Teď jsem narazil v souvislosti s tím, že v posledních dnech kvůli nedávnému finále a zájmu o názory na něj přece jen o něco víc (čti: alespoň trochu) sleduji dění v české komunitě seriálu Battlestar Galactica, na „výbornou“ „recenzi“ celého seriálu, kterou si nedokážu nechat jen do Sdílených odkazů. Víceméně neobsahuje žádné spoilery, ale zato obsahuje IMHO neuvěřitelné slovní a myšlenkové perly. Vyjímám:
Galactica je remakem stejnojmenného pořadu ze 70. let, který se společně s původním Star Trekem stal základnou pro dnešní chápání sci-fi seriálů.
Pilotní film nám nejdříve nabídne velice realistickou atmosféru holokaustu vskutku mezihvězdných rozměrů, kdy je lidská populace osídlující třináct planetárních kolonií zkoncentrována do vesmírné flotily s méně než padesáti tisíci přeživšími pod ochrannými děly jedněch starých necků.
Jak ale brzy zjistíme, tohle zdaleka není hlavní kapacita pohonu pro následující dění.
Začala šachovat s postavením zabijáckých robotů, kteří stáli za vyhlazením lidstva a zabořila se do populární tematiky definice života anorganickou optikou.
Z tohoto stádia už seriál neměl moc daleko k velice silnému a mnohostrannému symbolismu a popichujícím poselstvím odkazující na náš svět prostřednictvím toho svého zmenšeného… – čili spousta metafyzických keců v seriálu se CGI vesmírnými střílečkami.
Battlestar Galactica odolala trendu napumpovávání seriálů přímočarým a jednolitým příběhem alá Lost, který v průběhu let následoval třeba i Prison Break nebo Heroes, a naopak se celou dobu zuby nehty drží klasického kontextu space opery.
Vysoký počet epizod nijak zvlášť neposouvající děj však zdaleka není tak rušivý, jak by byl u seriálů výše zmíněných, protože Galactica z větší části případů nemá děj ani kam moc postrkovat a výstupy na další levely si staromódně nechává až na finále sezón.
Jelikož je ale Battlestar Galactica mistrem v tísnivé atmosféře, divák si brzy mohl zvyknout na to, že za danou tři čtvrtě hodinku se v epizodě zpravidla nemusí udát prakticky vůbec nic, což však na oplátku dává prostor nejrůznějším psychologickým tolčokům, které člověka dokáží dokonale vyždímat.
Po čtyřech sériích ho tvůrci zakončili dokonale uzavřeným a všem fanouškům zcela jistě vyhovujícím koncem, což se u zpočátku úspěšných seriálu, které se zpravidla ždímají co to dá, jen tak nevidí.
V chronologii závěrečné půlhodinky se sice nezapřel melancholický patent z Jacksonova Návratu krále, ale nic menšího by pro rozloučení s obyvateli téhle staré kocábky stejně nebylo dost. Battlestar Galactica si tak až do hořkého konce ustála svůj status surrealisticko-existencionálního zrcadla lidské rasy.
Zavolejte mě, až budou nastavovat zrcadlo… (Mimochodem – finále „zcela jistě“ zdaleka nevyhovuje všem fanouškům, naopak, zvedla se poměrně velká vlna nespokojených reakcí, což zčásti docela chápu)
Tolčoky!