Tři úryvky z knížky Ať už je láska cokoliv (která se mi navzdory svému odstrašujícímu názvu dost líbila a je dost jiná, než by se podle něj dalo soudit). Včera a dneska se mi tyhle pasáže vybavily snad tisíckrát…
A pak to přišlo: neděle, 31. srpna 1997. V 8.30 ho vzbudila Tess, která volala z Paříže. Vracela se nočním vlakem z Marseille, kde byla na ochutnávce – tahle objednávka, prohlašovala, půjde na dračku, objevila na jihu nějaký vinný sklípek, který nabízí kvalitu jako Lafite, ovšem za desetinu ceny – když jí četník, učiněný Peter Sellers, mít čepici se zástěrkou, vypadal by jako legionář, pod nosem má i knírek, prostě dokonalý, zaklepe rázně, jako ve filmu, na dveře coupé. Vicova přítelkyně se přetočila, podívala se na něj pohledem, zakaleným pravděpodobně následkem kocoviny, a aniž by slezla ze svého horního lůžka, odsunula nalevo skleněné dveře. Rozcuchaná, vytáhlá dívka v XXL tričku s nápisem DEATH TO THE PIXIES nebyla pravděpodobně tím, co si četník představoval, když se rozhodl oznámit anglickým cestujícím hroznou novinu.
„Vous-etes anglais?“ zeptal se naléhavě a hlas mu přeskakoval důležitostí sdělení.
„Oui…“ odpověděla Tess, mžourajíc na jeho siluetu v protisvětle u okna vagónu.
Dramatická odmlka. Zhluboka se nadechl. „Lady Diana…“ (tolik lidí to říkalo: Lady Diana; to, jak vás lidé poznají, se jim zaryje do paměti) „…elle est morte.“
Další odmlčení, ale tentokrát nebylo ničím vyplněné, netušil, co dělat nebo říci. Chvíli na sebe hleděli a pak Tess líčila Vicovi, že odvětila: „Um…Merci.“ A zase dveře zavřela.
Zasmáli se četníkovi při představě, jak zdrceně stojí přede dveřmi, možná tam chvíli sbírá odvahu, než se vydá k dalšímu coupé v naději, že cestující v něm budou lépe chápat historickou váhu této zprávy. Potom Tess Vicovi řekla, že se rozhodla v Paříži ještě pár dní zůstat, protože v Anglii vypukne šílenství.
.
.
.
Neděle: zemřela Di, pondělí, Emma leží u něj na pohovce s myslí zastřenou směsí žalu a touhy, a v televizi je Richard & Judy, populární talkshow. (Z Vicova pohledu bylo tohle vydání naprosto úžasné. Každý občas vyhledává bizarní formy zábavy a tentokrát byla řada na Vicovi: v duchu hádal, ve který okamžik přehledu ranních zpráv se Judy Finneganová rozpláče. Někdy to byly náznaky tak očividné, že se trefoval na vteřinu. Po odvysílání záznamu z ulic zpátky do studia, krátká odmlka, detail jejího obličeje, prásk: fasáda milého úsměvu se bortí. V úterý už začal hádat i kolikrát k tomu dojde.)
.
.
.
Druhou osobu, ženu něco po třicítce, musela zkoumat pečlivěji. Měla krátké vlasy, hranatý obličej, který působil inteligentně, ačkoliv propadlé tváře působily mírně anorektickým dojmem. Četla si Observer. Čas od času se zdálo, že nad některými z působivějších chvalozpěvů na Dianu, které uvnitř byly, pozvedá tázavě obočí. Tess ji nějakou dobu pozorovala a stále více se ujišťovala o tom, že by mohla být jednou z oněch ztracených duší. Když se v jednu chvíli zdálo, že žena nad novinami posměšně odfrkla, rozhodla se Tess chopit příležitosti.
„Jestli máte dojem, že je to hrůza, tak se schválně koukněte na tohle,“ promluvila k ní Tess a vyndala z tašky Star, který nějaký Angličan zapomněl na sedadle a ona ho tam našla, když v Gare du Nord nastupovala. Přes celou titulní stránku se skvěla obrovská fotografie mraku, jehož levý roh prozařoval zezadu slunce. Tess noviny zahlédla koutkem oka, když si dávala kufr na poličku, ležely tam zmačkané společně se dvěma dalšími bulvárními plátky, které působily jako změť červené barvy a písmen. Chvíli nemohla věřit vlastním očím, a pak si noviny strčila do příruční tašky s tím, že to Vic, který obvykle čítal jedině Mirror, pravděpodobně neviděl.
Tess pozvedla noviny před sebe. Žena zvedla oči od Observeru a mírně zavrtěla hlavou, jako by si nebyla jistá, zda byla skutečně oslovena ona. Zaměstnanec Eurostaru se podíval také – jeho oči právě dokončily jednu z mnoha panoramatických obdivných prohlídek celého vagonu. Zrovna vyjeli z tunelu, na anglickou půdu.
Fotografie – pořízená očividně v den pohřbu – byla nadepsána DIANA NA NEBI. Mrak měl tvar Dianina obličeje. Což skutečně měl, pokud jste se na něj zadívali; jasně bylo možné rozeznat její elegantní profil s velkým nosem, orámovaný zářivou modří. Ano, dost se to Dianině tváři podobalo. „Koukejte!“ upozorňovala Tess s úsměvem. „Ona žije! V podobě vodních kapek!“
Žena se na ni nepřestávala dívat, ale Tess v její tváři neviděla ani náznak odrazu vlastního úsměvu. Zaměstnanec Eurostaru, ze kterého až doteď prýštilo potěšení, začal očima těkat ze strany na stranu, jako by byl nervózní, že je někdo pozoruje.
„Promiňte,“ řekla nakonec žena, zatímco se Tess začal svírat žaludek jako dítěti, které si myslelo, že řekne dospělým něco skutečně vychytralého, ale začíná chápat, že řeklo něco, co říkat rozhodně, rozhodně nemělo, sprosté slovo, o kterém nevědělo, že je sprosté, že se zeptalo, kde je strýček, který utekl s mladou dívkou, ale dítěti se to nikdo neobtěžoval vysvětlit, „mluvíte se mnou?“
Ženin hlas zněl přiškrceně, částečně následkem šoku, ale částečně z velmi nepříjemného důvodu, který byl Tess jasný, jakmile ji uslyšela promluvit: dotyčná se při čtení novin snažila neplakat. To, co si Tess vyložila jako posměšné odfrknutí, byla ve skutečnosti snaha o pročištění si sevřeného hrdla, vyplavení slz z očí nosem.
