Začátkem listopadu zveřejnil server Phandroid.com test baterie Motoroly Droid (v Evropě vbrzku jako Motorla Milestone). Jde o první dostupný mobil se systémem Android 2.0, který má současně poměrně velký displej o uhlopříčce 3.7 palce a s rozlišením 480×854 pixelů. Navíc má oproti Android telefonům první generace od HTC novější a výkonnější procesor (byť opět podtaktovaný, tentokrát na 550MHz z nominálních 600). Baterii má naproti tomu víceméně stejnou, s kapacitou 1400mAh. Ve zmíněném testu, sestávajícím z nastavení trvale zapnutého displeje se 100% jasem, nonstop přehrávání MP3 a cca. hodiny práce s mapami a GPS, vydržel Droid v provozu takřka přesně sedm hodin, což je poměrně působivá hodnota, zejména když se vezmou v úvahu všechny zmíněné faktory.
Filmy Rolanda Emmericha mám celkem rád (byť rovnou podotýkám, že 10000 BC jsem neviděl a nehodlám na tom nic měnit). Jsou příjemně nenáročné a obvykle se na ně dobře kouká, když u toho jeden moc nepřemýšlí. ID4 považuju za velice dobrý akční scifi snímek (navzdory všem těm klišé) a velice pravděpodobně za Emmerichův vrchol. Z 2012 mám ale poněkud rozporuplné pocity.
Spatřeno včera na stánku. Obrázek nalezen na netu (proto ta mizerná kvalita), nehodlám si to kvůli tomu kupovat, je mi líto.
17. listopad byl pro mě vždycky dost schizofrenním svátkem a letos, kdy jsme rozpačitě oslavili dvacáté výročí, to patrně platí dvojnásob.
Aneb další kapitola ze sbírky „uplakaných emo mouder herního intelektuála“ (jedno moudro zdarma – když o vás druzí říkají, že jste intelektuál, nevymlouvejte jim to, i když nemáte sebemenší tušení, jak na něco takového přišli ;) )
Jedním z nejčastějších povzdechů, který se mezi lidmi, majícími něco společného s hrami (ať už autory, recenzenty nebo hráči samotnými) objevuje, je (patrně hned po pirátství) skutečnost, že jsou u nás oproti „Západu“ počítačové (a konzolové) hry i po nějakých pětadvaceti letech od chvíle, kdy se tu začaly významněji šířit mezi lidi a kdy se tu o nich také začalo mluvit i psát, pořád v převážné většině brány jako zábava pro malé děti (která z nich současně dělá vrahy a násilníky, samozřejmě) a na dospělé, kteří hry hrají, je hleděno jako na více nebo méně vyšinuté jedince, kteří by se už konečně měli začít chovat dospěle a přestat „ztrácet čas takovými absurdnostmi“. Dříve se šlo „vymlouvat“ na to, že jsou hry pro naši společnost něčím naprosto novým, nebo že neexistují hry, které by byly prvotně cílené na dospělého hráče. Ani jedno už ale neplatí – první generace českých hráčů už má v nemálo případech na krku čtyři křížky nebo k nim nemá daleko a skoro bych si troufal tvrdit, že naprostá většina dnešních her je určena spíše pro dospívající až výslovně dospělé osoby. Přesto ale u nás tenhle pohled na hry přetrvává. Čím to je? Troufám si tvrdit, že na tom má v nemalé míře podíl místní herní „žurnalistika“.
Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com
