Living at the edge of the world

Pěší návrat z večerního nákupu klidnou letní nocí. Pět minut nikdo z nás nepromluví. Najednou se ozve nadšený a trochu zamyšlený hlas:

„Hm, to mě teď tak napadá, že smrtka má kolem sebe silový pole. To silový pole drží pohromadě ty kůstky, všemožný, drží je u sebe, jinak by se to celý rozpadlo. Takže smrtku je možný porazit tak, že to silový pole prostě něčím narušíš. To se dost málo ví.“

Dalších pět minut nikdo z nás nepromluví.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Jeden z nejzbytečnějších filmů, co jsem kdy viděl. Bez přehánění. Uwe se rozhodně nelepší, naopak, to i třeba Alone in the dark bylo zábavnější, protože bylo zábavné tím, jak je špatné. Tohle je prostě jenom špatné, a navíc příšerná nuda. Tomu, jak bych si film podle Postalu představoval, odpovídala dohromady asi minuta z té stovky (takže se dá předpokládat, že vznikla víceméně nechtěně). Takhle je to sice spousta nesmyslné akce (i když míň, než by se čekalo, trochu se něco začne dít až zhruba po hodině filmu), ale na rozdíl od hry není ani trochu zábavná. Navíc hlavní hrdina má do hlavního hrdiny herní série sakra daleko. A komedie to taky není, protože i kdyby některé (vesměs neskutečně debilní) vtipy měly jakýsi potenciál, totálně je zabíjí to, jak jsou podány. Takže by se asi nakonec za největší klad filmu dalo dost možná pokládat to, že v něm Uwe Boll (který tu hraje v ololol štěku sám sebe) dopadne přesně tak, jak by dopadnout měl i ve skutečnosti.

5 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Vždy jsme byli mírumilovným národem. V dějinách nenajdete případ, kdy by ruský nebo sovětský stát zahájil vojenské akce jako první.

Ruský prezident Dmitrij Medveděv, 18. srpna 2008

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Přemýšlím, co bych tak mohl ještě o novém Batmanovi napsat, co už nepadlo tisíckrát někde jinde. Nedá se totiž nic dělat, ten film je skutečně takřka dokonalý. Nevzpomínám si, kdy mi naposledy v kině dvě a půl hodiny tak uteklo, natož abych na konci chtěl klidně ještě koukat dál. I když už Batman Begins byl skvělý, tady se Nolanovi laťku podařilo ještě posunout. A ano, samozřejmě je to v nemalé míře zásluhou Heatha Ledgera. Na jeho výkon v roli Jokera se pějí ódy takřka všude. Samozřejmě právem, protože je skvělý. Ale nedá mi to nepoznamenat k tomu dvě věci. Jednak je dle mého názoru taková role malým hereckým snem – jakmile se k ní dostane dostatečně schopný herec, prakticky neexistuje možnost, jak ji zkazit (zejména, když ho hlídá schopný režisér). Čímž samozřejmě ani v nejmenším nechci shazovat Ledgerovo nadání, naopak. Druhá věc mě napadla, když jsem se po zhlédnutí nového Batmana díval na pár rozhovorů s Ledgerem (nějak mě tenhle herec nikdy předtím až tak nezajímal). A při jejich sledování jsem s překvapením zjistil, že Ledger hrál IMHO v nemalé míře svoje civilní já (samozřejmě obohacené o spoustu dalších věcí a patřičně „překroucené“). Ale všimněte si například té specifické nejistoty a nervozity, která z Jokera do značné míry vyzařuje (a zdůrazňuje ji ono tolikrát zmiňované mlaskání a olizování si rtů), na to zadrhávání řeči, koktání a podobně. Spoustu z těchhle náznaků vidím v o něco menší míře v podstatě v každém rozhovoru s Ledgerem, který byl podle všeho dost introvertní a neměl „veřejné vystupování“ a rozhovory příliš v lásce. Připadá mi to docela zajímavé. Přesto, nebo možná právě proto, ale vytvořil Jokera, který je mnohem působivější, než byl ten Nicholsonův. Zatímco Burton nám prostřednictvím Nicholsona (jakkoliv skvělého) představil spíše takového legračního strejdu s různými hračkami, Nolan nám tu v Ledgerově Jokerovi nabízí nevypočitatelného a „chaotického“ sociopata s výtečnými schopnostmi manipulace s lidmi, který se s nikým a ničím nemazlí a přitom mu v podstatě nejde o nic jiného, než aby se dobře bavil. Je mi líto, ale ačkoliv mám Burtonova Batmana rád a Nicholsonova Jokera jakbysmet, toho Ledgerova se musím na mnoha místech filmu doopravdy a upřímně bát. Nicholsonův Joker i svým občasným „nesmyslným“ násilím vyloudí na tváři spíše pobavený úsměv („Bobe, půjč mi pistoli“). Ledgerovu Jokerovi se sice občas taky musíte od srdce zasmát (koho z cyniků srdečně nerozesmál „trik s tužkou“?), ale současně vám při tom není dvakrát dobře po těle.
A když už jsem tak srovnával Burtonovy a Nolanovy Batmany, napadla mě ještě jedna docela zvláštně absurdní věc. Jelikož by to asi někdo mohl považovat za spoiler, tak raději bíle:
Svět Burtonova Batmana je vcelku pestrobarevný, vcelku nereálný a skoro až cirkusový. Svět Nolanova Batmana je ponurý, drsný a velmi realistický. A přesto je zajímavě absurdní skutečnost, že v obou Burtonových filmech na konci hlavní padouch umírá ošklivou smrtí, zatímco v těch Nolanových přežívá (Joker), nebo je jeho smrt alespoň do jisté míry sporná (přinejmenším comicsový Ra’s Al Ghul by se z té „patálie“ na konci Batman Begins dokázal takřka jistě dostat).
A snad alespoň jedna výtka – mám dojem, že tentokrát to autoři s „děsivostí“ Batmanova hlasu trochu přehnali, protože dle mého názoru zašli na samou hranici srozumitelnosti.

100 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit

Poslední dobou mi opět narůstá zpoždění na některé příspěvky, které jsem chtěl napsat. Nová Akta X už jsem viděl před dvěma (třemi?) týdny, ale dostávám se k nim až teď. Každopádně se názory na ně, jak se zdá, různí. Mám dojem, že to souvisí s tím, co od nich kdo čekal. Já měl očekávání relativně nízká a současně jsem věděl, že se tvůrci dušují, že tentokrát žádní mimozemšťané. Možná i proto se mi nový film poměrně dost líbil. Je sympatické, že Chris Carter nenechal svoje hrdiny ustrnout v čase, ani se nesnažil pracně oživovat atmosféru prvních sezón, což by se mu patrně už dneska stejně nepodařilo. Nový film je přesto podle mého názoru velice slušným přídavkem pro všechny fanoušky seriálu v jeho lepších sériích. Carter se tu víc zaměřuje na osobní problémy obou hrdinů a na to, jak se vypořádávají se svou minulostí a se svým atypickým vztahem. Jen se mi zdá, že v tomhle ohledu občas až moc tlačí na pilu, zejména pak v prostřední části filmu. Především chování Scullyové na mě tady působilo trochu bizarně a nesmyslně, v zásadě se tak trochu chová v rozporu s tím, jak se chová na samém začátku filmu. Mulder je naproti tomu víceméně takový, jakého ho známe a máme rádi, byť ho samozřejmě minulé události znatelně poznamenaly. Ti, kteří seriál nesledovali, si ale film asi příliš nevychutnají – je zkrátka až příliš cílený na „věrné fanoušky“ a není natolik strhující, aby dokázal dostatečně zaujmout i ty „nepostižené“. X-philes se nicméně dočkají celé řady větších i menších odkazů na seriál, které jim pomohou odpustit filmu i ta slabší místa (za všechny jmenuji alespoň můj oblíbený záběr na strop Mulderovy pracovny – modří jistě vědí ;) ). Osobně bych se nezlobil, kdybychom se s Mulderem a Scullyovou na plátnech kin v podobném stylu ještě setkali, tak, jak v to Chris Carter doufal (rok 2012 je koneckonců za dveřmi, takže je nejvyšší čas), ale obávám se, že si film bohužel mezi „obyčejnými“ diváky až tak úžasně nepovede.

75 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit