Po takřka třech měsících jsem konečně vyhotovil fotografie z letošní zářijové dovolené ve zmíněných zemích. Byla tak trochu putovní – začínali jsme na ostrově Hvar, kde jsme na jižním pobřeží strávili většinu času (nádherné místo), a na poslední tři dny jsme se přesunuli opět na poloostrov Pelješac do Orebiče, kde už jsme byli vloni. Odtud jsme pak vyrazili na jeden den do Černé Hory na okružní výlet Bokou Kotorskou, pohořím Lovčen a přes městečko Cetinje na pobřeží do Budvy a odtud povětšinou po pobřeží do Tivatu, trajektem zpátky na druhý břeh Boky Kotorské a poté zpátky do Chorvatska na Pelješac.
Chápu, že asi nebude příliš těch, kteří budou mít chuť prohlížet si téměř tři stovky fotek, navíc povětšinou dost monotematických. Pokud ale přemýšlíte o nějaké podobné cestě, vřele doporučuji podívat se alespoň na fotografie z Černé Hory. Tahle země mě okouzlila i tak trochu zklamala zároveň. Okouzlila tím, že tamní krajina je naprosto úchvatná – jakkoliv je Chorvatsko velice pěkné, Černá Hora je IMHO ještě o poznání hezčí. Celý výlet jsme absolvovali fascinující krajinou a mrzí mě jedině to, že jednak nebylo příliš času (trochu jsem při plánování přecenil rychlost cestování) a jednak jsem seděl za volantem, takže jsem si to nemohl až tak užívat. Ať už ale jde o samotný příjezd do Boky Kotorské, výjezd na majestátní pohoří Lovčen (když jedete dole v Kotoru po pobřeží, zdá se vám nemožné, že ten kilometr převýšení, co se nad vámi tyčí, můžete vůbec nějak překonat), cestu Lovčenem na Jezerský vrch, sjezd z Jezerského vrchu do Cetinje či cestu z Cetinje do Budvy, neustále vám padá brada z té nádhery kolem (ostatně, i noční cesta po chorvatském pobřeží zpátky na Pelješac byla fascinující, celou dobu jsme měli po levé straně moře, nad kterým svítil a zvolna klesal k západu měsíc před první čtvrtí – krásně se odrážel na hladině moře a osvětloval různé zátoky a ostrůvky a já váhal, jestli zvětšovat už tak velké zpoždění a fotit, nebo se snažit jet bez zdržování zpátky, protože hned druhý den nás čekal návrat domů). Bohužel, nádhera je to jen do jisté míry – negativní stránkou Černé Hory jsou totiž takřka všudypřítomné odpadky a skládky (a dle informací to tak v Černé Hoře bohužel vypadá i na frekventovaných plážích), a atmosféra přinejmenším v Cetinje je minimálně pro našince až příliš podobná něčemu, co silně připomíná cikánské ghetto, jak stavem a čistotou ulic, tak vcelku nepřívětivou atmosférou. Jak jsem psal u jedné z fotek, chci věřit, že to jen tak tísnivě a možná až nebezpečně jen působilo, že jsou tamní lidi jinak fajn (a zkušenosti těch, kteří tam jezdí častěji, to obojí potvrzují), ale nemůžu to zkrátka nezmínit. Na druhou stranu, i proti Chorvatsku je tam pro nás dost levně. Takže pokud mohu doporučit, tak Černou Horu rozhodně navštívit (já doufám, že se tam někdy vrátím), ale obrnit se proti jistým věcem.
Natáčeli jsme alespoň mobilem nějaká pokusná videa pochybné kvality, protože třeba onen výjezd serpentinami nad Kotor se nedá zaznamenat fotografiemi (byť ani tím videem to pochopitelně není ono), ovšem mám to ve zcela surové a nesestříhané formě, takže určitě uploaduji nějaký výsledek, ale až zase někdy jindy.
Galerie Chorvatsko a Černá Hora 2008
Mimochodem, pro prohlížení všech fotografií v galerii se předpokládá monitor alespoň přibližně kalibrovaný pro prostor sRGB, tedy nastavený na standardní barevnou teplotu 6500K, jas cca. 120 cd/m2 a gammu zhruba 2.2. Pak byste měli, co se barev a kontrastu týče, vidět zhruba to, co jsem tu viděl já, když jsem je chystal. Co se velikosti týče, všechny fotografie mají delší stranu o délce 1008 pixelů. Pokud je vidíte menší (což je bohužel na Picasa Web Albums dost pravděpodobné, zejména u fotek na výšku), pak vám je Picasa zmenšuje jakýmsi automatickým algoritmem a tudíž se výsledek může od originálu dost lišit, co se šumu, ostrosti, detailů a podobně týče. Svět digitální fotografie je zkrátka báječně prostý a nekomplikovaný…
