Living at the edge of the world

17. listopad byl pro mě vždycky dost schizofrenním svátkem a letos, kdy jsme rozpačitě oslavili dvacáté výročí, to patrně platí dvojnásob.

Hlavní příčinou mojí rozpolcenosti je skutečnost, že patřím do dost nešťastné věkové skupiny – nacházím se „na pomezí“. To v důsledku znamená to, že v roce 1989 mi bylo dost na to, abych si alespoň zčásti uvědomoval, co se kolem nás děje a proč se to děje, a současně mi bylo příliš málo na to, abych se na tom mohl nějak aktivněji podílet. Tím rozhodně nechci tvrdit, že bych byl tehdy kdovíjak uvědomělý nebo tak něco – to ani náhodou. Celá řada věcí, které jsem zažil, viděl nebo slyšel před listopadem, mi s ohledem na věk plně došla až posléze, v některých případech až řadu let poté. Zato možná o to silněji – když si uvědomíte, že zdánlivě nevinné až legrační věci z vašeho dětství vlastně nebyly až tak nevinné a vůbec ne legrační, dokáže to na jednoho docela zapůsobit. Uvědomíte si, proč ten a ten člověk DOOPRAVDY říkal to a to nebo dělal tohle a tohle…není to zrovna příjemný zážitek. Do jisté míry bych skoro řekl, že lidé v mém věku zásluhou listopadových událostí dospěli o pár let dříve, než by bylo běžné.

Tak či onak, byli jsme tehdy zkrátka někde mezi. Na jednu stranu jsme si v nemalé míře uvědomovali, co se děje a chtěli se k tomu nějak vyjadřovat, na stranu druhou jsme do jisté míry byli pořád bráni jako děti a koneckonců tak i uvažovali – naše (nepříliš úspěšné, protože v očích většiny dospělých jsme zkrátka stále byli pouhé děti) pokusy o „stávky“ na podporu studentů rozhodně byly motivovány i vidinou zcela dětinského „ulití se ze školy“ a nemělo by nejmenší smysl nalhávat si opak. Nosili jsme trikolóry, ale současně se víc nebo míň báli, že nás u toho někdo nachytá a budeme z toho mít nehorázný průšvih (přičemž v řadě případů tím „někým“ mohli být klidně i rodiče). I to by asi mělo napovědět o tom, jaká v téhle zemi v té době vládla atmosféra – zase, ne že bysme si to tehdy až TAK uvědomovali (nakonec, byli jsme ve věku, kdy většina z nás víc nebo míň „rebeluje“), ale i tak bylo až příliš snadné dostat se do mnohem větších problémů, než byste kdy chtěli. Čímž nemyslím nutně problémy s policií nebo tak něco, ale dneska se vám například nemůže stát, že byste poté, co váš potomek provede ve škole nějakou klukovinu, byli v zaměstnání povoláni „na kobereček“ a bylo vám v lepším případě řádně vyčiněno, v horším případě byste dostali „podmínku“, byli „pod dozorem“ nadřízených nebo tak něco. Tehdy se takové věci opravdu děly a nebyly až tak výjimečné, jak by se třeba mohlo zdát. Heslo „držet hubu a krok“ bylo tehdy opravdu VELMI rozšířené (a proto ho má tenhle národ tak hluboce zakořeněné ještě dnes a ještě nějakou dobu rozhodně mít bude) a těm, kteří se jím řídili, nejde až tak moc vyčítat – to jsou věci, které prostě zpětně pochopit nejde. Davy zarytých antikomunistů, co odjakživa aktivně podkopávali režim, se vyrojily teprve v průběhu listopadu a prosince 89 (a později). Do té doby si skoro všichni dávali velice dobrý pozor, aby neudělali něco, čeho by litovali. Kdo to nezažil, tomu to bude připadat po právu absurdní a odsouzeníhodné, ale ono to zkrátka tak prosté není. Většina lidí prostě chtěla v rámci možností žít normální životy a mít alespoň jakous takous jistotu, že je budou žít i jejich děti. Je hrozně snadné někoho mávnutím ruky odsoudit za to, že udělal (nebo neudělal) tohle nebo tamto. Pochopit, co ho k tomu vedlo, už ale tak snadné není, obzvlášť pokud zdejší poměry nepamatujete.

František Fuka ve svém „listopadovém“ komentáři popisuje předlistopadovou dobu a listopadové události jako něco, co vyznívá spíše jako taková dobrácká bžunda mezi kamarády. Jakkoliv jsem rozhodně rád, že se ve všem tom „listopadovém patosu“, kterého je všude plno, objevil i takovýhle odlišný pohled na věc, nemůžu s ním tak docela souhlasit, navzdory tomu, že by jeho vzpomínky měly patrně mít s ohledem na náš věkový rozdíl větší váhu. Já si takovou bžundu prostě nevybavuju. Zato si vybavuju to, že se lidi opravdu upřímně BÁLI říkat nebo dělat některé věci, protože si nikdy nemohli být tak docela jisti, kdo je u toho uslyší nebo uvidí – udavačství tu bujelo docela zdatně. A zase – opravdu není třeba si hned představovat, že jste jeden den něco někde plácli a druhý den vás vyslýchala STB nebo jste skončili v uranových dolech. To je dost zkreslená představa. Takové věci nebyly vůbec zapotřebí – život se vám tehdy mohl zkomplikovat mnohem snáz i bez takových drastických kroků. Dost na to, abyste sakra litovali toho, že jste si pustili pusu na špacír. A dost na to, abyste si příště dali sakra pozor. A o nic víc vlastně ani nešlo – stačilo mezi lidmi budovat a udržovat přiměřenou úroveň strachu a nejistoty. Ideálně tak dlouho, až si na to zvykli a připadalo jim to vlastně úplně normální. Ostatně, tenhle princip „vaření žáby“ funguje na lidi za každých okolností dodnes a v případě čehokoliv (viz „protiteroristická opatření“ všude po světě).

Mnohem výstižnější mi přijde citát z jiného listopadového zamyšlení, tentokrát na La Trine: Komunismus byl šedivé vězení, kde jsme žili shrbení ve strachu, obehnáni ostnatým drátem. Myslím to doslovně. Včetně toho drátu. Možná trochu melodramatické, ale ve skutečnosti VELMI výstižné. Protože přesně tak to tady vypadalo. Až na to, že si to běžní lidé ani neuvědomovali – protože prostě nic jiného NEZNALI. Neuvědomovali jste si, že „žijete shrbení ve strachu, obehnáni ostnatým drátem“ – asi jako si ryby neuvědomují, že žijí ve vodě. Prostě jim to přijde normální a vůbec je nenapadá, že by jakýkoliv život mohl existovat ještě někde jinde a jak by asi mohl vypadat. Když jsem ve svých šestnácti letech poprvé v životě překročil státní hranici (a ještě k tomu směrem na západ), připadalo mi to neskutečné, protože jsem si do té doby prostě nedokázal představit, že bude něco takového naprosto běžně možné – naprostá většina států na mapě Evropy pro nás byly jen čarami na papíře a pojmy, o kterých se (velice střídmě, mimochodem) mluvilo v dějepisu a v zeměpisu. Hic sunt leones. Tyhle pocity se nyní, s příchodem Schengenu, i po DVACETI LETECH opět vracejí – kdykoliv přejíždím v Mikulově hranice a dívám se na opuštěné celnice, jímá mě úžas nad něčím tak fascinujícím. Není to zkrátka tak dávno, kdy byla tahle hranice takřka uzavřená, hlídali ji vojáci se samopaly a zásobníky s ostrými náboji v nich měnili až příliš často. Dneska si takřka nevšimnete, že jste hranici přejeli (pokud tedy ve vás její přejezd nevyvolává podobné pocity jako ve mně). Nechápu, že to lidem už přijde naprosto samozřejmé (nebo to tak alespoň působí). Já nad tím skutečně dodnes žasnu. Bez přehánění.

Dvacáté výročí listopadu v té na začátku zmíněné rozpolcenosti pokračuje. Přestože jsem možná dospělý ve skutečnosti vůbec nebyl, přišel pro mě a moje vrstevníky listopad právě v takový okamžik, abychom si alespoň sami sebe jako (skoro) dospělé od oněch listopadových dní pamatovali. Byla to zkrátka příliš zásadní událost a podepsala se na nás. Následkem toho se teď, ve dnech, kdy si připomínáme jeho dvacáté výročí, cítím hrozně starý. Dvacet let rozhodně není málo – je to takřka třetina běžného lidského života. Ačkoliv nejsem zase tak starý, přesto mám teď kvůli listopadu 89 za sebou dvacet let „dospělosti“. To je velice schizofrenní pocit – člověk v mém věku by zkrátka z čistě logického pohledu neměl být fyzicky schopen vzpomínat na události před dvaceti lety, při kterých se cítil dospělý. Jenže naše životy a pocity neřídí pouhá logika, nejsme Vulkánci.

Ale nejen to. Lidé jen o pár let starší než já se listopadových událostí účastnili přímo, podíleli se na nich mnohem aktivněji a teď na to vzpomínají. Já u toho zkrátka tak přímo být nemohl, nebylo to příliš reálné, takže teď můžu vzpomínat jen na věci jako zmíněné kradmé nošení trikolory, rozhovory s přímými účastníky (nebo jejich kamarády) pochodu na Národní třídu, na diskuse s těmi odvážnějšími učiteli, kteří si troufli vzepřít se vedení školy (moc jich nebylo, mimochodem) nebo na televizní přenosy z Prahy. Naproti tomu lidé jen o pár let mladší nemají vůbec tušení, o čem je řeč, protože už prostě byli ve všech ohledech pouze dětmi. Dvacet let. Už nějakou dobu mezi námi chodí plnoletí, dospělí lidé, kteří se narodili až po listopadu 89 a komunismus nikdy nezažili. Nakonec, patrně většina lidí pod třicet let(!) nemá příliš jasnou představu, jak to tu před listopadem vypadalo. Dobře to vidím i na Trofo, která je jen o pár let mladší. Můžete si vybrat libovolné „předlistopadové“ téma. Můžete mluvit o tom, jak neskutečné vám stále alespoň občas připadá, že jsou v obchodech naprosto běžně nejen pomeranče, které tehdy nešly skoro sehnat, ale dokonce i kokosy, ananasy, kiwi, mango, avokádo – tohle ovoce jsme prostě neznali, natož aby se snad dalo koupit na každém kroku. Můžete vzpomínat na poloprázdné regály v obchodech, v nichž byl v lepším případě vyrovnaný jediný druh kompotu, jediný druh mýdla, jediný druh ubrousků. I když se budete hodně snažit, patrně nebudete schopni popsat úžas, který ve vás probouzelo setkání se zbožím z Tuzexu (například s mýdlem, které vonělo a mělo barvu jako různé druhy ovoce), nebo snad dokonce přímo jeho návštěva, i když jste si tam nemohli nic koupit. O tom, jak jste si schovávali jako velkou vzácnost plechovku od Coca-coly, kterou se někomu podařilo sehnat pro vaše rodiče, kteří vám ji dali k narozeninám, a všude jste se s ní chlubili. Můžete vzpomínat na to, jak jste na táborech trávili noci tím, že vám kamarád, jehož otec pracoval v zahraničí na montážích a měli doma dokonce i video, vyprávěl všechny ty úžasné filmy, které viděl (Indiana Jones, Back to the future, Superman…) a vy jste se pokoušeli představit si, jaké by to asi bylo, kdyby se stalo něco tak nepředstavitelného a takové úžasné filmy někdy šly v televizi. Můžete se zmínit o pořadnících, které se vedly na (ruské) barevné televize (které občas byly barevné jen chvílemi) nebo na nová auta, a o tom, jak se na takové věci běžně čekalo spoustu měsíců, než na vás přišla řada. Můžete se snažit popisovat naprosto bizarní věci jako sobotní branná cvičení ve školách a pobíhání v pláštěnkách, rouškách a s pytlíky na rukou a na nohách po sadech a parcích. Můžete zkoušet mluvit takřka o čemkoliv, ale z reakcí nebo i pouhých pohledů naprosto jasně vidíte, že tihle jen o pár let mladší lidé, v mnoha případech už dokonce rodiče, nemají nejmenší tušení, o čem to vlastně mluvíte, a vaše vzpomínky jim připadají jako bizarně legrační příhody z nějaké nepovedené komedie. Nemají nejmenší tušení, jak se tu žilo.

Vím, že sklouzávám k patosu, ale snažně všechny takové prosím – nepodlehněte dojmu, že před listopadem tu vlastně byla jenom taková bezstarostná legrace, že jsme se vlastně měli docela dobře a až dneska to všechno stojí za houby. Možná to tu běžně nevypadalo tak, jak ukazují filmy a dokumenty o STB, chartistech, disidentech a podobně, ale legrace to nebyla ani náhodou (byť si ji z toho lidé dělali, protože co jim zbývalo jiného) a jakkoliv máme dnes ty nebo ony problémy, ANI V NEJMENŠÍM se to neblíží tomu, jak to tu vypadalo tehdy. Žijeme si tak, jak se nám o tom tehdy ANI NESNILO. Bez přehánění. Doslova. Nenechme si to nikým brát, ať už přichází zleva, zprava nebo přebíhá sem tam (ti jsou možná nejhorší, protože se vám ve skutečnosti snaží nenápadně dostat do zad).

11 lidem se článek líbí.

Znelíbit