Living at the edge of the world

Aneb další kapitola ze sbírky „uplakaných emo mouder herního intelektuála“ (jedno moudro zdarma – když o vás druzí říkají, že jste intelektuál, nevymlouvejte jim to, i když nemáte sebemenší tušení, jak na něco takového přišli ;) )

Jedním z nejčastějších povzdechů, který se mezi lidmi, majícími něco společného s hrami (ať už autory, recenzenty nebo hráči samotnými) objevuje, je (patrně hned po pirátství) skutečnost, že jsou u nás oproti „Západu“ počítačové (a konzolové) hry i po nějakých pětadvaceti letech od chvíle, kdy se tu začaly významněji šířit mezi lidi a kdy se tu o nich také začalo mluvit i psát, pořád v převážné většině brány jako zábava pro malé děti (která z nich současně dělá vrahy a násilníky, samozřejmě) a na dospělé, kteří hry hrají, je hleděno jako na více nebo méně vyšinuté jedince, kteří by se už konečně měli začít chovat dospěle a přestat „ztrácet čas takovými absurdnostmi“. Dříve se šlo „vymlouvat“ na to, že jsou hry pro naši společnost něčím naprosto novým, nebo že neexistují hry, které by byly prvotně cílené na dospělého hráče. Ani jedno už ale neplatí – první generace českých hráčů už má v nemálo případech na krku čtyři křížky nebo k nim nemá daleko a skoro bych si troufal tvrdit, že naprostá většina dnešních her je určena spíše pro dospívající až výslovně dospělé osoby. Přesto ale u nás tenhle pohled na hry přetrvává. Čím to je? Troufám si tvrdit, že na tom má v nemalé míře podíl místní herní „žurnalistika“.

Ačkoliv se v herních časopisech a na herních webech velice často objevují různé úvahy o zmíněných veřejných předsudcích, pravdou zůstává, že dospělý hráč u nás v podstatě nemá k dispozici žádný „dospělý“ zdroj informací. Zčásti za to herní novináři nemůžou – už delší dobu si všímám toho, že spousta firem (přičemž ukázkovým příkladem jsou zejména banky a mobilní operátoři) cílí svoje produkty a reklamy na dvě základní věkové skupiny – cca 15-25 let a cca 50 a víc. Na lidi v nejproduktivnějším věku se ve velké spoustě případů z mně nepochopitelných důvodů prostě kašle. Schválně se dívejte kolem sebe – možná se mi to jen zdá, ale opravdu mám dojem, že někde kolem třicítky přestáváte spoustu českých obchodníků na docela dlouhou dobu zajímat. Možná je to proto, že mladšího člověka si snáze „zaháčkují“ a staršího zase snáze obalamutí reklamními žvásty. Třicátnici a čtyřicátníci jsou příliš opatrní a/nebo „ve střehu“ (jsou?). Troufám si tvrdit, že tohle uvažování současnou společností prostupuje víc, než si vůbec uvědomujeme, a že se zčásti projevuje i v herní žurnalistice (stejně jako v celé řadě jiných oborů).
Nezanedbatelnou skutečností je ale to, že u nás prakticky neexistují zkušení/starší herní novináři. Z nějakého záhadného důvodu z oné první průkopnické generace takřka nikdo nevydržel „u kopyta“ a dnes se věnují zcela jiným činnostem. Herní „novinařina“ je tak u nás doménou autorů, kteří se v nemalé míře nevymykají zmíněné věkové skupině 15-25 let. Čest několika málo výjimkám. To má samozřejmě za následek dvě věci – jednak z pochopitelných důvodů píší tak, aby oslovili svoje vrstevníky, a jednak nemají z pohledu dospělejšího hráče patřičné zkušenosti, takže ho jejich texty nemohou z pochopitelných důvodů příliš oslovit. Otázku toho, že následkem toho nemají ani patřičnou jazykovou a stylistickou zručnost, teď raději mlčky přejdeme a necháme na jindy, je to příliš složité téma, než aby se dalo jen tak odbýt jednou větou (jelikož za to svým způsobem ani nemohou). Výsledek je ale ten, o kterém jsem mluvil – dospělý hráč třicátník či čtyřicátník, který má za sebou dvacet a víc let hraní a rád by si přečetl něco od lidí, kteří mají podobné zkušenosti a názory, má prostě smůlu.
Stačí se podívat na obě naše herní tiskoviny. Score by se dalo shrnout heslem „od puberťáků pro puberťáky“. Na jednu stranu je sympatické, že se tohoto stylu drží a nesnaží se o žádné výrazné experimenty, ale na druhou stranu prostě z úrovně a obsahu tohoto časopisu musí být náročnější čtenář nutně dost rozpačitý. Přijde mi pak o to bizarnější, že šéfredaktor Score Jan Modrák aka bludr provozuje na www.modrak.cz svůj herní blog, který naopak dle mého názoru patří k těm herním zdrojům, které by si dospělý a/nebo náročnější hráč neměl nechat uniknout a který je stylem někde naprosto jinde než cokoliv, co se objevuje ve Score. Ale zřejmě je i šéfredaktor ve skutečnosti příliš malým pánem, než aby mohl tvořit časopis skutečně podle svého (jinak si to neumím vysvětlit).
Level na tom byl z pohledu dospělejších hráčů dlouhou dobu o poznání lépe. Jakkoliv jsem měl vždy výtky k jazykové zdatnosti většiny autorů a nemalému množství stylistických i pravopisných chyb, alespoň jsem měl na rozdíl od Score dojem, že řada autorů má i dospělejší cílové skupině co říct a ví, jak na to. Bojím se to říct naplno, protože to patrně bude bráno jako patolízalství, ale např. Lukáše Grygara už delší dobu považuju z pohledu náročnějšího herního čtenáře za dost možná to nejlepší, co je v současné době u nás k dispozici (a tuším, že jsem mu to přinejmenším naznačoval, pokud jsem mu to neřekl přímo, takže to pro něj snad taková novinka nebude). Zdatně mu k tomu pod taktovkou Martina Bacha (který sám umí psát velice dobře a zajímavě, když na to přijde – z poslední doby např. recenze na Batman: Arkham Asylum, jedna z nejlepších recenzí v několika posledních Levelech) sekundovali veterán Michal Rybka a „o něco méně veterán“ Pavel Dobrovský a dařilo se jim tak držet obecný průměr časopisu poměrně vysoko, alespoň tedy na naše poměry. A i někteří z „nováčků“ občas uměli překvapit – např. takový Jaromír Möwald rozhodně umí, když se mu zrovna chce). S tím, jak ale přibývalo nových a/nebo ne tak dobrých autorů, ale začal Level postupně sklouzávat k úrovni Score – recenze jsou horší jazykově i obsahově a stylem se časopis stále více blíží oné „pubertální“ cílové skupině. Po odchodu Martina Bacha z pozice šéfredaktora se celá situace ještě zhoršila. Přibývá nových – a upřímně, dost bídných – autorů, zatímco ti staří osvědčení jsou na ústupu nebo stagnují. Lukáš Grygar už v papírovém Levelu takřka nerecenzuje a Michal Rybka na mě už delší dobu působí dojmem, že by potřeboval delší dovolenou, protože se mi zdá, že píše spíše „na autopilota“.
Pak je tu, jak by se mohlo zdát, samozřejmě celá řada „velkých“ herních webů. Ostatně, papírové časopisy jsou přece odsouzeny k zániku (zbývá jen otázka, zda se vlastně nepřímo čtenářů nezbavují samy). Tedy…říkám celá řada, ale upřímně, kolik českých herních webů se dá vůbec brát vážně? Pokud heslem Score je „od puberťáků pro puberťáky“, pak heslem bizarních „novinářských“ experimentů typu Tiscali Games, BonusWeb a řady jiných se zdá být „od adeptů na lobotomii pro úspěšně lobotomizované“ a opravdu nemá smysl na nich trávit byť jen několik minut času. Z celé řady webů nám rázem zbyde v podstatě jen jediný adept – Hrej.cz. (Pokud víte o jiném, jistě mě zajímá, jaký to je.)
I když tu tak trochu platí ono přísloví o jednookém, nedá se Hrej upřít snaha o oslovení přece jen trochu náročnějšího čtenáře (která se bohužel, soudě podle komentářů, velice často míjí účinkem). Není se až tak čemu divit – na Hrej se podílí řada těch, kteří podobným stylem v minulosti „pozdvihovali“ nebo stále ještě s vypětím sil „pozdvihují“ Level. Podobně jako donedávna jeho papírový bratříček se sice Hrej.cz potýká s problémem nevyrovnanosti a určité schizofrenie (ve snaze oslovit širší spektrum čtenářů), ale internet přece jen snese více než papír a navíc je snazší si na internetových stránkách vybírat jen to, co vás oslovuje, a to ostatní ignorovat. A za pokusy osvěty „mladších“ (a chtělo by se mi napsat „jednodušších“) hráčů rozhodně dík, evidentně to není jednoduché.
Bohužel, pokud pomineme síť osobních blogů a Twitter (kde se naproti tomu dají najít VELMI zajímaví lidé, a to i u nás), je to patrně všechno, co v ČR může dospělého a náročnějšího hráče zaujmout. Všechny ostatní projekty z herní branže, ať už jde o tiskoviny, webové stránky nebo distribuční firmy, dle mého názoru svým přístupem a stylem výslovně nahrávají těm, kteří hry považují za bizarní zábavu pro pomatené „náctileté“. Přitom když se podíváte do zahraničí, uvidíte dost rozdílný obrázek – časopisy i herní weby velice často publikují stylem, který má co dát i dospělému čtenáři, nejen puberťákovi. Výmluvy o větších zkušenostech západního světa s hrami a jejich lepšího průniku do něj jsou právě a pouze tím – výmluvami. Herní publicistika není v zahraničí zas o tolik starším oborem – jen na to jde trochu jinak a možná je to jen můj osobní dojem, ale zkrátka se podle mého názoru mnohem více věnuje skupině, která mínění společnosti o hrách v převážné většině vytváří, a její zástupci působí mnohem profesionálnějším dojmem než jejich čeští kolegové. Nakonec srovnejte si například styl britského Eurogameru (dle mého názoru jednoho z nejlepších evropských zdrojů informací pro dospělého evropského hráče) a jeho české pobočky. Je to poněkud nefér srovnání (s ohledem na krátkou dobu působnosti českého Eurogameru) a doufám, že za nějakou dobu z něj ten český vyjde lépe, ale prozatím je český Eurogamer v lepších případech jen nemastný neslaný, zatímco v těch horších pak opět sklouzává k amatérskosti a „pubertálnosti“.
Ať mi nikdo netvrdí, že u nás nejsou lidé, kteří jsou schopni o hrách psát profesionálně, zajímavě a erudovaně tak, aby oslovili dospělého a/nebo náročnějšího čtenáře. Psát dneska může díky internetu naprosto každý a podle toho novinařina obecně bohužel vypadá. Jenom je podle mého třeba myslet na to, že ne každý, kdo psát chce nebo se o to dokonce snaží, na to opravdu má (čehož je tenhle blog ostatně ukázkovým příkladem ;) ). Skutečně jsem přesvědčený o tom, že kdyby u nás herní publicistika (ale i reklama atd. – byť jsem tu „propral“ především novináře a „novináře“, rozhodně za to nemůžou jen oni, to ani náhodou) ve větší míře cílila na dospělejší cílovou skupinu, že by se to nezanedbatelným způsobem projevilo i na tom, jak jsou hry společností vnímány. A skutečně věřím tomu, že teprve vymýcením nebo alespoň potlačením „pubertální“ a amatérské „novinařiny“ dojdeme do stavu, kdy se zdejší společnost nebude na dospělé hráče koukat přes prsty a myslet si cosi o zamrzlé pubertě.

Ale třeba to všechno změní monstrózní comeback Martina Ludvíka a Excaliburu, který už jistě nastane každým okamžikem (jen co se dořeší poslední drobnosti).

1 člověku se článek líbí.

Znelíbit