Prostřednictvím Johnyho příspěvku jsem se dozvěděl o tomhle postu Arthura Denta. Výtečné, byť nepříjemné čtení. Pár věcí bych z toho ale vybral:
Zaměstnanec, kterému začnou měřit i čas strávený na toaletě, se zkrátka vykašle na přesčasy a přesně po 510 minutách odejde. Člověk si pak začne rozmýšlet každé „vyjití vstříc“.
S podobnou věcí mám nemalé zkušenosti ze svého posledního (v obou smyslech toho slova, alespoň v dohledné době) zaměstnání, které mi ostatně dokázalo i silně znechutit IT jakožto zdroj obživy, přestože jsem se jím předtím živil nějakých jedenáct let.
Nikdy jsem nebyl zrovna dochvilný zaměstnanec. Bohužel. Samozřejmě pokud bylo z nějakého důvodu potřeba přijít přesně, tak jsem to dokázal zvládnout, ale dlouhodobě to zkrátka bylo vždycky nad moje síly (zejména proto, že jsem odjakživa noční tvor a ranní vstávání mě ničí). Takže jsem běžně chodil pozdě – o jednotky i desítky minut. Při dojíždění do Prahy obzvlášť, tam stačí, když vám ujede jeden autobus nebo je někde bouračka a je vymalováno. Na druhou stranu jsem si vždycky hleděl toho, abych z práce neodcházel dřív (při zohlednění ranního zpoždění, pochopitelně), a nikdy jsem neměl naprosto žádný problém s tím se třeba o půl hodiny zdržet přesčas, pokud to bylo potřeba. Naprosto žádný. A nebyl jsem nikdy sám, vždycky se nás takových našlo víc.
Každopádně, když jsem nastoupil, nikdo nic neřešil, nikdo nic nekontroloval ani neměřil. Lidé včetně mě prostě chodili ZHRUBA v danou hodinu, ale tak nějak automaticky všichni bez toho, aniž by je k tomu někdo nutil, čistě z vlastní poctivosti, odcházeli o daný počet minut později, nebo bez větších problémů zůstávali déle, když bylo třeba. Naprosto v pohodě, nikde nebyl žádný problém. Naopak.
Pak se najelo na nový systém, který elektronicky evidoval příchody a odchody a šéfové si začali nechat posílat měsíční výpisy pro lidi ze svého oddělení. To mělo zajímavý efekt – logicky ubylo těch, kteří chodili nezřídka pozdě, a podobným způsobem ubylo i těch, kteří byli ochotni v práci zůstávat bez nějaké náhrady či příkazu přesčas. Já to nicméně dál vcelku ignoroval, především proto, že šlo většinou o odchylku maximálně tak o dvacet, třicet minut, a náš vedoucí byl vcelku dost tolerantní (i proto, že věděl, že když nám nechá jistou volnost, bude to on, kdo na tom vydělá, protože i navzdory nějakému bazírování na minutě příchodu a odchodu odvedeme kvalitní práci a nepůjdeme domů, dokud nebude hotovo).
Pak, za nějaký čas, se přitvrdilo – tolerance zmizela a lidé byli výslovně nuceni chodit do práce na minutu přesně. A netrvalo dlouho, než se projevil výsledek – lidi, kteří dřív běžně zůstávali pár (desítek) minut, pokud bylo třeba něco dodělat, najeli poté, co byli nuceni vysvětlovat prakticky každou minutu ranního zdržení na systém, kdy zkrátka úderem konce pracovní doby pustili „tužky“ z rukou, sebrali se a šli domů. Prostě byli znechucení přehnanou kontrolou a chuť do práce se tak nějak vytrácela. V práci je už udržela jedině nějaká hodně akutní věc nebo přímý příkaz. Jinak jim to bylo vcelku jedno. A pracovní morálka a efektivita práce se propadaly tak hluboko, že ji bylo vidět jen za hodně jasných dní.
Já vím, živě to teď slyším – nojo, vohnouti si stěžují, že museli dodržovat nějaký řád a nešlo jim to pod nos. Možná vohnouti, kdo ví. Ale na druhou stranu ti vohnouti na začátku celého „příběhu“ odváděli kvalitní a troufám si říct nadstandardní práci, která je bavila, bylo to poznat i na výsledcích a nezřídka si ji i „brali domů“. Což by IMHO vohnout nedělali. Na jeho konci byli naproti tomu redukováni do pracovních strojů bez valného zájmu o to, co dělají a proč, kteří nezřídka nesnášeli každou minutu a okamžitě na konci pracovní doby se sebrali, „odpíchli si“ odchod a po vyjití ven z budovy pustili práci z hlavy. Ať mi nikdo netvrdí, že takhle má vypadat správný produktivní zaměstnanec. O tom, jak to vypadalo, když se začalo dokonce měřit, kolik času denně tráví který kuřák kouřením, raději ani mluvit nebudu (nápověda – „ztracený“ čas z pracovní doby kuřáků se rozhodně ani omylem nezmenšil)…
Takže ano, naprosto jednoznačně souhlasím – čím víc zaměstnavatel „kontroluje“ svoje zaměstnance, tím horší je výsledek. Samozřejmě za předpokladu, že ti zaměstnanci byli alespoň na začátku co k čemu.
Zdalipak budou utažené šrouby povoleny? Prý jsem škarohlíd a pesimista, ale opravdu si myslím, že nebudou. Jednou utažený šroub už dnes nebude povolen. Kdyby dnes vyhlásili v Londýně výjimečný stav kvůli náletům („terorismu“), tak lidé sklapnou kramfleky, skloní hlavu a za pár let bude kdysi výjimečný stav stavem normálním.
V tom případě budu ještě větší škarohlíd a pesmista než Arthur Dent, protože se bohužel domnívám, že na řadě míst, zejména ve zmíněné Británii, už výjimečný stav vyhlásili (viz můj nedávný příspěvek o „výletu“ do Británie) a lidé jim za to dokonce jsou vděční. A bude hůř. Ani trochu o tom nepochybuji. Bohužel.
Mottem posledních dvaceti (možná i více) let není „svoboda“, ale „klid“ a „jistota“.
Co se na to dá říct než bezvýhradně souhlasit?
Ten opravdový problém je, že není kam odejít – a ostatně nikdo vlastně ani odejít nechce, přiznejme si to…
A to je další velká pravda. Mně se v téhle zemi nelíbí hodně dlouho. Jenže…kam jít? Kdysi jsem toužil po tom přestěhovat se do Británie, ale…copak tam by dneska někdo šel dobrovolně? Do té orwellovské noční můry, kde se nesmí skoro nic fotit, kde vládne nezabedbatelná cenzura, kde se začínají povinně montovat kamery? Ne, díky…:( Kam jinam? Možná by jednoho pár zemí napadlo, ale v případě neanglicky mluvících je samozřejmě nezanedbatelný problém jazyk. Amerika? Austrálie? Nový Zéland? Je něco z toho opravdu nezanedbatelně lepší možnost?
Nicméně, jak Arthur správně podotýká, jeden vlastně až tak ani odejít nechce. Vždycky si najde nějakou „výmluvu“ – má tu alespoň pár známých, rodinu, přestěhování se do jiné země nutně vyžaduje nezanedbatelné finanční prostředky, pak seznamování s naprosto cizími systémy a úřady, hledání práce mezi úplnými cizinci…to všechno jsou dost silné důvody pro to, aby si jeden dokázal říct „třeba to není až TAK špatné“.
Jenže JE. A je to patová situace…
Mimochodem, k tomu stavu v Británii (z tohoto příspěvku na amerických stránkách, kam přispívají amatérští i profesionální fotografové:
„Žiji v New Yorku a v Británii jsem pracovně, fotografuji aktuální světové turné Lionela Richieho. Na Saint Patrick’s Day jsme byli v Belfastu a odpoledne před koncertem jsem se procházel v parku a fotografoval oslavy. Vyfotografoval jsem si taky pár policistů, kteří si povídali na rohu ulice kousek od parku. Jeden mě chytil za ruku a donutil mě ukázat mu všechny fotky ve fotoaparátu a vymazat ty, které podle něj byly „nebezpečné“, včetně hezké série s mladými lidmi, kteří tancují na trávě, kde byli policisté vidět neostře v pozadí. Ponížení je zvláštní věc, když se vám ho dostane kvůli tomu, že jste v parku udělali pár snímků.“
Co na to říct – je to všechno pravda.
Připomenu citát Benjamina Franklina:
They who can give up essential liberty to obtain a little temporary safety, deserve neither liberty nor safety.
I u nás už začíná být dusno ohledně docházky. Kdybychom neměli takového vedoucího, jakého máme, asi bych se směle vrátil k obědům v menze a moři volného času. Nejpikantnější je povinnost přicházet nejméně 15 minut před začátkem směny (kterou bez výjimky ignorujeme), a tolerance pouze jediného pozdního příchodu měsíčně. Pozdním příchodem je i jediná minuta, a při dvou už přicházíme o polovinu prémií, při čtyřech rovnou o všechny (tedy zhruba 15% mzdy).
No a k té svobodě – u jedné včerejší rozpravy jsem se nemálo podivil, za jak nepodstatná ta omezení někteří považují. Jenže ono se v přítomnosti těžko hádá, jestli máme o dalším vývoji pravdu my nebo oni.
„Jenže ono se v přítomnosti těžko hádá, jestli máme o dalším vývoji pravdu my nebo oni.“
Že bys tomu uměle vytvářenému strachu taky podléhal? Když se podíváš do historie, tak věci, které se dějí teď, se děly prakticky vždycky. Jen kolem toho nikdo nedělal tolik „povyku“ a nezaváděl kvůli tomu na hlavu padlá opatření…dokud nezjistil, že může a že mu to v pohodě projde…:(
Teď si nejsem jist, že mluvíme oba o tomtéž – já mám strach z toho omezování, ne z toho, před čím nás má „chránit“.
Tak aby to nebylo tak jednotvárné, já nesouhlasím. Tím nechci říct, že bych podporovala všechna ta opatření, která podle vás (a podle mě koneckonců taky) omezují svobodu, ale nesouhlasím s tím, že jde o ultimátní a nevyhnutelné orwellizovaní společnosti.
A asi nemá smysl se o tom hádat, protože toto není o argumentech – v tuto chvíli to opravdu nerozlouskne nikdo – ale spíš je to dáno tím, nakolik se na věci díváte optimisticky nebo pesimisticky. A já věřím, že drtivá většina skutečností, které oba články popisují, není trvalá. Uvedu to na příkladu firma vs. zaměstnanec. Zaměstnavatel samozřejmě může zavádět represivní opatření proti svým zaměstnancům. Na to má prostě právo a je to jeho svoboda. Vaše svoboda naopak je, že pokud vás to začne srát nad určitý – pro vás snesitelný limit – můžete poslat zaměstnavatele do prdele, sebrat se a odejít jinam. Pokud jste ve své profesi opravdu dobří, nebudete mít problém najít si práci jinde – tam, kde vás pracovní podmínky srát nebudou. Ted je mi jasné, že mnoho z vás bude protestovat a vytáhnete tu větu, že „není kam odejít“. A přesně s tím nemůžu souhlasit. Konkurenční firma by se chovala neskutečně imbecilně, pokud by pro vysoce kvalifikovaného zaměstnance nevytvořila takové podmínky, aby u ní chtěl zůstat. Profitovali by z toho pochopitelně oba, snad nemusím vysvětlovat jak. Ve výsledku zkrátka dojde k tomu, že u „represivních firem“ budou pracovat vystresovaní, málo výkonní lidé, kteří navíc bohužel nejsou natolik dobří, aby mohli odejít jinam. Taková firma pak těžko bude produkovat tak kvalitní zboží, jako její employee-friendly konkurence. Trh se už postará o zbytek. A trh snad pořád funguje, na tom se doufám shodneme.
Pokud jde o ten „globálnější“ problém, tedy restriktivní opatření státu vůči občanům, tak zde je situace složitější a – jak už jsem říkala- tady asi těžko přesvědčím zarytého pesimistu jen pomocí argumentů. Můj názor je ten, že ve většině států, které nás zajímají, stále funguje demokracie (tak jako trh v předchozím příkladě). A jsem skutečně přesvědčená, že až vznikající situace začne štvát opravdu velký počet lidí (ten nárůst bude pozvolný, ale nejspíš k tomu bude muset výrazně přispět nějaký incident, který lidem otevře oči), tak nastane obrat k lepšímu. Pro nás, kterým to vadí, je bohužel dost nešťastné, že jsme pořád v menšině. Rozhodně ale nesouhlasím s tím, že svět směřuje do prdele. To se tvrdí už od vynálezu jazyka a zatím se to IMHO nepotvrdilo.
Johny_G: Aha, vyložil jsem si to nějak jiinak. Nevím proč.
PVC: „Ve výsledku zkrátka dojde k tomu, že u “represivních firem” budou pracovat vystresovaní, málo výkonní lidé, kteří navíc bohužel nejsou natolik dobří, aby mohli odejít jinam.“
Pokud budou mít kam odejít nebo si budou troufat odejít.
No jak už jsem říkala, vzhledem k tomu, že platí tržní pravidla, bylo by opravdu s podivem, kdyby neměli. Záleží jen na jejich schopnostech, jestli je tam budou chtít.
Já se obávám, že realita je v řadě případů trochu jiná a že „tržní pravidla“ možná platí, ale se spokojenými zaměstnanci nemají mnoho společného. V tom příkladu, co jsem psal, ti lidi i po zmíněných úpravách (povětšinou) odváděli práci, kterou po nich vedení požadovalo, akorát už je to zkrátka tolik nebavilo (nebo vůbec) a nedělali nic, co dělat výslovně nemuseli. Z pohledu trhu výsledek pořád víceméně stejný, z pohledu lidí samotných dost zásadní změna. Jak na to aplikovat tržní pravidla?
Tak on trh práce nepochybně funguje, jen se obávám PVC, že v případě většiny profesí a pracovních pozic je nadbytek zájemců nad pracovními místy, takže je celkem jasné, v čí prospěch tržní tlaky pracují…
Ach jo, bude mě to každou chvíli odhlašovat?
captainn: Dovolil jsem si tě „dopřihlásit“.
Jinak jsem si až teď všiml, že jsem byl PVC označen za „zarytého pesimistu“. Potěšilo, už nějakou dobu mě tak nikdo neoznačil. Kéž by to byla pravda…
Já zažil podobnou situaci kdysi na Spartě. Zavedli nám „píchačky“, což měl být cepín na pozdě příchozí (pravidelně já – viz Case). Nakonec se ukázalo, že za první měsíc jsem měl 150 hodin přesčasů a kdyby přišla kontrola, měli by milí zaměstnavatelé pěkný průser…
Dobrá, když bych vynechala obecnou rovinu a teoretizování, tak moje osobní zkušenost je opět daleko pozitivnější, než to, co tu popisují ostatní.
Do práce chodím zpravidla mezi 11 – 12, prestoze oficiálně bych měla začínat v 8. Moje nadřízené zajímá jen to, jak dobře svoji práci odvádím a jestli stihnu všechny svoje povinnosti. Nic víc. Kamery, čtení mých mailů nebo jiné formy buzerace si neumím představit.
Možná mám štěstí, těžko říct. Spíš si ale myslím, že vy máte smůlu, protože ten vámi popisovaný represivní přístup neznám ani od svých přátel z jiných profesí. Osobně si dokonce myslím, že je v tomto směru situace ještě lepší, než v minulosti.
„Možná mám štěstí, těžko říct. Spíš si ale myslím, že vy máte smůlu.“
Dle mých referencí lidí zdaleka nejen takových, které bych nazval „známými“, máš VELKÉ štěstí. Ale těžko říct, kdo to posoudí objektivně, samozřejmě. Vždycky jde o naše subjektivní názory.
V současným zaměstnání to mám tedy podobně jako PVC, i když přijdu o hodinu později (což se mi tak často nestává, vzhledem k tomu, že chodíme na 12), tak nějaký „zasloužilý umělec“ ještě zaručeně v práci není ;)
Lidé by měli mít právo rozhodovat o vládě. Za určitou dobu by se mohlo třeba vyhlásit veřejné referendum o důvěře vládě a politických stran. Aby obyčejní lidé měli nějakou kontrolu, přece jenom stát je tu pro nás, a myslím, že si ho platíme docela slušně. Ale tenhle nápad je pro politiky asi hodně nepředstavitelný.
No, a dneska víc než kdy jindy je zase aktuální otázka – pryč, ale KAM? (já vím, hysterie, patterny a tak, ale stejně)
Třeba je „pryč“ špatný předpoklad a proto nevede k uspokojivému řešení.
Třeba. Dodej funkčnější řešení.
Defenestrace. Nejlepší způsob jak politikovi vyjádřit svůj názor na něj. Ideálně v době, kdy pod okny jeho kanceláře probíhá demonstrace zemědělců a je tam mnoho lidí s vidlemi v rukou.
A dokud k ní nenajdeme koule, bude s námi stále vyjebáváno, ano.
Velmi konstruktivní a reálné. Vykřikovat, jak bych všechny postřílel, umím taky.
Stejně tak možno vykřikovat o emigraci a zoufat si nad tím, že není kam. Důvod, proč není kam, je přesně ten, že odevšad se jen emigruje a nikde se už „nebojuje“.
Směle do toho, rád se přidám.