Living at the edge of the world

Na to, o čem chci dnes psát, jsem zabloudil do jisté míry už v minulém příspěvku. Kromě toho mi to poslední dobou opakovaně připomíná Arthur Dent na Twitteru i svými blogposty a definitivně mě k tomu vyprovokoval yonah svým dnešním komentářem rovněž na Twitteru: „Měl jsem Linux rád. Po dobrovolné 14denní kúře „Win7 only“ mám Linux hrozně moc rád.„

Kdykoliv se objeví na internetu nějaký článek, srovnávající jeden operační systém s jiným, je obvykle diskuse pod ním jedním velkým flamem radikálních zastánců jednoho z oněch systémů proti radikálním zastáncům druhého. Většina těch hádek je samozřejmě zcela nesmyslných, protože jejich účastníci jsou zaujatí a neobjektivní.

Možná je to ode mne naivní, ale sám se v tomhle ohledu považuji za poměrně objektivního člověka. Windows aktivně používám od dob Windows 3.1 a minimálně v řádu měsíců jsem používal každou prozatím vydanou verzi Windows (ano, dokonce i Windows Me, se kterými jsem měl kupodivu lepší zkušenosti, než většina ostatních, přestože souhlasím, že se příliš nepovedly). Linux jsem poprvé začal používat v dobách, kdy ještě slovo „Ubuntu“ nikdo neznal a kdy i zprovoznění obyčejného X serveru mohlo být snadno dobrodružstvím na několik hodin i dnů. Od těch dob jsem vyzkoušel celou řadu distribucí jak „balíčkových“, tak i kompilačních. Opakovaně jsem se pokoušel (marně, přiznávám) přijít na chuť Mac OS X, používal a instaloval jsem i řadu jiných, exotičtějších systému jako OS/2 Warp nebo BeOS. Zkoušet nové systémy mě baví.

K Windows 7 mohu říct asi jen tolik, že se mi hodně líbí (což tu nezaznívá poprvé). Po trapasu s nevyladěnými Windows Vista se Microsoftu podařilo vychytat většinu problémů, které ten systém měl, a Windows 7 jsou tedy konečně důstojným nástupcem dnes už velice „vousatých“ XP (která nakonec nejsou tak populární proto, že by byla kdovíjak úžasná, ale prostě proto, že si na ně lidé za ty dlouhé roky zvykli a zvyk je železná košile). Samozřejmě je tu spousta menších či větších problémů, ale domnívám se, že Windows 7 v zásadě příliš zklamat nemohou – působí poměrně dost profesionálním dojmem, je možné v nich používat valnou část programů pro starší verze systému, jsou poměrně solidně zabezpečená a podobně. Jinými slovy, běžný uživatel s nimi rozhodně bude spokojený – pořád jsou to dost Windows na to, aby na něj působily povědomě, pořád má k dispozici nepřeberné množství aplikací, pořád v nich poměrně snadno udělá cokoliv, co se mu zachce. A řadový uživatel ani víc nechce.

Linux ušel za poslední roky neuvěřitelný kus cesty. Kdo pamatuje zmíněné „dřevní doby“ (a to já ani nejsem kdovíjaký pamětník, Linux existoval a běžně se používal řadu let předtím, než jsem se k němu dostal i já), jistě mi dá zapravdu. Současně lze v poslední době pozorovat snahy přizpůsobit Linux masám (které jsou obvykle skalními uživateli kvitovány se silným odporem). Celou řadu věcí mám na Linuxu opravdu hodně rád a ve Windows mi chybí (za všechny jmenujme třeba nesrovnatelně lepší vykreslování fontů – pro mě hodně zásadní věc – nebo třeba mnohem snazší, respektive vůbec existující práci s virtuálními plochami). Jeden zásadní problém s Linuxem ale mám pořád a v poslední době ho vlastně vnímám ještě výrazněji – nejsem totiž uživatel, se kterým vývojáři Linuxových distribucí počítají.

Jsem dostatečně pokročilý na to, abych byl v případě potřeby schopen poradit si „klasickou linuxovou cestou“, tedy s pomocí konzolových příkazů s milionem parametrů a ručním editováním konfiguračních souborů. Jsem toho schopen, ale nebaví mě to a když se tomu mohu vyhnout, rád to udělám. Jenže zase jsem nezřídka příliš náročný na to, abych se spokojil s „klikátky“, která nabízejí některé „uživatelsky přívětivější“ distribuce jako třeba právě už zmíněné Ubuntu. Kdybych chtěl v Linuxu třeba jen psát texty nebo ho obecně používat čistě pro kancelářské potřeby, neměl bych výraznější problémy – o uživatele s podobnými potřebami je dnes už v Linuxu poměrně dobře postaráno. Stejně tak bych neměl problémy, kdyby mi nevadilo přehrabovat se stovkami konzolových příkazů, případně bych si bez problémů napsal script, který by vyřešil to, co potřebuji. Jenže já stojím tak někde mezi a tudíž bohužel velice často narážím na největší problém současného Linuxu – totiž na to, že je to systém, který píší „hardcore“ programátoři, a ti bohužel žijí ve zcela vlastním světě představ o tom, co uživatel potřebuje a co ne a co je uživatelsky přívětivé. Už se sice alespoň někde lepší (bezpochyby za hlasitého nadávání), ale pořád to není žádný zázrak. Naprostá většina autorů programů pro Linux evidentně příliš nechápe potřeby řadového uživatele, a řada z nich to bohužel považuje dokonce za pozitivní a chvályhodné, protože „Linux prostě není a nikdy nebude pro lamy, ale pro lidi, co umějí myslet!“.

Když se to spojí dohromady se skutečností, že pro Linux v podstatě neexistuje žádné unifikované GUI, je výsledek velice tristní. Opět – nenáročný uživatel, který si vystačí se standardní instalací Ubuntu, bude snadno uspokojen a patrně si nevšimne žádných větších problémů. Pokud se ale pustíte do trochu náročnějších úkonů, které byste chtěli dělat pomocí GUI, nebudete se stačit divit. Chápu například, že pro „pravého linuxáka“ je jediným možným způsobem, jak převést videosoubor z jednoho formátu do druhého, jedině zadání konzolového „mencoder“ se dvěma stovkami bizarních přepínačů, ale já bych si opravdu mnohem raději otevřel něco jako Virtualdub a v něm vše vyřešil, jakkoliv nade mnou budou linuxáci ohrnovat nos. A v takovou chvíli už si nevystačíte se základními utilitami z Gnome nebo KDE, které jediné mají jakž takž sladěný nějaký vzhled a koncept ovládání, a pouštíte se na území, kde neexistují žádná pravidla.

Programy jsou napsané pro několik různých toolkitů, nemají jasnou koncepci ovládání ani vzhled. V jednom programu máte jako výchozí font svůj standardní systémový, v jiném ale nějaký úplně jiný s úplně jiným nastavením vykreslováním, protože autor použil jiný toolkit. Můžete si nainstalovat tři různé programy a každý z nich bude mít naprosto rozdílný dialog pro otvírání a ukládání souborů s naprosto odlišnými vlastnostmi. V jednom z programů bude fungovat drag’n’drop, v jiném ne, protože jeho autor ho neuznává. A tak dále a tak dále. Každý pes jiná ves a obecně v naprosté většině případů naprosto očividné potvrzení toho, že autor programu prostě nemá nejmenší tušení, jak by vlastně grafické rozhraní mělo fungovat a co by mělo nabízet, nebo že se dokonce vědomě rozhodl některá (byť třeba nepsaná) pravidla porušit, protože jemu to tak vyhovuje víc. Vtipná je i třeba tak základní věc, jakou je práce s clipboardem – sice je tu standardem několikavrstvá historie (geniální věc!), ale na druhou stranu se běžně stává, že z jedné aplikace do druhé prostě nemůžete data zkopírovat, protože každá z nich používá jiný clipboard…FAIL.

Do značné míry je to důsledkem svobody, která v Linuxu je. Základní filozofií tohoto systému je, že si každý může najít alternativu, jaká mu vyhovuje. Problém je ale v tom, že tahle filozofie se mnohdy podobá spíše nefunkční anarchii než něčemu, co by mohlo samostatně a dobře fungovat. Pokud se budu držet zmíněného příkladu s převodem videa, narazím na celou řadu nečekaných problémů. Například – v Linuxu neexistuje žádný jednotný systém audio a video kodeků, který by bylo možné používat. Existuje jich několik. Může se tedy naprosto snadno stát, že zatímco v „systémovém“ přehrávači vám video funguje naprosto bez problémů, v programu pro převod videa ho nepřehrajete, protože pracuje se zcela jiným systémem pro přehrávání multimédií, který jste do této chvíle ještě nikde jinde nepotřebovali a tudíž ho nemáte správně nakonfigurovaný (a ani poté nemáte jistotu, že problémy odstraníte – například videa z Trpasliconu jsem musel mnohokrát předělávat, protože editor OpenShot zkrátka renderuje video nějakým zcela jiným řetězcem kodeků než ostatní programy v mém systému nainstalované). Nebudu se ani příliš pouštět do rozebírání něčeho tak triviálního, jako se zdá být přehrávání hudby – v současné době existuje v Linuxu tuším asi šest různých knihoven pro přehrávání zvuku a libovolný program může podporovat všechny, ale také třeba jen jednu. Užijte si svobody. A když jsem se například na Okounu před časem velmi podivoval nad rozhodnutím autorů jednoho z hudebních přehrávačů odstranit z něj podporu pro přehrávání audio CD (tedy něco, co považuji za poměrně základní vlastnost hudebního přehrávače), tak jsem se od „pravých linuxáků“ dozvěděl, že CD už přece stejně nikdo nepoužívá, protože je všechno dneska stejně dostupné v OGG a CDčka mají všichni nagrabována na discích… Ať žije svoboda – máte přece možnost volby a můžete si vybrat jiný přehrávač než ten, který je rozšířením vašeho desktopového prostředí…ale samozřejmě za cenu, že bude možná vypadat naprosto jinak než zbytek vámi používaných programů. To je zkrátka daň za svobodu…

Mám Linux rád. Opravdu. Smyslem tohohle textu není ani v nejmenším Linux poplivat a vysmát se mu. Naopak, pokud jste to ještě neudělali, určitě ho vyzkoušejte – vzhledem k tomu, že dnes je většina instalačních CD/DVD použitelná i jako live CD, ze kterého můžete systém nastartovat beze změny toho, co máte aktuálně nainstalovaný v počítači, je to jednodušší než kdy dřív. Ale kdykoliv nastartuji Windows, tak se mi v mnoha ohledech docela znatelně uleví, protože najednou mám před sebou systém, který z větší části funguje na pevně stanovených pravidlech, nikoliv na svobodné anarchii technologií, a ze kterého je zkrátka až na občasné výjimky vidět, že je prací nejen programátorů, ale také designerů, ergonomů a dalších. Mám před sebou systém, který na mě působí jako profesionální výrobek, ne jako podivná poloamatérská skládačka špatně zapadajících dílků, které do sebe někdo natloukl mnohdy spíš hrubou silou. A mám jistotu, že když si nainstaluji v podstatě libovolný program pro převod videa, že na mě takřka jistě vyskočí standardizovaný dialog pro otevření souboru (no dobře, jedna z jeho dvou variant) a že v něm to video bez problémů přehraji. A i proto se ze mě zkrátka výhradní uživatel Linuxu hned tak nestane.

A pokud chce Linux opravdu proniknout v zásadní míře i na desktopy běžných uživatelů, měl by si už co nejrychleji uvědomit, že přílišná svoboda je někdy na škodu a že rozhraní a funkce programu by neměl navrhovat programátor na základě svých osobních preferencí, ale někdo, kdo chápe, co potřebuje ten, kdo ten program bude používat. Ovšem to by nejdřív v linuxovém světě musel přestat platit až příliš rozšířený názor, že „unifikace“ a „optimalizace“ jsou smrtelné urážky…

12 lidem se článek líbí.

Znelíbit