Respektive za žádné peníze nějaká muzika. řeč totiž bude o několika hrách, které jsem v poslední době hrál, a které jsou k dispozici za stejnou cenu – zdarma. Tedy vlastně kromě jedné z nich, která je sharewarová.
Otevřeně přiznávám, že zmíněné hry jsem zkoušel po přečtení zmínek v časopisu Level.
První z těchto her je v podstatě herní série. Její název je 1213 a má tři části
1213 je klasická plošinkovka ze staré školy, jejíž autor Ben Croshaw měl zjevně velmi rád nejen klasického Prince of Persia (tedy původního, nikoliv novou 3D sérii), a ještě pravděpodobněji kultovní Another World (aka Out of this world) a Flashback. Zejména těmto dvěma hrám se totiž 1213 velmi podobá.
Název 1213 není zvolený náhodou. Toto číslo je totiž ‚jménem‘ hlavního hrdiny – vězně, který trpí amnézií, a kterého podivná osoba na monitorech nutí každý den probíhat jakousi opičí dráhu. Netuší, kdo je onou osobou, proč ho nutí k onomu cvičení, ani proč je vlastně vězněn. Neví vlastně, stejně jako hráč, vůbec nic. Až jednoho dne se dveře jeho cely náhle otevřou a jak se zdá, nikdo se nemá k tomu s tím něco udělat. 1213 se proto vydá na průzkum…
Hra je graficky poměrně jednoduchá a vcelku se provedením podobá ranému stylu Delphine Software, tedy zmíněnému Another World nebo Future Wars. Z toho je jasné, že tuhle hru skutečně nemůže hrát někdo, kdo u hry řadí na první místo grafiku, protože pixelová amatérská grafika v rozlišení 320×240 (lze ale i 640×480) nikoho takového dnes neohromí. Dobře mu tak, protože pod starodávně vyhlížejícím povrchem se nachází vysoce zábavná hra se zajímavým příběhem. Jedna epizoda přitom poskytne zábavu na zhruba dvě hodiny. Není to pravda mnoho, ale na druhou stranu, řada současných takových titulů za hříšné peníze vás nezabaví o moc déle, a tohle je zdarma.
Hra rozhodně není dokonalá, byl by nesmysl tvrdit opak. Největším problémem je rozhodně pohyb hlavního hrdiny, kdy je obvykle potřeba stát přesně na konkrétním místě, jinak se požadovaná akce neprovede. To je ovšem hlavně způsobeno tím, že celá hra je vytvořena v systému AGS, což je nástroj, určený k tvorbě adventure her ve stylu prvních her od Sierry-On-Line. Z toho je jasné, že není příliš vhodný pro akční plošinkovku a že se to musí někde projevit. Dalším problémem je nejasná indikace zdraví hlavního hrdiny, kdy přesně nevíte, jak na tom je – zdravím je indikováno tlukotem srdce, kdy čím rychleji tluče, tím hůř na tom jste. Na druhou stranu to přispívá k vytvoření specifické atmosféry hry.
Fanoušci zmíněných starých klasik by zkrátka měli o vyzkoušení 1213 pouvažovat.
Další hra, o které se chci zmínit, opět vychází ze starých klasik. Tentokrát jsou její předlohou hry typu Spindizzy, Marble Madness nebo třeba Bubbler. Jinými slovy se jedná o hru, ve které se nějaká křehká věc proplétá v nemilosrdném časovém limitu bizarními bludišti můstků a plošinek, kdy jediná chyba znamená pád do propasti. Tou křehkou věcí je v tomto případě průhledná koule s křečkem uvnitř, a tou hrou je Hamsterball.
Hamsterball vyhlíží, na rozdíl od 1213, zcela moderně, podporuje vysoká rozlišení a využívá i 3D akceleraci.
O Hamsterballu asi není potřeba se nějak příliš rozepisovat. Koncept je velmi jednoduchý – dostat kouli s křečkem v co nejkratším čase z nejvýše položeného bodu bludiště do nejníže položeného (nebo naopak). Jakmile koule spadne z výšky větší, než asi třetina jejího průměru, rozbije se. Křečka uvnitř koule můžete ovládat myší, ovšem je to jen malý hlodavec a jeho schopnost ovlivnit pohyb koule je zkrátka omezená a jakmile je koule rozjetá, všechno chvíli trvá, s čímž je třeba poěítat. Stejně tak je omezený pohyb ‚do kopce‘ – křeček zkrátka větší stoupání nezvládne. Cestu vám taktéž znepříjemňují různé pohyblivé pásy, díry, bowlingové koule a podobné nástrahy a mechanismy.
Hamsterball je onou výjimkou, kterou jsem zmiňoval v úvodu – stažitelná verze Gold je totiž časově omezený shareware. A věřte, že hra je tak návyková, že budete v pokušení si plnou verzi objednat. Nicméně je tu ještě alternativa v podobě flashové verze, která je k dispozici zdarma na stránkách hry.
Teď se dostaneme ke hrám, které jsou zajímavé naopak tím, jak jsou originální. První z nich je podivnost s názvem Tower of Goo.
Samotný název o hře říká vcelku vše. Vaším úkolem v Tower of Goo je stavět věž. A tuto věž nestavíte z ničeho jiného, než z jakéhosi elastického slizu (anglicky goo). Po obrazovce se pohybují kapky černého slizu, které můžete pomocí myši uchopit a natáhnout je tak, že vytvoří jakýsi částečně elastický nosník, na jehož konci můžete následně navázat dalším. A to je vlastně všechno. Jedinou pointou hry je postavit tímto způsobem věž požadované výšky. Nejste ničím omezeni – jen vratkostí celé konstrukce, kterou nelze, s ohledem na elasticitu jejích součástí, budovat jak se vám zachce, musíte stavět vyváženě, protože jinak se věž začne naklánět na jednu nebo na druhou stranu, nosníky budou pružit a nakonec se celá věž zhroutí a vy můžete stavět nanovo. Je to nápad současně prostý i geniální. Možná se autor částečně inspiroval Bridge builderem/Pontifexem, ale tahle variace je mnohem zábavnější. Hra hráče vysloveně vtahuje oním klasickým syndromem „tak ještě jednou a už opravdu dost“, který je řadě podobných her vlastní (vzpomínám si, jak jsem před časem spustil ze zvědavosti jakýsi logický rychlík jen na pár minut a zvedal se od něj asi o tři hodiny později ve chvíli, kdy už jsem měl být dávno někde úplně jinde a dělat něco úplně jiného).
Autor uvolnil taktéž variaci Tower of Goo Unlimited, která má, jak název napovídá, odstraněn cíl postavit věž požadované výšky, takže můžete stavět tak dlouho a tak vysoko, jak jen chcete a dokážete. Škoda jen, že hra neobsahuje něco, kam by se rekordy zaznamenávaly a ideálně možnost sdílet je po internetu. I přesto vás ale sliz v Tower of Goo přilepí a hned tak nepustí. Mimochodem, stránky Experimental gameplay, které tuto hru hostí, hostí i řadu dalších zajímavých a originálních her zdarma.
U budování ještě chvíli zůstaneme. řeč bude o další geniálně jednoduché a originální hře, a to o Bontagu.
Stejně jako Tower of Goo si i Bontago v podstatě půjčuje základní nápad z jiné známé hry, ale upravuje ho a rozšiřuje do zcela nových rozměrů. Když si totiž zahrajete Bontago, nepochybně se vám vybaví Tetris, respektive plně 3D Tetris. Hráč se nachází na okraji jakéhosi vznášejícího se disku a pod kurzorem se mu objevují náhodně generované kvádry a krychle. Na disku se pak nachází území, vyznačené stejnou barvou, jakou mají hráčovy kostky, a také se tam nachází jeden nebo více praporků (pokud je jeden, je uprostřed disku).
Kostky, které se vám pod kurzorem objevují, můžete jednou klávesou nechat náhodně rotovat (případně další klávesou je můžete nechat rotovat jen podle jedné osy) a můžete se s nimi pohybovat ve všech třech směrech (doleva/doprava, dopředu/dozadu a nahoru/dolů). Na narotování kostky máte jen omezený čas, během kterého musíte kostku umístit někam na svoje území. Pokud tento čas vyprší, kostka vám sama upadne a pod kurzorem se vám objeví další. Pokud byla kostka umístěna na vaše území, objeví se kolem ní okruh, který toto území o kousek zvětší. Úkolem samozřejmě je zabrat svým územím všechny praporky na hracím poli.
To zatím patrně moc zábavně ani geniálně nepůsobí, ale to je teprve úplný základ. Podstatné je totiž to, že velikost území, které nově položená kostka vygeneruje kolem sebe, můžete ovlivnit, a to velmi jednoduše – výškou umístění kostky. čím výše se kostka nachází, tím větší území pro vás zabírá. Strategie hry by se zdála jasná – postavit z kostek co nejvyšší sloup a tím zabrat co největší území. Taková herní strategie je sice logická, nicméně ne nutně nejlepší.
Hra vám totiž budování sloupu znesnadňuje V první řadě samozřejmě – čím vyšší sloup, tím méně stabilní je. To je logické. S tím ovšem přímo souvisí další věci. Jednak vám hra velmi záhy začne házet stavební prvky, které nebudou perfektně rovně – vyhodí vám třeba kvádr, který je mírně natočený na bok, a podobně. Můžete se samozřejmě pokusit ho nějak narotovat, ale čas je omezený, jak jsem zmiňoval, a rotace probíhají velmi často taktéž náhodně, čili obvykle skončíte s prvkem, který je natočený jinak, než byl předtím, ale stále je nakřivo. A jak to dopadne, když něco, co je nakřivo, položíte na nějakou vratkou konstrukci, to asi není třeba příliš vysvětlovat. Tím spíš, když to třeba nestihnete a místo jemného položení vám chvilku před tím kostka vypadne ‚z ruky‘, aby uvolnila místo nově vygenerované… Pak je často neštěstí hotovo.
To ale není všechno. Na disku se totiž dějí i další věci. Předně, na disku nejste sami. Bontago je totiž bytostně multiplayerová hra až pro osm hráčů Můžete hrát jak po síti se sedmi soupeři, tak si můžete místo nich zapnout stejné množství počítačem řízených protivníků. Těm jde samozřejmě o totéž, oč jde vám – obsadit praporky. A aby to bylo zajímavější, poskytuje hra prostředky k tomu, jak si mohou protivníci navzájem škodit – náhodně shazuje bonusové ‚krabice‘, které můžete
hodit kamkoliv na disk. V místě dopadu pak například začne soptit sopka (což vratkým sloupům nedělá dobře), po disku může létat střela s automatickým naváděním, a děje se tam spousta dalších věcí. Například se může celý disk trochu naklonit…
Myslím, že ani nemusím říkat, jak návykové Bontago je. A to prosím stále ještě není všechno – hra má i tzv. Sandbox režim (čili pískoviště), kde si prostě můžete sami na celém disku s kostkami různě hrát a stavět libovolné konstrukce, které vám tentokráte nikdo neboří (leda vaše nešikovnost). Bontago je zkrátka hrou pro hračičky, promyšlenou do posledního detailu, u které si můžete jak kousat nehty nervozitou, tak poklidně relaxovat. Co chtít víc?
A na konec jsem si nechal jednu velice zvláštní hru. A to sice Façade.
Façade je skutečně velice svérázná, a to jak vzhledem, tak především konceptem. Jedná se v podstatě o experimentální hru, která testuje a demonstruje umělou inteligenci. Celou hru dle autorů inspirovala kniha Kdo se bojí Virginie Woolfové? Hráč je postaven do role známého/známé (vybíráte si z cca třiceti pevně daných jmen) manželského páru Grace a Tripa, který je pozván na návštěvu. Už při příchodu zaslechnete za dveřmi hádku. Grace a Trip se totiž nedávno přestěhovali a jak se zdá, nejen z tohoto důvodu procházejí po deseti letech manželství krizí a trpí pokročilým stádiem ponorkové nemoci. Hráčova postava se tak ocitá v centru dění a stává se vlastně proti své vůli katalyzátorem – běžně zaznívají rozhovory jako „Vidíš, Johne, Grace se tahle soška nelíbí a já jí nemůžu přesvědčit, že je moc pěkná.“ „Nech toho, Tripe, proč mě musíš před Johnem shazovat, já se chci dneska večer alespoň jednou bavit, vždyť se poslední dobou už vůbec ničím nebavíme.“ Protože ale ke slovu přichází zmíněná umělá inteligence, nejedná se o pevně daný sled událostí. Každou chvíli se vás někdo z manželů ptá na váš názor a čeká odpověď (přičemž ho může například otrávit, když ji nedostane včas). Stejně tak můžete například kdykoliv jít a pokusit na některého z nich působit, třeba utěšovat a podobně. Ovšem nikdy si nemůžete být moc jisti, jak na to zareaguje jak dotyčný/á, tak partner.
Jinými slovy, Façade nemá žádný pevně daný konec ani průběh. Hra může skončit (vaše návštěva trvá 15 minut) pokaždé nějak jinak a pokaždé se ke konci můžete na základě svých činů i ‚nálad‘ hry a protagonistů dostat nějakým jiným způsobem. Hra navíc v dalším ději zohledňuje i dramatickou stránku a děj aktuálně vhodným způsobem stupňuje Grafika hry je sice velmi jednoduchá, nicméně zajímavá, protože v prostředí, které je plně 3D, jsou umístěny 2D předměty a postavy Grace a Tripa. Ti vypadají, jako by byli vystřiženi z papíru, nicméně nejsou statičtí a používají propracovanou mimiku, která odpovídá tomu, jak se právě cítí. Všechny dialogy ve hře jsou namluvené. Proto je také Façade ze všech zmíněných her největší – instalační soubor má 167MB, je distribuován pomocí BitTorrentu, hra se poměrně dlouho instaluje a samotná instalace pak zabírá více jak 1GB.
Hraní Façade je velice zvláštní zážitek. Když jsem hru zkoušel, přišlo mi, že se Grace a Trip chovají občas naprosto nesmyslně a vůbec neposlouchají jeden druhého a nepřemýšlí o tom, co říkají – a pak jsem si uvědomil, že pokud jsem schopen naprosto samozřejmě přemítat při sledování virtuálních postav v počítačové hře o tom, že se navzájem neposlouchají (!) a že nepřemýšlí o tom, co říkají (!!)…pak asi autoři skutečně odvedli zatraceně dobrý kus práce. Ostatně, lidé se v podobných situacích také často chovají nelogicky, neposlouchají se a nepřemýšlí… Takže zájemcům o velmi nezvyklý zážitek Façade vřele doporučuji
Diky za tipy, urcite vyzkousim!