Nejsem velkým fandou RPG. Prostě mě ten žánr nikdy výrazně nechytil – sice mají RPG hry nezřídka zajímavě podaný příběh (i když jde často o stokrát omletá klišé), ale trávit desítky hodin vykecáváním se se stovkami NPC a plnit přitom úkoly typu „jdi tam a tam a dones tomu a tomu to a to a pak se vrať a řekni mi, jak to dopadlo“…to mě prostě nebaví. I legendy jako Planescape: Torment nebo KOTOR jsem sice několikrát rozehrál, ale dlouho u nich nevydržel (a to by mě třeba zrovna Planescape, co se příběhu týče, zajímal opravdu HODNĚ). První Mass Effect byl z nějakého důvodu výjimkou. Vlastně už si ani nepamatuju, proč jsem se do něj pustil, ale podařil se mu skoro zázrak – dokázal si mě udržet až do samotného konce. Líbilo se mi (v zásadě) zpracování, líbil se mi příběh, líbilo se mi i to, že šlo podle mého názoru o ideální vyvážení RPG a akční hry. Takže jsem se na druhý díl velice těšil, společně se patrně tak 99 % herního světa. Teď, po jeho dohrání, mám z pokračování na rozdíl od většiny ostatních relativně smíšené pocity. Podotýkám, že se tu nebudu snažit uvést nějaký kompletní výčet kladů a záporů nebo se pokoušet o plnou recenzi – zmíním jen to, o čem jsem se moc nedočetl v jiných recenzích, kterých je samozřejmě všude plno.
Southbridge SB710 a AHCI režim
12
2010
Před časem jsem na internetu narazil na dvojici článků, které popisovaly problémy s AHCI ovladači AMD chipsetů pro Windows Vista – konkrétně šlo o chipsety SB600 a SB700. Oba testy jsou v současné době už dva roky staré, ale po netu se dají stále najít různé nekonkrétní zmínky o tom, že „AMD má s AHCI problémy“. Já se i kvůli tomu chipsetům od AMD vyhýbal, ale před cca. měsícem jsem byl nucený vyměnit základní desku a v dnes už velmi omezené nabídce desek s chipsety nVidia pro procesory AMD jsem si zkrátka nedokázal vybrat, takže jsem nakonec po desce s AMD chipsetem sáhl. Konkrétně po desce s jejich nejnovějším chipsetem 785G, který je doplněn jižním můstkem SB710, což je v zásadě nepatrně „ořezaná“ (nepodporuje RAID 5) verze SB750, opět nejnovějšího z jejich dosavadní nabídky. Za dva roky se přece určitě leccos změnilo, ne?
M42 (víceméně) úspěšně pokořena
04
2010
Dnes se to v rámci mých velmi omezených možností docela povedlo, tak se podělím i tu…O moc líp to s mým vybavením a v téhle lokaci asi ani nejde (dalekohled se nedá pořádně zaostřit a obloha je oranžová). Na kliknutí jako obvykle větší.
Elixír mládí
03
2010
Když si photoshopování přebalu všimne i někdo, kdo tyhle věci obvykle moc neřeší, víte, že autor neodvedl nejlepší práci…
Tradičně na kliknutí větší verze.
Upřímně řečeno vážně nechápu, proč se stalo zcela samozřejmou věcí snažit se všechny přesvědčit o tom, že padesátileté (jako před nedávnem Demi Moore) či téměř šedesátileté herečky, které na svůj věk vůbec nevypadají špatně (byť přinejmenším v případě Demi Moore za přispění plastické chirurgie), ve skutečnosti vypadají jako neživé voskové figuríny, vymodelované velmi přbližně podle fotografie z doby, kdy jim bylo dvacet. Přičemž i kdyby to byla iluze sebedokonalejší, stejně se rozplyne při prvním filmovém či seriálovém záběru na ně. Obzvlášť u BSG a Mary McDonnell to platí dle mého názoru bezvýhradně, protože její vrásky jsou neoddělitelnou součástí postavy, kterou v seriálu hraje (a proto mě ten obal tak praštil do očí).
Kdyby ti lidé na „fotografiích“ zásluhou takových úprav aspoň vypadali lépe, pak bych to asi chápal, ale takhle…
