vytáhl svačinu. Za chvíli přiběhla i parta jeho kumpánů a společnými silami zatarasili vchod do školy definitivně.
„Dneska se do školy nejde! Škola se ruší! Nikdo tam nechoďte!“ pokřikoval na kolemjdoucí v naději, že se ho někdo z nich zeptá, co to vyvádí. Upoutal na sebe pozornost školníkova Azora, což Votruba okamžitě využil a jal se mu vysvětlovat složitou problematiku ceny obědů ve školní jídelně, ale Azorův zájem opadal současně s tím, jak ve Votrubovi mizela svačina, a když Votruba konečně dojedl, přestala Azora cena obědů ve školní jídelně zajímat docela.
Kolem půl osmé už byl před vchodem docela slušný hlouček lidí.
„Co tě to popadlo? Dneska píšeme pololetní písemku! Musíme tam jít, uhni!“ ozývalo se mezi školáky.
„Jó, za to já nemůžu. Já to dělám kvůli vám. V jídelně chtějí do pěti let zvýšit cenu obědů a ještě mít na výběr jenom ze dvou jídel místo ze tří! To přece nejde! Proto teď nikoho nepustím dovnitř, dokud nedostanou rozum.“
„A to tu jako budete sedět celý den? Co tu budete dělat?“ ozval se šprt Motyčka.
„Jó, to já nevím. Asi jenom tak sedět nebo co. Ale dovnitř nevkročíme, to jsme se zavázali všichni,“ konstatoval Votruba a nepěkně se podíval po grázlíkovi Švecovi v podomácku vyrobeném tričku s nápisem „Stávkujeme proťy škole!“, který se právě s drsným výrazem opět nenápadně zařadil na svoje místo poté, co se vrátil ze školních záchodků.
„No a jak to teda chcete řešit vy? Na jídelnu prostě nejsou peníze.“
„Jó, to já nevím a je mi to jedno. Ale nechci mít za pět let dražší obědy! Nechci!“ vztekal se Votruba.
„Vždyť tu za pět let ani nebudeš!“ ozval se nováček Korejs, který se před týdnem přistěhoval odněkud ze severu a Votrubu tudíž neznal tak dobře jako ostatní. Votrubův kumpán Kobliha po něm bez mrknutí oka mrsknul rozjedeným jablkem a po chvilce vnitřního boje jablko následovalo ještě rajče, které si původně Kobliha šetřil na později. Jablku Korejs, vyhlášený sportovec, zvládl bravurně uskočit, ale s rajčetem už nepočítal, takže se mu rozprsklo na sněhobílé košili. Vykuk Vomáčka se okamžitě vytasil s mobilem a bleskurychle rajčatového Korejse vyfotil s vidinou toho, že svou fotografii prodá bulváru coby dokumentaci ze školní přestřelky. Ostatní jen stáli a hleděli na Koblihu.
„Provokoval, hajzl,“ pokrčil Kobliha rameny v rozpačitém tichu a zlomyslně se zachechtal v naději, že bude působit jako drsňák. Pisklavé zamňoukání, které z něj místo toho vyšlo, tento efekt částečně pokazilo.
Přítomní se po sobě s nechápavým výrazem podívali a Votruba se v skrytu duše zaradoval, že projednou mezi ostatními nijak nevyčnívá a přitom může být sám sebou. Byl to příjemný pocit.
„Hele, já vám řeknu básničku!“ zavolal do ticha prostoduchý páťák Chmelík. „Votruba, Votruba, je velká huba. Plácá jenom nesmysly, kdykoliv si usmyslí. Sedí si tu mezi dveřma a neuhne ani kousek. Počkáme tu na konec, to je ale pitomec. Muhahahá!“
Nechápavé pohledy nabraly na intenzitě. Někteří z přítomných rozpačitě sklonili zraky a studovali dlažební kostky. Chmelíkův starší bratr tiše poznamenal, že si doma zapomněl sešit s úkolem a nenápadně nastoupil do autobusu na Písek, který se právě chystal odjet ze zastávky na druhé straně návsi.
Votruba chvíli váhal, jak se zachovat, ale pak zvítězil jeho instinkt rozeného politického vůdce a Chmelíkovi prostě a jednoduše jednu vrazil.
„Co je to tu za výtržnosti?!“ zahřímal znenadání dějepisář Polák, přezdívaný Napoleon, který se do této chvíle rafinovaně ukrýval v hloučku čtvrťáků a svůj hustý knír maskoval nenápadně drženým příložníkem, který sebral jednomu z přítomných žáků.
„Stávkujeme, vole, odpal“ odbyl ho ležérně Votruba, který maskovací příložník v záchvatu hněvu stále považoval za součást Polákova obličeje.
„Co si to dovoluješ, Votrubo! Mazej do třídy!“ řval brunátný Polák.
Votruba trochu zbledl, když si uvědomil, s kým má tu čest.
„Nó…pančteli…do školy nemůžeme a vy taky ne. Nejde to. Je to pro vaše dobro. Vás to přece musí obzvlášť zajímat, žejo, vy do školní jídelny budete chodit ještě dlouho.“
„Mně je školní jídelna ukradená, já dostávám normální stravenky, ty blbe! Okamžitě uhni z těch dveří nebo ti názorně předvedu, jak vypadala křížová tažení, pitomče!“ burácel Polák a ani si neuvědomoval, že přitom nad hlavou divoce mává příložníkem, což jeho hrozbám dodávalo na zlověstnosti. Grázlík Švec ostatně už podruhé porušil pravidla, která jeho velitel Votruba stanovil.
„Nó…é…to nejde, fakt ne. Nezlobte se. Kvůli spolužákům a tak,“ rozhlížel se s nadějí v očích po přítomných školácích Votruba. Těch ale nápadně ubylo a i když většinu pozornosti věnoval běsnícímu kantorovi, stihl zaregistrovat, že další a další prostor před školou znuděně opouštějí. Nechápal, co se to děje a proč nikoho jeho úsilí nezajímá. Netušil ani to, že školník mezitím začal žáky do školy pouštět zadním vchodem. Věděl jen to, že má před sebou rozběsněného učitele, který ho zasypává nadávkami, a že to pro něj možná celé dopadne trochu jinak, než jak si ještě před pár minutami představoval.
Z okna v prvním patře celou scénu s pobaveným úsměvem sledoval ředitel školy. Sledovat do ruda rozpáleného a nadskakujícího Poláka bylo zábavnější než leckterý televizní pořad. I jeho nedostatek financí na školní jídelnu trápil, takže Votrubovi rozuměl. Výdaje stále narůstaly a jestli to takhle půjde dál, bude skutečně co nevidět muset přistoupit k drastickým opatřením. Už letos mu zřejmě peníze ze školního fondu nezaplatí srpnovou služební cestu do Egypta a bude se zřejmě muset spokojit se služebním pobytem někde v chorvatském kempu.
A možná, že nebude ani na to Chorvatsko, jelikož před rokem musel koupit manželce luxusní vozidlo za peníze ze školního rozpočtu. Naštěstí to udělal velice šikovně, pravděpodobně se to nikdy nikdo nedozví. Tak proč si nepřilepšit? Mimoto ostatní ředitelé si podobným způsobem také vylepšují svoji finanční situaci, zkrátka bezostyšně kradou jako straky.
Blížila se mateřská školka, asi padesát dětí zvědavě natahovalo hlavičky, aby se podívalo, co se před školou děje. „Co jé?“ optalo se jedno dítko Votruby.
„Aspoň měsíc dovnitř nikoho nepustím. Tahle škola nefunguje správně, peníze našich a vašich rodičů ředitel rozkradl, důkazy nemám, ale je to tak. A teď aby dostavil barák, má ředitel v plánu další zdražování. Jak se jmenuješ kluku?“
„Martínek,“ odpověděl a točil se na své malé kolegy. „Má pravdu, i doma si rodiče stěžují, že nemají peníze, ani mi nechtějí koupit počítač, musíme mu pomoct.“ Votrubu to zahrálo u srdce.
„Seš tu sám?“ ptá se Martin.
„No, ano.“
„Tos to moc dobže nenaplánoval, máš nějaké zbraně?“
„Ne, ale támhle jsou opřený ňáký tyče.“
Martin uchopil tyč, rozmáchl se, „křáp“, vychovatelka se poroučela na zem. „Rozeberte si tyče!“ křikl Martin na předškoláky. „Půlka se odebere k zadnímu vchodu a nikoho nepustí dovnitř, vy dva přineste žebřík, musíme zabrat ředitelovu kancelář.“
Votruba jen kouká. Ano, ta škola je špatná a nespravedlivá, bude lepší když nebude vůbec fungovat. Ale co potom, napadlo ho, nyní to nebude řešit, provedou puč a pak se uvidí, rozhodl.
Žebřík letí na okno, děti šplhají nahoru, rozbíjí sklo a už jsou v kanceláři, ředitel nikde. „Trochu to tady prohledáme, třeba najdeme důkazy o nehospodárném financování,“ ozval se Martin a už se hrnul ke stolu.
„Já tady něco mám,“ ozvalo ze skříně. Všichni děti se k ní nahrnuly. „Ty vago!“ vykřikli společně.
„To znám, to je devastátor,“ řekl Martin, kterého již všichni pokládaly za vůdce.
Ke škole se slétávaly policejní helikoptéry, sjížděla policejní auta. „Naper to do nich! Naper to do nich!“ řvaly děti. Ozvalo se nekonečné svištění raket, auta vybuchovala, vrtulníky padaly k zemi. Potom bylo ticho.
„A co teď?“ ptá se Votruba.
„Teď budeš náš otrok, Votrubo.“