Living at the edge of the world

Před pár dny jsem se pracovně dostal k článku, který se snažil letmo shrnovat základní informace o digitálních fotoaparátech. Některá doporučení byla dle mého názoru poměrně rozumná, u jiných jsem se chytal za hlavu. Proto jsem si řekl, že by možná nebylo špatné obzvláště teď, před Vánocemi, na podobné téma něco obdobného sepsat.

Jednou z prvních věcí, které jsou při výběru fotoaparátu často přeceňovány nebo vykládány naprosto nesprávně, jsou „megapixely“. Výrobci fotoaparátů vědí, že počet megapixelů, které fotoaparát má, je jednou z věcí, na které laici při výběru nejvíce dají, a proto vedou tzv. „megapixelovou válku“ a snaží se neustále předhánět v tom, který fotoaparát bude mít „víc megapixelů“ (protože čím víc proužků, tím víc Adidas). Je to dost scestné a jediným důvodem, proč se megapixelový mýtus stále ještě drží v povědomí řady lidí jako pravdivý, je to, že se současně s navyšováním počtu megapixelů zvyšuje i kvalita dalších komponent a/nebo softwarových součástí (např. redukce šumu).
Zmíněný článek šel ještě dál a výslovně zaváděl zcela nesmyslné pravidlo – pokud kupujete kompakt, měl by prý mít minimálně 6Mpix, pokud zrcadlovku, pak minimálně 12Mpix. Takové pravidlo je ovšem zcela nesmyslné a docela by mě zajímalo, jak na něco takového autor vůbec přišel.
Megapixely udávají prostou věc – rozlišení snímače a potažmo tedy fotografie. Pokud tedy máme obrázek o rozlišení 1600×1200 pixelů, skládá se z 1920000 pixelů, tedy „má“ 1.92 megapixelu. Dvanáctimegapixelový obrázek pak bude mít prostě rozlišení například 4000×3000 pixelů (v případě formátu 4:3). To je vše, co počet megapixelů prokazatelně udává – maximální možné rozlišení fotografie. A i když by se mohlo zdát, že logicky čím vyšší, tím lepší, je tu řada dalších komplikací.
Jednoznačně nejzásadnějším problémem, který s megapixely souvisí, je to, že počet megapixelů nám naprosto nic neříká o velikosti snímače samotného. To je přitom dost možná důležitější údaj než megapixely. Čím menší snímač, tím menší pochopitelně jsou i jeho jednotlivé „buňky“, které tvoří pixely výsledné fotografie. Čím menší tyto buňky snímače jsou, tím více šumu se ve výsledné fotografii objeví (z fyzikálních důvodů, které jsou pro tenhle článek příliš komplikované a upřímně řečeno si sám nejsem jistý, jestli je zcela chápu). Pokud bychom pořídili shodnou fotografii dvěma snímači STEJNÝCH FYZICKÝCH ROZMĚRŮ, přičemž jeden z nich by měl fyzické rozlišení 6 megapixelů a druhý 12 megapixelů, pak bude ta dvanáctipixelová obsahovat výrazně vyšší procento šumu. Naprosto absurdní jsou pak logicky snahy o osazování mobilních telefonů snímači s rozlišením např. 12MPix nebo dokonce vyšším – snímače v mobilních telefonech mají nezřídka úhlopříčku menší než 6mm. Pro srovnání – snímač běžné digitální zrcadlovky má úhlopříčku zhruba kolem 27mm. V zásadě – cokoliv nad řekněme 2-3Mpix postrádá u mobilů z více důvodů než jen z tohoto valný smysl, kromě marketingového aspektu „máme víc megapixelů než konkurence. Důvodem, proč se při současném zvyšování rozlišení daří u fotoaparátů držet úroveň šumu buď na stejné úrovni, nebo ji dokonce zvolna snižovat, je prostě obecný vývoj technologií a také stále důmyslnější odšumovací algoritmy. S jistým přimhouřením oka se dá říct, že čím větší „buňky“ snímače, tím lépe pro fotografii. A kromě toho jsou větší snímače citlivější na světlo, což znamená, že pro stejně „světlou“ fotografii potřebujete s větším snímačem kratší expoziční čas, tudíž hrozí menší riziko toho, že budete mít snímek rozmazaný pohybem.
Honba za megapixely je navíc pro naprostou většinu fotografů NAPROSTO zbytečná, protože i v případě, že pomineme otázku šumu, tu stále zůstává skutečnost, že je takové rozlišení k ničemu. Využít ho můžete v případě, že chcete dělat masivní ořez – pak se vám samozřejmě hodí každý pixel navíc, aby měl výsledný ořez stále použitelné rozlišení, pokud chcete zkoumat v grafickém programu titěrné detaily (např. hodnotit kvalitu objektivu) nebo tehdy, pokud chcete tisknout v ucházející kvalitě plakáty nebo billboardy. To poslední je míněno naprosto bez přehánění. Pokud nahráváte fotografie na internet, sotva potřebujete větší rozlišení než zmíněných cca 1600×1200 pixelů, což jsou, jak už bylo zmíněno, necelé dva megapixely. Velice pravděpodobně budete spíše chtít ještě méně, aby se vaše fotografie prohlížely lépe těm, kteří na ně na netu narazí (a např. rozlišení 1024×768 už je jen třičtvrtě megapixelu). Ani tehdy, pokud hodláte fotografie tisknout na fototiskárně na papír, nepotřebujete kdovíjak závratné rozlišení. I v případě, že budete fotografii tisknout s tiskovým rozlišením 300 pixelů na palec, což je v případě fotografií rozlišení opravdu špičkové (zcela běžně se používá 150-200 ppi), můžete fotografii o zmíněném rozlišení 1600×1200, tedy s pouhými NECELÝMI dvěma megapixely, tisknout fotografie o rozměrech 10×13.5 cm. A pokud se spokojíte s rozlišením 150ppi, což je pro většinu „rodinných“ fotografií velice použitelné, můžete si uvedené rozměry zdvojnásobit. Pro srovnání – z Canonu 450D, který má rozlišení snímače 12.2 megapixelu, můžete tedy s klidným svědomím tisknout fotografie o rozměrech 48x72cm. Bezpochyby takové fotografie tisknete takřka denně…;) A to úplně pomíjíme skutečnost, že čím větší výsledná fotografie je, tím větší je vzdálenost, ze které si ji prohlížíme, takže rozlišení může dále klesat. Mimochodem, výše uvedené hodnoty jsem spočítal s využitím velice šikovné online kalkulačky, s jejíž pomocí si snadno můžete spočítat zmíněné hodnoty pro fotoaparát, který vlastníte nebo vlastnit chcete.
S rozlišením snímačů souvisí i další věc, která nebývá na první pohled tak docela zřejmá – datový objem. Tohle se asi týká především majitelů zrcadlovek nebo alespoň těch, kteří mají fotoaparáty, schopné fotit i ve formátu RAW. Fotíte-li do JPEGu, asi se vám málokdy stane, že by vás při dnešních kapacitách karet příliš trápilo množství fotografií, které se vám na ně vejde – pravděpodobně to budou přinejmenším stovky snímků, bez ohledu na rozlišení. Ale srovnejme si velikost RAW souboru u zrcadlovek. Jeden RAW snímek z mého pětimegapixelového Canonu 350D zabere cca 6-7MB. Pokud bych si pořídil Canon 450D, který má rozlišení 12.2 megapixelu a kromě toho jeho snímač poskytuje 14bitová data místo 12bitových u starší generace, pak se rázem ocitnu na 15-20MB na jediný snímek. Který se navíc na papíře ani ve webové galerii nebude od toho z 350D s velkou pravděpodobností výrazně lišit (přinejmenším při použití stejného objektivu). Ale budu pro jeho pořízení potřebovat přibližně třikrát větší kartu, třikrát více místa na disku pro zálohování a také výkonnější počítač pro jeho zpracování. To není až tak zanedbatelné, aby to šlo přehlížet.
Poslední věcí, kterou nejde během diskuse o „megapixelovém mýtu“ nezmínit, je kvalita optiky. Naprostá většina „spotřebních“ fotoaparátů (mezi které řadím i levnější zrcadlovky) totiž nevlastní optiku, která by byla schopna takové rozlišení využít. Optika v kompaktech a telefonech na sobě sice může mít napsáno Zeiss, Leica nebo cokoliv jiného, ale skutečnost je taková, že v cenových relacích, v jakých se podobné fotoaparáty pohybují, je ten nápis často jedinou věcí, kterou má optika takového fotoaparátu s uvedenou firmou společnou. Kvalitní optické sklo je VELMI drahé (nemluvě o tom, že u levnějších fotoaparátů ani nemusí vždy jít o sklo) a setkáte se s ním v podstatě jen u drahých profesionálních objektivů k zrcadlovkám, jejichž cena v korunách je pětimístná a jedničku na prvním místě příliš nehledejte. V optice zcela jednoznačně platí, že za kvalitu si zaplatíte (byť to pochopitelně nemusí nutně platit oběma směry). A pokud nemáte kvalitní optiku, je vám supervysoké rozlišení snímače zcela k ničemu, protože zkrátka překročíte hranici rozlišovací schopnosti objektivu (a ostřicího systému) a i kdybyste za něj dali snímač s rozlišením 100Mpix, detailnější fotografie se zkrátka nedočkáte.

Na objektivy mohu vhodně navázat dalším oblíbeným „marketingovým lákadlem“, kterým tím je zoom. Ostatně, s kvalitou optiky přímo souvisí – je nesrovnatelně jednodušší vyrobit kvalitní pevný objektiv s neměnným ohniskem, než vyrobit objektiv se zoomem. A je nesrovnatelně jednodušší vyrobit kvalitní objekt s „malým zoomem“ než vyrobit kvalitní objektiv s „velkým zoomem“. To je rozhodně dobré mít na paměti – čím „větší zoom“, tím pravděpodobnější je, že objektiv dává spíše průměrné až podprůměrné výsledky. Čest výjimkám (existují).
Předně – jediný zoom, o kterém má smysl vůbec mluvit, je zoom optický. Zejména levné fotoaparáty a kompakty stále ještě nezřídka obsahují „zoom“ pouze digitální, což v principu není nic jiného než prostý ořez snímku, který si pochopitelně můžete udělat kdykoliv ručně sami a velice pravděpodobně kvalitněji. Tohle už naštěstí velká spousta lidí ví, což je potěšitelné.
Další skutečností je to, že „zoom“ je údaj, který je v podstatě dost nicneříkající. Číslo, které zoom udává, totiž nejde samo o sobě nijak vztáhnout k optickým vlastnostem objektivu. Klíčovým údajem o objektivu je jeho ohnisková délka. To je jediná hodnota, ze které si můžete udělat představu o tom, jak bude snímek s takovým objektivem vypadat. Čím kratší má objektiv ohnisko, tím širokoúhlejší záběr s ním pořídíte (tedy například vtěsnáte do jednoho snímku většinu náměstí, na kterém stojíte). A naopak, čím delší ohnisko, tím užší úhel záběru (tedy de facto efekt „dalekohledu“ – vzdálený drobný objekt vyplní celé políčko). Problematika vlivu ohniskové vzdálenosti objektivu na výslednou fotografii je značně komplikovanější, ale pro základní orientaci tohle poslouží.
„Zoom“ je pak definován velice prostě – jde o pouhý poměr nejdelší a nejkratší ohniskové délky objektivu. Nic víc, nic míň. Právě proto je tento údaj v podstatě k ničemu. Lze to ilustrovat na jednoduchém příkladu. Pokud si vezmu základní objektiv k většině spotřebních zrcadlovek, pohybuje se rozpětí jeho ohniskových délek obvykle od 18mm do 55mm. To znamená, že tento objektiv má „3x zoom“ (55/18 = 3). Pokud bych vzal (imaginární) objektiv s ohniskovým rozpětím 10-30mm, bude mít opět „3x zoom“. A objektiv s rozpětím ohnisek 125-375mm by měl pochopitelně opět „3x zoom“. Přitom je asi naprosto jasné, že s každým z těchto objektivů byste pořídili NAPROSTO rozdílné fotografie. Pokud chcete vidět názorně, jak rozdílné, tak na stránkách firmy Tamron se nachází hezký simulátor.

Když jsem začal mluvit o ohniskových délkách objektivů, je asi potřeba zmínit se alespoň velmi letmo o jedné věci, a tou je přepočet ohniskových délek na takzvaný „ekvivalent pro kinofilm“. Když jsem se zmiňoval o snímačích, zmínil jsem se i o tom, že mají různé velikosti. Klasický kinofilm, tedy donedávna jednoznačně nejrozšířenější fotografické médium, má ve všech fotoaparátech, které ho používaly, pochopitelně rozměr stejný, a tedy i rozměry jednoho políčka jsou vždy stejné – 36x24mm. Kinofilm byl vybrán jako jakýsi etalon, ke kterému se onen „ekvivalent ohniskové délky“ přepočítává. (právě kvůli své rozšířenosti). Je to trochu komplikovanější, ale ne zase tak moc. Zkusím to vysvětlit na příkladu:
Vezmu fotoaparát na kinofilm s objektivem s ohniskovou délkou 50mm a udělám s ním něčí portrét ze vzdálenosti dvou metrů (například, o tu vzdálenost tu v zásadě nejde) tak, aby se do políčka snímku vešel přesně obličej fotografovaného. Tenhle snímek mi poslouží jako vzor. Teď tentýž objektiv s ohniskovou délkou 50mm nasadím na Canon 350D. Tenhle fotoaparát nemá snímač o velikosti políčka kinofilmu, ale menší – 22.2×14.8mm. Když dotyčnou osobu vyfotím opět z oněch dvou metrů, zjistím, že se mi už do záběru obličej nevešel celý, ale vešel se mi tam (například) jen od obočí po spodní ret. Pokud bych měl možnost tentýž objektiv nasadit na kompakt se snímačem 5.76×4.29mm, zjistil bych, že se mi do záběru vejde jenom nos dotyčného. Z prostého důvodu – objektiv je stále stejný, má stále stejnou ohniskovou délku a vytváří tak imaginární obraz stále stejných „fyzických“ rozměrů. Já si ale tento obraz „prohlížím“ stále menším a menším „okénkem“ snímače, tudíž je logické, že z něj vidím stále menší a menší část. Pokud bych naopak objektiv s ohniskovou délkou 50mm použil u fotoaparátu, který má snímač větší než políčko kinofilmu, zjistil bych samozřejmě (přinejmenším teoreticky), že se mi do záběru vešel nejen celý obličej dotyčné osoby, ale že je mezi ním a okraji snímku dokonce ještě mezera – protože jsem zvětšil „pozorovací okno“ snímače. Hodnota, která udává, kolikrát menší jsou oproti rozměrům políčka kinofilmu rozměry daného „okénka“, tedy snímače, je právě onen tajuplný „crop factor“, neboli v překladu „faktor ořezu“. Canon 350D má crop faktor 1.6, což znamená, že pokud bych chtěl vyfotografovat celý obličej daného člověka z uvažovaných dvou metrů, musel bych místo 50mm objektivu mít objektiv s ohniskovou délkou pouhých 31mm. Stále populárnější formát „four thirds“ aneb 4/3 (to je skutečně jeho název) má snímač o rozměrech 17.3x13mm, což odpovídá crop factoru 2, tudíž bych na 4/3 fotoaparátu potřeboval pro stejnou fotografii ze stejné vzdálenosti objektiv s ohniskovou délkou 25mm. To mimo jiné vede často například majitele zrcadlovek s crop faktorem 1.6 k výrokům typu „mám objektiv s ohniskem 50mm, to je u mě vlastně 80mm“. Které nejsou tak docela pravdivé, realita je opět trochu komplikovanější, ale proč tomu tak je teď raději opět rozebírat nebudu.
Z výše zmíněného je myslím jasné, že kompaktní fotoaparáty s velice malými snímači potřebují objektivy s velice krátkými ohniskovými vzdálenostmi. Např. můj cestovní kompakt Kodak Z1085, o kterém jsem se tu před časem zmiňoval, má crop faktor zhruba 4.7, což odpovídá rozměrům snímače někde kolem 7.5×5.5mm (nejde to určit přesně, protože výrobci kompaktů se těmito údaji příliš nechlubí, různě zaokrouhlují atd.). Jeho objektiv má FYZICKÉ (tedy skutečné) rozpětí ohniskových délek 7.5-37.7mm. Pokud tyto hodnoty vynásobím crop faktorem, získám onen kýžený přepočet ekvivalentních ohniskových délek pro kinofilm – 35-175mm. Jde tedy o objektiv s „5x zoomem“ ;), který by mohl být trochu širokoúhlejší (35mm je např. na krajinky na kinofilmu už poměrně dlouhé ohnisko), ale má pro běžné potřeby vcelku solidní „dlouhý konec“ ohniskového rozsahu. Právě tenhle „ekvivalent pro kinofilm“ by v případě výběru fotoaparátu měl hrát nezanedbatelnou roli a rozhodně by vás měl zajímat víc než zoom – pokud fotíte spíš krajinky, budovy a podobně, asi budete chtít spíš širokoúhlejší objektiv (tzn. třeba někde kolem 27mm ekviv.), pokud spíše portréty či vzdálenější objekty, zajímá vás asi naopak spíše středí až delší ohnisko.

Než ukončím už tak mnohem delší příspěvek, než jsem původně zamýšlel, zmíním se ještě letmo o jedné věci – o stabilizátorech obrazu. Ty jsou v současné době zejména u kompaktů velice populární. Z pochopitelných důvodů – jak už jsem zmiňoval, kompakty mají spíše nižší citlivost na světlo, jejímž následkem vycházejí expoziční časy až příliš dlouhé a není větší problém fotografii nechtěným pohybem ruky během expozice rozmazat. Stabilizátor je v tomto případě solidním pomocníkem (byť ne samospasitelným), který dokáže snížit frustraci z toho, když doma prohlížíte fotky a zjišťujete, že jsou všechny roztřesené. Osobně bych ale doporučil stejně jako v případě zoomu dávat pozor na to, zda se jedná o stabilizátor mechanický nebo elektronický. Elektronický stabilizátor je totiž obvykle opět pouze softwarová náhražka, která ke stabilizaci používá nějakou „fintu“ – například tu, že fotoaparát jedním stisknutím spouště pořídí snímků několik (byť to třeba na první pohled není patrné) a poté je spolu porovná a ten, který vyhodnotí jako nejostřejší, pak uloží na kartu. Některé elektronické stabilizátory fungují vcelku použitelně, ale obecně jsou moje zkušenosti takové, že mechanický stabilizátor (ať už pohybuje čočkami v objektivu nebo snímačem) je efektivnější. Ale samozřejmě platí, že špatný mechanický stabilizátor může být horší než dobrý elektronický, a že každý stabilizátor je lepší než žádný stabilizátor.

Na úplný konec si neodpustím nějaké tipy (pokud to tedy někdo dočetl až sem).
Především, pokud přemýšlíte o nějakém kompaktu „vyšší“ třídy, máte focení spíše jako koníček a nevadilo by vám nosit s sebou něco většího, pouvažujte raději o zrcadlovce. V dnešní době se dají základní zrcadlovky Canon, Nikon, Sony nebo Pentax koupit za takřka stejné peníze jako luxusnější kompakt. Přitom jde o velice kvalitní fotoaparáty, se kterými můžete pořídit více než ucházející fotografie i v poměrně tmavém prostředí a při dodržení několika prostých zásad máte takřka stoprocentní jistotu, že procento rozmazaných či jinak nepovedených fotografií bude minimální. Ostatně to, že jsou zrcadlovky větší a těžší než kompakty, není jen nevýhoda – těžší a větší fotoaparát drží lidé v rukou jistěji a méně se jim pak ruce chvějí. A to, že ho nedržíte v natažených rukou kdesi před sebou, ale máte ho přiložený k oku, k tomu jednoznačně také přispívá.
Pokud chcete bezpodmínečně nutně něco co nejpřenosnějšího, ale přesto byste rádi lepší fotografie než z obyčejného kompaktu, doporučil bych pouvažovat o fotoaparátu už zmíněného formátu 4/3 aneb „four thirds“. Tyhle fotoaparáty jsou ideálním kompromisem – mají jednoznačně největší snímače, na jaké u kompaktnějších fotoaparátů narazíte (což se příznivě podepisuje jak na nižší úrovni šumu, tak na kratších expozičních časech následkem lepší citlivosti na světlo), mají přitom systém výměnných objektivů (to se může vždycky hodit) a většinu výhod zrcadlovek. Např. řada Olympus E-4xx nebo kompaktnější (ale dražší) Panasonix Lumix GF1 rozhodně nejsou špatnou volbou.
No a pokud skutečně chcete jen nějaký běžný kompaktní „fotozápisník“, pak bych si troufal říct, že je v podstatě jedno, pro kterou značku či pro který model se rozhodnete. Většina dnešních kompaktů si je velice podobná cenou i výbavou, a jak jsem se snažil naznačit, běžným potřebám vyhoví v podstatě jakýkoliv současný fotoaparát. Doporučoval bych si především ujasnit, CO chcete primárně fotit, a na základě toho bych vybíral. ZCELA bych ignoroval „megapixelové taháky“ nebo i vybíral záměrně modely s méně megapixely (snad se mi podařilo alespoň trochu naznačit, že v tomhle případě je opět jednou méně někdy spíše více). Ohniskový rozsah a potažmo tedy „zoom“ bych si vybíral zcela podle svých fotografických potřeb, přičemž bych byl spíše skeptický k čemukoliv nad řekněme 5x – 6x zoom, tam už je opravdu docela problém udržet solidní optické parametry, obzvlášť v případě miniaturních kompaktů (ostatně i u toho mého ultralevného Kodaku je to poměrně dobře vidět). A naopak bych zvýšenou pozornost věnoval věcem, na které se často při nákupu fotoaparátu zapomíná, ale které jsou přinejmenším stejně důležité jako optika a snímač – jak dobře se drží, jak příjemně se obsluhuje, jak rychle reaguje atd. Což ostatně platí i pro předchozí dvě „kategorie“. Nezřídka totiž můžete pořídit zajímavou nebo kvalitní fotku jen proto, že vám fotoaparát sedne do ruky a můžete ho tedy nastavit/zapnout o to rychleji.

7 lidem se článek líbí.

Znelíbit